Pozvánka do ráje

Už víte co je rájem?

Šero. První, čeho jsem si všimnul, kdykoli jsem tam vstoupil, bylo vždy stálé přítmí. Bylo všude. Takové jiné. Myslím, že kdyby sem proniklo světlo, stejně by nebylo v té polotmě vidět. Možná to zní paradoxně. Asi je to tím, že si to místo nedokážu bez tohoto všudypřítomného prvku představit. I když jsem sem zašel jen zřídka. Kam? Do domova mé lásky. Zní to divně a napsané to vypadá ještě hůř. Ale city jako je láska jsem nikdy nedovedl správně vyjádřit. A ani to snad nejde, správně. Každý cítí jinak a ostatním se právě ty jeho city zdají povrchní nebo naopak přehnané. Pouze jednou za život najdete někoho, kdo se vám svými city alespoň trochu přiblížil. Člověk to z nedostatku možnosti vyjádření pojmenoval láska. A ona – jediný člověk, kterého doopravdy miluji – právě stála proti mně. Ne. Popisovat ji jako člověka není ono. Ona je jiná. Jiná než všichni ostatní. Snad právě proto ji tolik miluji. Se všemi jejími zvláštnostmi, výstřelky, úlety a vlastnostmi. Lidé se s ní cítí zvláštně. Jen já ji snad umím vnímat jinak. A ona mne. Sedám si k ní. Jako tolikrát. Nikdy to není stejné. Teď mne nepochopte špatně. Jen tak sedíme a povídáme si. Je jedno o čem, hlavní je, být spolu. Vnímat přítomnost toho druhého. Jen to na světě se zdá být v takových chvilkách to hlavní, to jediné reálné. „Udělal bys pro mne všechno?“ - To jsou ty její nápady, o kterých jsem mluvil. „Ano.“ „Snesl by jsi pro mne i modrý z nebe?“ „Kdyby to bylo v mé moci, tak asi ano.“ „A teď se ještě zeptám na jednu věc.“ Pomalu se otáčí a dívá se mně přímo do očí. Najednou je divná. Podivně vážná. Asi bude záležet na tom, co odpovím. Takové situace nemám rád. Necítím se při nich dobře. Jako ve škole. „Zemřel by si pro mne?“ To mě šokovalo. Vidí, že dlouho neodpovídám. Je stále smutnější a smutnější. Když odpovím „NE,“ bude s myslet, že ji nemiluji. Alespoň ne tak, jak to cítím uvnitř. „Ano.“ Odstupuje. Udělala něco, čemu bych nikdy nevěřil. Odhrnula závěs a otevřela okno. Mžourala do prudkého slunečního světla. Nikdy jsem si nevšiml, jak strašně je bledá. „Tak to udělej. Máš příležitost.“ řekla a kývla směrem k oknu. Neumím dost dobře popsat svoje myšlenky. Hodně dlouho jsem jem tak seděl a díval se ven. A pak si řekl: „Proč ne!“ Vystoupil jsem na okenní parapet a podíval se na ní. Třeba cukne, pomyslel jsem si v duchu. V očích měla to samé tvrzení. Nebyla to naděje. Tvrzení ve formě obžaloby. „Já necuknu.“ A skočil jsem. A jak si tak letím vzduchem, v té krátké chvilce, co mi ještě zbývá, přemýšlím o tom, co se stane pak. Třeba se dostanu do ráje. Třeba je to forma vysvobození. Třeba se dostanu do ideálního světa – bez válek, násilí a mnoha věcí, před kterými člověk v sebeobraně zavírá oči, uši a ostatní smyslové orgány. A vás všechny bych chtěl pozvat za mnou. Ne, nebojte se. Místa je tu ještě dost…

---