Hra na schovávanou

Přede mnou u cesty ležel prázdný scvrklý balónek. Asi ho někdo pohodil, když se vracel z pouti. Kolem nevšímavě míjeli opozdilí poutníci. S vidinou dobrého oběda vykračovali k domovům.

Sebral jsem ten kus pryže a přetáhl přes oči. Z přítmí mořských hlubin a severských dálek jsem pozoroval strašidelně vybledlé kolemjdoucí, kamenité dno cesty, temně modré nebe. Chtěl jsem zastavit čas, vždyť Slunce bylo jen vyhasínající uhlík. Velké přírodní kyvadlo ale dál odbíjelo východ západ, východ západ, bim bam, bim bam.

Najednou se prudce ochladilo a zvedl se vítr. Od západu nad lesem hnaly bouřkové mraky. Uvědomil jsem si, že ráno jsem nesnídal, mám hlad, je mi zima. Ještě chvíli jsem jen tak stál, než jsem se vydal za ostatními směrem k vesnici.

Za pár minut jsem před sebou uviděl důvěrně známá široká záda otce shrbená věkem. Začalo pršet, pak se přidaly kroupy. Hra už mě přestávala bavit. Přidal jsem do kroku, ale přesto mi znovu táta zmizel v hustém dešti a krupobití. Došlo mi, že má o mě strach, taky chvátá. Netuší, že jsem se u kapličky schoval. Asi je naštvaný. Bojím se přidat, určitě bych teď dostal. Před vesnicí zkusím otce předběhnout. Doma řeknu, že jsem myslel, že šel napřed.

Sbíhám z cesty a hledám zkratku. Pod nohama vnímám kluzkou promáčenou stráň louky. Musím jít proti silnému větru, který mě ledově svírá pod přisátou promáčenou košilí. Drápu se do stráně, padám a zvedám se. Hledám záchytné body. Neustávající sprcha krup je čím dál silnější.

Opřený o kmen se choulím do závětří torza jabloně a s úžasem hledím na louku celou prozářenou pavučinou ledových perliček. To Slunce jen na chvíli proťalo mraky.