Neviditelná síla

Slunce mě toho rána zastalo zrovna u konce mých sil. Vrchol kopce byl stále ještě v nedohlednu. Bolavé nohy trpělivě střídaly jedna druhou a ruce obětavě pomáhaly těžce zkoušeným zádům nést jejich neúměrně velký náklad. Jediné, co mě v té chvíli utěšovalo a poskytovalo další nezbytnou sílu

i vůli, byla představa, že tohle všechno brzy skončí a mé unavené tělo si po dlouhé cestě konečně odpočine. A ten odpočinek i radost s ním spojená bude o to příjemnější, čím více své tělo fyzicky zužitkuji, alespoň tak říkával můj moudrý dědeček, který na to jednoho dne bohužel doplatil. Proto, když jsem se již blížil k samotnému vrcholu a můj duch uvnitř zajásal, poskočil jsem si jako malý chlapec a celý zbytek cesty jsem strávil v radostném a nespoutaném běhu směrem vzhůru. Na kopci jsem se vysíleně svalil na zem.

   Přibližně po pěti minutách, slastně strávených se zavřenýma očima, se můj dech uklidnil. V tu dobu jsem byl připraven shlédnout dolů na údolí. Vypravovali mi, že krásnějšího kraje široko daleko není. Někteří z nich navíc dodávali, abych byl prý nadmíru pozorný, nikdy totiž nevím, kdy se na mě může usmát štěstí a já zakopnu o překrásný kámen vzácné hodnoty. Tehdy jsem samozřejmě ještě nemohl tušit, že se v těchto končinách žádné drahé kamení nenachází a že to ti dobří tvorové mysleli zcela jinak, neboť si dávno navykli mluvit symbolickým jazykem. Jen jedna věc mi v té době nebyla jasná: proč všichni ti, kteří tak vroucně a vzletně o tomto kraji hovořili, jimž se jen při první zmínce o něm nahrnuly slzy do očí, nezabalili raneček toho mála věcí, jež tvořilo jejich skromnou domácnost,

a neodešli do těch snových míst.

   Pomalu jsem nadzvedával těžká víčka. Zprvu úzká štěrbina se stávala čím dál tím širší, a ještě než se oči otevřely docela, mohl jsem v základních obrysech rozpoznat davy lidí. Teprve když byl můj zrak v plné pohotovosti, uzřel jsem vojáky. Spatřil jsem hlučící masu ve víru boje. Viděl jsem tisíce drobných těl nelítostně zasazujících smrtící rány. Pojala mne hrůza. Ležel jsem jako k zemi přirostlý, jakoby změněný v silný kořen stromu, němý v touze křičet a proklínat, avšak již po chvíli tělo změklo a já se bezmyšlenkovitě vydal na cestu dolů.

   Sestupoval jsem blíž a blíž. Na úpatí kopce mne ovanul ostrý zápach potu a střelného prachu. V návalu hnusu jsem zkřivil obličej. Potom jsem udělal ještě pár kroků, abych se mohl dotknout ramene nejbližšího vojáka.

   „Fuj, to jsem se lek,“ vypudil ze sebe hrubá slova, když nejdřív otočil hlavu a změřil si mne pohrdavým okem. „Jsi snad slepý, cizinče? Nevidíš, že právě válčíme? Jestli toužíš po smrti, postav se támhle a kulka tě dozajista nemine.“ Při těch slovech ukázal puškou na místo, kde pro šedivý oblak prachu nebylo vidět ani vojáka.

   „Věnuj mi čas,“ řekl jsem v odpověď.

   Voják si zaťukal ocelovou hlavní na čelo.

   „Věnuj mi čas,“ opakoval jsem svou prosbu.

   Zpola mrzutý člověk vytušil můj vzácný dar trpělivosti a vyhověl mému naléhání. Zkušeným okem vojáka zhodnotil situaci okolo a po chvíli znalecky prohlásil: „ Ještě se nenacházíme v krizovém bodě, bitva zatím nedosáhla svého vrcholu, někteří druhové se očividně nudí, pastva pro mé oči nastane později. No budiž, staň se tvá vůle.“

   Pevným stiskem jsem sevřel jeho paži. Podíval se na mne tázavým pohledem.

   „Pojď.“

   „Já? Ne, nemohu. Já teď nemohu odejít. Musím zůstat na místě, neboť vše dříve či později vyvrcholí a já o celou tu podívanou přijdu! Promluvme si zde.“

   Upřel jsem na něj prosebné oči.

   „Tak tedy dobrá, pro jednou se toho potěšení vzdám.“

   Vykročili jsme. Ušli jsme však sotva pár kroků, když se vojákova hlava bezděčně otočila, aby znovu spatřila své druhy. Viděl jsem jeho oči, prozrazovaly hluboký smutek, ba co víc, naříkaly a proklínaly obě hříšné nohy, s nimiž tvořily nerozlučnou podstatu, které se však nepodřizovaly marným rozkazům vojákova ztuhlého srdce. Stále kráčel vpřed, bojoval nyní sám se sebou. Každý krok znamenal pro něj ostrou bolest, ale zároveň cítil, že to tak má být, že jej cizinec vede k tajemství, jakého dosud nikdy nepoznal. Uvědomoval si příliš dobře, jak to chodí, že pro věc se musí bojovat, i kdyby nám měla vzít vlastní život.

   Došli jsme k překrásnému jezeru, v jehož hladině se právě koupalo polední slunce. Nad jezerem podřimovaly ztepilé stromy roztodivných tvarů a bujarý větřík si pohrával s koketní krásou pestrobarevných květin. Daleko vzadu vyrůstaly modravé hory, jejichž vrcholky se sladce opájely vonným blankytem čistého nebe.

   Byl jsem nadšen veškerou touto krásou, skoro bych řekl, že mne to vše až bolestně dojímalo. Jakživ jsem nic podobného neviděl. Můj společník však nadšení podobného druhu neprojevoval, jeho oči měřily vše kolem s tupou samozřejmostí. Připisoval jsem to vyčerpanosti nebo únavě po bojovém dopoledni, když tu mi náhle napadlo, že voják je místní, a tudíž jej už nemůže pravděpodobně nic překvapit ani blaženě zasáhnout. Po dlouhé době jsem ho opět oslovil: „Příteli, jsem botanik, vědec. Již dlouho jsem na cestách, dlouhý čas studuji přírodu a především život tajemných rostlin. Chodím

od kraje do kraje a zkoumám a hledám a…a div se světe, čas od času dokonce i nalézám nové, dosud neobjevené, druhy rostlin! Potom je rovněž pozoruji, víš, pilně sleduji jejich projevy, jejich život, život, který se tolik liší od rostliny  k rostlině. Proto hned když zjistím všechny náležité informace, které po mne vyžadují ti nahoře, a zapíšu si je do svých poznámek, vstanu, opráším si zadní část kalhot a s pocitem uspokojení se rozhlédnu kolem sebe.“ Tady jsem se zastavil, docházel mi dech. Tak moc chtěla všechna nevyřčená slova ven… „ Vidím zářivě žluté květiny, jejichž život se navždy vtiskl na první stranu mého deníku. Projevy onoho života jsem sice studoval pouze na jedné z nich, avšak nyní jsem svědkem toho, že všechny její družky přibližují dychtivě své veselé hlavinky ke slunci, všechny jakoby tančí posvátný sluneční tanec a vypadají přitom tuze půvabně. Potom pohlédnu

o trochu blíž. Tu mé šťastné oči zavadí pohledem o drobná, něžná stvoření. Pozoruji, jak se jejich růžově zbarvené kloboučky tisknou k sobě, jak květiny svými křehkými tělíčky chrání jedna druhou,

a všechny společně tvoří silné, nepřemožitelné individuum. Ale jakmile můj zrak pohltí jak veselé žluté tanečnice, tak i něžná růžová stvoření a ostatní rostlinky od ledových královen až po ohnivě plápolající vášnivky, tu teprve pohnutím dlouze vydechnu. Nedovedeš si ani představit, jaká je to nádhera! Příteli, ten tanec, ten soulad! Vidím jediného, svou rozlohou ohromujícího, tvora. A považ, hýbe se! A ten pohyb, víš, ten jeho překrásný tanec, jehož nelze pojmenovat, neboť takové slovo ještě nejsou naše ústa schopna vyslovit, ten tanec je vlastně jen tisíce a tisíce malých tanečků, pohybů, přání i tužeb, nevyčíslitelná námaha a nespočetné cesty za štěstím. A to jsem ještě nemluvil o tichém, vzácném šepotu, jenž má tu moc laskat mi uši, rozmazlovat svou prostou, ale o to krásnější melodií můj sluch. Skutečně, nikdy mi nebylo dopřáno spatřit na vlastní oči nic tak podivuhodně…“ Nedopověděl jsem. Po chvíli jsem však dal znovu průchod své řeči a povzdechl si: „Ani slov se mi již nedostává, tak moc je to všechno zázračné.“

   Voják na mě hleděl s podivem, ale cizince se sám od sebe přerušit neodvažoval.

   „Ach, trochu jsem se zapomněl,“ dodal jsem poté, co můj zrak zavadil o pootevřená vojákova ústa. „Vlastně jsem se tě chtěl pouze zeptat, zda bys nebyl tak laskav a neudělal ze sebe na pár dní mého průvodce. Potřebuji někoho, kdo se zde vyzná, kdo by byl schopen seznamovat mě s místní krajinou.“  

   Voják se nejdřív zamyslil a potom s důležitým gestem a se směšně pitvorným výrazem v obličeji odpověděl: „No samozřejmě, nikoho lepšího jste ani nemohl oslovit. Nebojte se, já vám ukážu, co všechno tento kraj dovede a jaká tajemství skrývá.“ Jakmile to dořekl, hned utíkal k prvnímu stromu, který uviděl, a schoval se za jeho mohutný kmen. „Kuk, tady jsem,“ vykřikl zvesela, když se zpoza kmene vynořila jeho podivuhodně obrovitá hlava. „Tak například tento strom nám vynalézavým vojákům slouží jako úkryt před nepřátelským vojskem. Hned dva muži za ním naleznou ochranu,“ dodal na srozuměnou. Potom si ještě vzpomněl: „Vidíte, málem bych byl zapomněl! Jednou za čas tyto stromy pokácíme a jejich silné kmeny použijeme na stavbu lodí.“ Když cizinci objasnil funkci stromů, pospíšil si k tekoucí řece, která si s tichým šuměním klidně plynula opodál. „Hle, tady je řeka! Máme štěstí, že ji zde u nás máme, mnoho nám už totiž pomohla. Stačilo, abychom se důmyslně ocitli na druhém břehu, a nepřátelé se museli chtě-nechtě přebrodit. Samozřejmě, že jsme jejich nevýhodné pozice okamžitě využili.“ Pak se náhle pravým ukazovákem zabodnul do vzdálených kopců:

„A támhle jsou hory! Nemáte ani ponětí o tom, kolikrát ty už nám podaly pomocnou ruku. Jednou…“ Chtěl cizince blíže seznámit i s tímto velice prospěšným přírodním útvarem, ale jeho slova se pojednou roztříštila o můj zklamaný pohled.

   „Děkuji, jsi velice laskavý a ochotný, milý příteli, avšak takovou pomoc naprosto nepotřebuji,“ řekl jsem upřímně.

   Díval se na mě tak jako dřív, pootevřená ústa znovu naznačovala údiv a nepochopení. Začalo mi jej být velice líto, a proto jsem se pokoušel osvětlit mu jeho rodný kraj z mého pohledu. Líčil jsem krásu urostlých stromů, květin i vzácných travin, snažil se mu nastínit pocit, když se dlaní dotkneme hebké mechové podušky, schoulíme se do klubíčka a za zpěvu ptáků pomalu upadáme do medového spánku, navštívili jsme dokonce vodopád, jehož jiskřivé proudy vod s podmanivým hukotem dopadají na chladné zrcadlo klidného jezera, a vůbec jsem hovořil o nevšední písni celičké přírody.

   „Ó, jak úchvatné,“ prohlásil voják, když jsem si po namáhavé přednášce utřel pot z čela. Nějakou dobu se skutečně kochal a opájel okolní krajinou a poslouchal líbezné zvuky přírody, brzy však jeho oči ztratily počáteční jiskru a znovu pohasly. Tu teprve jsem si uvědomil marnost svého počínání.

   Od chvíle, co jsem sestoupil dolů do údolí a seznámil se s vojákem, uplynula již hezká řádka hodin. Slunce se pomalu ubíralo k spánku. Za ten čas jsem nabyl přesvědčení, že se mnou můj přítel nesdílí mé pocity a zcela bezděčně odporuje mým názorům. Bylo mi z toho smutno, již dlouhou dobu jsem nepotkal opravdového přítele.

   Šli jsme potemnělou krajinou. Barva nebes získala nádech temné modři. V dálce bylo slyšet podivné zvuky, které připomínaly jasný, čistý hlahol oceli smíchaný s nesrozumitelnými vzdechy trpících lidských mas.

   „Lidi, lidi! Slyšíš? Konečně jsme narazili na lidskou osadu!“ vzňal se pojednou můj hlas, ozářen paprskem naděje na opětné shledání s přívětivými tvářemi a měkkými pohostinnými dlaněmi mých nejbližších druhů.

   Zvuky se čím dál tím víc vynořovaly z tajemné hloubky tmavého ticha a počínaly promlouvat k mým uším. Podobaly se nyní již docela zřetelně hlasitému sténání a nerytmickému rachocení tvrdé oceli.

   Konečně jsme došli na širé prostranství, kde příšerný zvuk trápil uši nejzatvrzeleji. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Tisíce lidských očí upíralo na mne své divoké pohledy, vynořujíc se ze tmy jako nenasytná smečka hladových vlků. Sem tam na mne ukázal vyhublý kostnatý pahýl jen zdaleka připomínající lidskou ruku a počal se pohybovat v rytmu šíleného smíchu. Bědná těla se pomalu nadzvedávala z prohnilých dřevěných lůžek a sténala v nakažený večerní vzduch svou poslední modlitbu. Vyčerpané ruce úpěnlivě prosily ocelovou zbroj, aby vydržela krvechtivým žíznivcům alespoň několik hodin. Mladá svěží ňadra kvetoucích dívek trpěla pod špinavými dlaněmi několika vojáků a panenská těla se připravovala na tíhu mužského těla v oparu hnilobného potu, nastávající noc slibovala tři talíře pohankové kaše; máma, táta, mladší sestra, každý potřeboval jíst.

   Poslouchal jsem pozorně,všechno zde zpívalo poraněným hlasem srdce drásající píseň o krutosti války.

   Slzy se vylily proudem z mých očí, když jsem zaslechl první tóny oné písně. Obrátil jsem zrak

na svého přítele. Stál po mém boku docela tiše, obličej mu neskropila jediná slza, jediné pohnutí nenarušilo kamenný výraz jeho tváře.

   Ze tmy se pojednou vylouplo běloskvoucí dívčí tělo, dosud ještě nepoznamenané práchnivinou války. Byla krásná, něžná. Plachými krůčky se blížila k černě oděnému muži, celý její obličej byl prostoupen němým smutkem.

   „Spanilá dívko! Spanilá dívko! Slyšíte? Pojďte honem ke mně!“ znenadání se nechalo slyšet roztoužené volání.

   Podivil jsem se, ten hlas patřil mému příteli.

   Dívka bez delšího otálení přicupitala. Když se zastavila v těsné blízkosti přítelova těla, vrhla na něj dva koláče ustrašených očí, v nichž se vzápětí vynořila otázka.

   „Ty moje rozkošné děvčátko, nyní se už nemáš čeho bát, to ti slibuji. Půjdeš se mnou, staneš se mou ženou, postavíme si krásný dům a v tom domě porodíš mého syna,“ pošeptal jí s blaženým úsměvem můj přítel.

   Dívka se pojednou celičká rozjasnila a vrhla se vojákovi kolem krku. Objal ji svou silnou paží vojáka.

   Kroutil jsem nad tím vším nevěřícně hlavou a orosenýma očima pozoroval odcházející dvojici, která mířila dobýt svůj malý sen.

   „Ach,“ povzdechl jsem si zasněně a obrátil zrak směrem vzhůru, „to mne velice těší, že to tak pěkně dopadlo. Přece jen mé úsilí nevyznělo naprázdno a on se konečně vzdal té nesmyslné věci, kterou lidé přezdívají válka.“ Potom jsem svůj zrak vrátil zpět na zem a porozhlédl se ještě jednou okolo sebe. „Kéž by byl osud vlídný také k těmto lidem. Rád bych jim pomohl, ale sám na to bohužel nestačím.       Alespoň kdybych jen věděl, co by je mohlo zachránit.“

   Od doby, kdy jsem se zatoulal do tohoto podivuhodného kraje, uplynulo bezmála dvacet let. Avšak ať jsem se po ten čas vyskytoval kdekoli, vždy se mé myšlenky nekontrolovatelně rozběhly

po něžných loukách a divokých lesích onoho nezapomenutelně nádherného koutu Země. Jednoho dne jsem se s konečnou platností rozhodl a vydal se opět navštívit to, co jsem před dvěma desítkami let opustil kvůli válce. Snad jsem si myslil, že se tam lidé již umoudřili.

   Když jsem však opět stanul na vrcholu kopce, brány vpouštějící veškerý lid do tohoto kraje, mé oči spatřily něco příšerného. Znovu jsem se stal svědkem neutuchajících krvelačných bitev, znovu jsem byl nucen poslouchat ohlušující ryk boje. Okolní krajina se stala půdou, domovem války, byla jí přímo prosycena.

   Poté, co se první, nepopsatelné dojmy rozplynuly pod účinkem nastupujícího chladného rozumu, byl jsem schopen zaznamenat další právě probíhající okolnosti. Všude, kam jsem pohlédl, spatřil jsem masy lidí spěšně opouštějící kraj nasycený válkou. Byly to vesměs ženy, jejichž křečovitý stisk rukou bezděčně drtil křehké prsty ubohých dětí, které za útěku poulily vystrašenýma očima. Některé z nich tiskly ještě na svých prsou robátka. Jejich čerstvé mléko stříkalo všemi směry, ale našpulená dětská ústa zůstala suchá.

   Sestoupil jsem spěšně dolů a svým jasným hlasem zastavil na útěku jednu z žen. Po jejím boku šel pohledný mladík, jemuž nemohlo být víc než dvacet let.

   „Kam to utíkáte?“ zněla má první otázka.

   „Ach, pane, opouštíme tento kraj. Zuří v něm válka. Jen se podívejte, je to čím dál tím horší.

Za chvíli zde nezbude jediný zelený lupen, jediné klidné místo.“

   Když jsem poprvé uslyšel její hlas a když jsem pevně vpil své oči do těch jejích, poznal jsem v ní onu dívku, která tehdy okouzlila srdce mého přítele vojáka.

   „A kde se nachází váš manžel, smím-li to vědět?“ zeptal jsem se překotně a netrpělivě očekával její odpověď.

   Sklopila oči a tiše šeptla: „Můj manžel, můj milovaný manžel utekl. Znovu jej k sobě přivolala válka.“

   Tak přece bylo vše marné, pomyslel jsem si v duchu. Přece jenom neodolal svodům války, v níž

po celý svůj život vyrůstal a jež byla pevně zakořeněna v jeho duši. Potom jsem se však otočil na jejího syna a celým mým tělem projel neočekávaně paprsek naděje.

   Jak veliká je síla ženy, která svou neoblomnou trpělivostí a neutuchající mateřskou láskou dokáže zastavit zrůdnosti války a zaset v ten či onen kraj čisté diamanty vzácné hodnoty v podobě nové mladé generace, jejíž srdce není zatížené touhou válčit. A co já vím, třeba právě takový vzácný diamant stojí nyní přede mnou a tiše se na mě usmívá.

   Pohladil jsem chlapce po vlasech a šťasten odešel.