BÁJEČNÁ TETA SYLVA 3.

PĚT VAGÓNŮ

 

Na tetinu oslavu narozenin jsem se těšila i netěšila zároveň. Byt tety Sylvy totiž připomíná muzeum, kde má každý exponát své přesně vymezené místo a návštěvníkům je povoleno se pouze dívat, nikoliv se dotýkat nebo dokonce s předměty hýbat. Výjimku tvoří jen židle a vše, co je na stole. Ale pozor! Vyšívaný ubrus je také nedotknutelný. Toto omezení se však snaží teta Sylva svým hostům bohatě vynahradit předkládanými pokrmy. Velký rozkládací stůl je lahůdkami pokaždé naprosto přeplněn a je radost na tu hojnost pohledět. Tetička je svým kuchařským uměním proslulá a kdo něco z její kuchyně neochutnal, ten o hodně přišel.

                Než jsme odcházeli z domu, pečlivě jsem ještě překontrolovala svůj vzhled. Nerada bych se dostala do situace, kdy si tetino bystré oko všimne nějaké nesrovnalosti na mých šatech či účesu. Mohla bych také dopadnout jako teta Mirka, která poté, co dorazila na slavnostní oběd u babičky, byla hned po svém příchodu odchycena a upozorněna, že její účes vykazuje jisté známky rozpadu.

            „Ale tetičko, to není možné, jdu sem rovnou od kadeřnice,“ znejistěla teta Mirka a pospíchala k velkému zrcadlu v chodbě. Dlouho se prohlížela a zkoumala jednotlivé prameny vlasů ze všech možných úhlů, neváhala použít i malé kontrolní zrcátko pro zadní část účesu, ale ke své velké úlevě žádnou vadu nenašla. „Tak přesně mi to kadeřnice načesala,“ pronesla spokojeně k přihlížející tetičce.

            „To je ovšem hrůza!“ zvolala teta Sylva. Všichni jsme v tu ránu zmlknuli a čekali, co bude dál. Teta Mirka zbledla v neblahé předtuše. „Musíme tam okamžitě jet a žádat nápravu,“ oznámila rezolutně teta Sylva. „Honem si pospěš, ať ji ještě zastihneme…“ popoháněla tetu Mirku.

            „Ale Sylvinko, to nebude nutné,“ přispěchala na pomoc babička.

            „Nebude nutné? Vždyť se na ni podívej, ona vypadá, jako by prolétla křovím.“

            „To je teď moderní, teti. Opravdu. Nosí se to právě takhle,“ řekla plačtivým hlasem teta Mirka a možná i trochu zalitovala, že si nezvolila něco méně módního.

            „Moderní?“ nemohla uvěřit teta Sylva. „Možná trendové, ale moderní rozhodně ne!“ trvala na svém. „Moderní člověk používá moderní prostředky a technologie především k tomu, aby vypadal dobře a slušně, což se tedy o tom… o tom výtvoru na Miroslávčině hlavě při dobré vůli říct nedá.

                Se svým vzhledem jsem byla spokojená, takže jsem se na cestu vydala celkem bez obav. U tety v bytě byla už větší část rodiny. Otevřít nám přišla teta Mirka – s naprosto standardním účesem šedé myšky. Odložili jsme si v předsíni bytu a zamířili se přivítat s tetičkou do kuchyně. Ta si otřela ruce do bílé zástěry zdobené krajkou a nechala si od nás popřát k narozeninám. Můj otec obřadně předal tetě nádhernou kytici, která stála „hrozné peníze“, jak se vyjádřila mamka. Teta však převzala kytici bez valného zájmu a dál švitořila o překrásné broži, kterou ji obdarovala babička.

                 Taťka se však nehodlal smířit s tím, že právě jeho dar by měl být jen tak přehlédnut a chtěl znovu upoutat pozornost. Což se mu nějak nepodařilo. Mamka se mu snažila tedy pomoci. Už jen proto, že ta kytice byla za „hrozné peníze“. „Teti, co říkáš na tu kytici, co ti Honza přinesl? No není krásná? Takovou jsi určitě ještě neviděla…“

            „Ale viděla, dokonce i hezčí,“ usmála se na mamku teta Sylva a kytici odložila na ledničku vedle prázdné vázy s vodou.

            Mamka omluvně pohlédla na taťku a onu krásnou kytici, která bohužel nebyla tou nejhezčí, kterou teta kdy viděla, vložila do vázy. Tetička už mezitím živě hovořila  s ostatními v obývacím pokoji.

            „To vám byl hrozný, hrozný sen. Vzbudila jsem se celá vyděšená,“ vykládala svým hostům, dlaň dramaticky přitisknutou na srdce. „Myslela jsem, že z toho děsu bude v minutě po mně.“

            „Co se ti, proboha, zdálo?“ zeptala se teta Mirka.

            „Procházela jsem se na nádraží po peróně, byl krásný letní den, muškáty v truhlících šířili onu intenzivně kořenitou vůni, hlavičky květů mi zářily vstříc svojí červení…“

            „A co je na muškátech tak hrozného?“ vpadl do vyprávění strýc Franta.

            „Na muškátech nebylo hrozného nic, ale snažím se tu navodit určitou atmosféru. Abyste se mohli do mého snu co nejlépe vžít. Tak tedy, muškáty kolem sebe…“

            „A nešlo by to už bez těch muškátů?“ ozval se znovu strýc a v očích mu hrály veselé plamínky.

            „Jak chcete,“ pokračovala teta Sylva upjatě. „A pak projížděl kolem mě vlak. Měl pět špinavých vagónů. Ty vagóny se mi od prvního okamžiku nelíbily. A potom těch pět vagónů začalo jeden po druhém vybuchovat. Byly to ohlušující rány. A…“

            „Teti, co pečete v té troubě? Aby se vám to třeba nespálilo…“ zavolal taťka z kuchyně.

            „Nic,“ odpověděla teta dotčeně, protože přerušil její dramatické vyprávění.

            „Ale ta trouba je puštěná…“ nedal se taťka.

            „To ano, chtěla jsem připravit šlehačku a jak jsem vytahovala krabičku s bombičkami z vrchní police, spadly mi ty bombičky do dřezu s vodou nakonec všechny. Všech pět krabiček, co jsem  tam měla, tak je v té troubě suším…“

           

---