Umberto Eco: Jméno růže

O směru, který nahradil modernismus

            Zní to jako pohádka: zlý král, jenž špatně panuje a dobře neslouží svým poddaným, je nakonec zbaven svého trůnu. A přesně tak tomu bylo i v polovině 20. století, kdy modernismus a jeho modernistické tendence předaly žezlo nastupujícímu postmodernismu. Postmodernismus se pohodlně uvelebil na svém novém trůně a jal se kralovat. Kraluje až dodnes a myslím si, že prozatím nikdo na to nic nenamítá.

Proč však doznalo svého konce něco, co vládlo a diktovalo světu jen tak krátce, přesněji sotva pár desítek let? Modernismus se zkrátka vyčerpal a již neměl člověku co říci. Jeho formální experimentování a modernost za každou cenu přestala být brzy pro lidi zajímavá. Tento směr se nezabýval realitou, nýbrž tím, jak ji co nejefektivněji a nejdokonaleji přeměnit, pohlédnout na ni z jiného úhlu, takže se celá roztříštila v malinkaté střípky, které málokdo potom uměl sesbírat a vytvořit si komplexní pohled na skutečnost. Takto to dělávaly jednotlivé jeho směry; zaměřili se doslova řečeno na pár skutečností vyňatých z nekonečného prostoru reality a zmiňovaly se o nich jako o nejdůležitějších zásadách celého umění. A právě proto, že to byly zásady jen v umění a pro umění, je možno o nich zjednodušeně mluvit jako o formálních směrech, které měly jen máloco do činění s právě probíhající světovou realitou. Proto tedy ta rychlá změna panovníka, evropského (celosvětového) myšlenkového směru.

Postmodernismus sledoval vývoj světového dění, věděl o problému týkajícího se stále narůstající zdi mezi Západem a Východem, mezi Západem a zeměmi „třetího světa“. Dokázal se rovněž vypořádat s nastupujícím fenoménem davu a masové kultury, s níž nemínil zápasit, nýbrž ji ladně využít ve svůj prospěch. Svůj postoj ukázal i ke změnám životního stylu, rozpadu hodnotových systémů a k narůstání globálních problémů lidstva. Důležité však pro něj především bylo, aby zabránil vytváření jediných, věčných pravd, které považoval za zhoubná a do prázdna vedoucí dogmata. Byla nastolena jiná cesta, cesta komunikace a dorozumívání se mezi národy, tzv. vzájemná interakce, navíc zpestřená vzájemným porozuměním. Postmodernismus si dále klade otázku, zda evropský racionalismus založený na nezpochybnitelném osvícenském rozumu dokáže beze zbytku vysvětlovat jevy tohoto světa a zda svět jako celek vůbec existuje jako všem lidem společná skutečnost, o níž se lze dobrat jakési obecně platné pravdy. Postmodernismus chápe svět jako mnohovrstevnatý a členitý „text“, který každý čte jinak, a poznání, jež na základě svého čtení světa nabízí, není pravda (proti níž by stála nepravda),  ale jen jakási jeho „historka“ o světě, která vstupuje do soutěže na trhu „historek“.

Zcela novým okolnostem se chtíc nechtíc musí přizpůsobit i literatura. Ta se stává „hrncem“, kde se mísí nejrůznější žánry, kde masová média ovlivňují knihy, a tak se vlastně stírá rozdíl mezi vysokou a nízkou literaturou. Text a jeho struktura už nemají být jen posvátným idolem, kolem něhož musíme chodit po špičkách a trpělivě zkoumat, jaký byl autorův záměr („co tím chtěl básník říct“) a jak dokonale se mu jej podařilo ztvárnit. Literatura se nyní mnohem více otevřela pro aktivního, vnímavého a přemýšlejícího čtenáře, ale i pro dramatizátory, filmové umělce, rozhlasové a televizní adaptátory. Dalším rysem postmoderní literatury je spojování značně odlišných stylových prvků a žánrových postupů. Mnohé knihy tak využívají postupů odborné, krásné či publicistické literatury a román je například současně detektivkou, historickým románem, filozofickým traktátem, sociologickou sondou apod. Běžnou součástí postmoderních textů je rovněž intertextovost (návaznost na texty jiné, stopy již známých textů v textech nových, odkazy, citace přímé i skryté). Z toho všeho tedy logicky vyplývá, že postmoderní literatura je jakási koláž, jež umožňuje velké množství interpretací, názorů a pravd.

                               Umberto Eco – čítankový příklad

            Tento dosud žijící spisovatel, filozof, estetik i sémiolog je velice často, ba téměř pravidelně řazen do kontextu s postmoderní literaturou a uměním. Není divu, jako jeden z prvních nadšenců pro postmodernismus a vše postmoderní vyslovuje své dosud nevyřčené teze o poetice tzv. „otevřeného uměleckého díla“, o prostoru, který není nikomu uzavřen, v němž si každý může nalézt svůj malý kouteček a zároveň prostřednictvím textu komunikovat s autorem či se na výkladu díla dokonce významně podílet.

            Požehnaný duch Umberta Eca (1932) nám prozatím zanechal nepřeberné množství zajímavých myšlenek a úvah. Nejenom že napsal řadu prací a studií o středověku a moderní sémiotice a zabýval se rovněž problematikou masové kultury i médií v knize Skeptikové a těšitelé, ale dokázal také stvořit nezapomenutelná literární díla, mezi něž můžeme zařadit mimo jiné román Foucaltovo kyvadlo či novější Baudolino. V síni slávy však dosud zůstává jeho románová prvotina a zároveň světový bestseller pod názvem Jméno růže (1980), román, jenž byl v roce 1986 dokonce zfilmován režisérem Jeanem-Jacquesem Annaudem.

 Autor o díle

            Ten, kdo si stále myslí, že mu sám autor pomůže román Jméno růže interpretovat a vysvětlit, nechť si přečte pár z jeho mnoha výroků o díle. Nakonec musí stejně dojít k závěru, že autor nám k vyřešení našeho problému nejen nepřispěl, ale dokonce nás ještě více pomátl. Vtáhl nás do hry, kterou s námi začal hrát již ve svém románovém díle. Autor na některé otázky čtenáře sice odpovídá, jiné v něm však budí, snaží se jej vtáhnout do hry, protože ve struktuře textu má vyhrazeno své místo, to on je hrdina, hlavní viník, jak Eco sám v závěru svých „Poznámek“ metaforicky naznačuje.

            Umberto Eco o svém díle prohlašuje:

-         „Okouzlila mě představa mnicha, který je otráven četbou,“ (1) popisuje Eco nápad, který stál na počátku jeho nejslavnějšího románu.

-         „Jméno růže, to byla vlastně náhoda, název se mi zalíbil, protože růže je symbolická figura napěchovaná do té míry významy, že už skoro žádný nemá. (…) Čtenář byl sveden z cesty, nemohl si zvolit žádný výklad, a i kdyby znal všechny možné nominalistické interpretace závěrečného verše, stejně k němu dorazil až na konec, když už mezitím vybral nějaký výklad sám. Název má čtenáře zmást, a ne ho uvést na správnou cestu.“ (2)

-         „Funkce prvních sto stránek je tedy kajícnická a zasvěcující, a komu se je nepodaří přečíst, ten zůstane pod kopcem a do opatství prostě nevejde.“ (3)

-         „Pokud tu nějaký rozdíl je, tak mezi textem, který chce vyprodukovat čtenáře nového, a textem, který se snaží vyjít vstříc přáním čtenářů, jaké člověk potkává na ulici. V tomto případě tu máme knihu napsanou, zkonstruovanou podle formuláře vhodného pro sériové výrobky: autor provede něco jako průzkum trhu a přizpůsobí se mu. Že pracuje ve formulích, to je hned vidět z analýzy románů, které napsal, a ze zjištění, že ve všech se sice mění jména, místa a fyziognomie, ale vypravuje se jeden a týž příběh. Ten, který si vyžádali čtenáři.

     Když však spisovatel plánuje a projektuje čtenáře nového a odlišného, nechce být už průzkumníkem trhu, který si pořizuje seznam požadavků na vlastnosti zboží, ale filozofem, který vyciťuje spletitost toho, čemu se říká Zeitgeist. Chce svému vlastnímu čtenářstvu vyjevit to, co by mělo chtít, i když to neví. Chce čtenáři objevit jeho samotného.“ (4)

  Jméno růže – „děvka na prodej“

            Cílem názvu není ani tak docela šokovat, jako spíš metaforicky naznačit či označit cíl celého díla Umberta Eca. Jak jistě všichni vědí, lehká žena se ráda rozdá jak „králi“, tak „žebrákovi“, hlavně že za svou službičku obdrží to, co očekává – peníze. Román Jméno růže můžeme rovněž chápat podobně, protože svůj text nabízí nejen vzdělaným lidem, ale i obyčejným čtenářům „z ulice“. Samozřejmě, že si tímto románem nechtěl autor vydělat na živobytí a šikovně zvýšit prodej tím, že knihu napíše pro lidi nejrůznějších čtenářských vrstev, tedy alespoň to nebyl jeho prvotní záměr. Můj názor ulpívá na autorově pohledu na svět, který považuje za prostor, v němž se stýká nejrůznější směsice lidí nejroztodivnějších povah a názorů. Nikdo není nikomu nadřazen, všichni v té velké směsici mají stejnou hodnotu a lidský význam, každý má právo mít svou vlastní pravdu a tu celý život obhajovat. A tak ani Jméno růže není dílo, v němž by převažovala jen jedna jediná nejvyšší pravda. Zároveň se můžeme zamyslet nad tím, že Jméno růže reaguje na dnešní masovost a snadnou ovlivnitelnost druhými. I proto je toto dílo pro všechny beze zbytku, i proto vznikla ta šokující metafora.

I. Obsah díla

Až ve stáří sepisuje benediktýn Adso z Melku události, jejichž svědkem se stal jako osmnáctiletý novic. Tehdy roku 1327 dorazil společně se svým mistrem, učeným františkánem Vilémem z Baskervillu, do nejmenovaného italského opatství. Jejich úkolem bylo připravit setkání císařské legace s vyslanci papežovými, přičemž měl Vilém sloužit jako prostředník.

Vzhledem k tomu, že Vilém býval inkvizitorem a vedl úspěšně několik výslechů, je krátce po příjezdu opatem požádán, aby vyšetřil záhadnou smrt mladého mnicha Adelma z Otranda. Vilém tento úkol přijme a získá svolení pohybovat se kromě rozlehlé knihovny v celém opatství. Postupně se seznámí s mnoha mnichy. Prvním z nich je Salvátor, dále Berengar, který je pomocníkem v knihovně. Podle narážek ostatních se zdá, že právě on udržoval milostný poměr se zemřelým Adelmem. Potkají také bývalého knihovníka, slepého starce Jorgeho.

Druhý den dochází k dalšímu úmrtí. Tentokrát jde o Venantia, velkého znalce řečtiny, jenž je nalezen v kádi s prasečí krví. Vilém spolu s mnichem Severinem, odborníkem na byliny všeho druhu, zjistí, že byl Venantius otráven. Vilém by rád viděl pracovní stůl řečtináře, ale v tom mu bylo zabráněno hlavním knihovníkem Malachiášem. Přesto si Vilém všimne podivné knihy, o níž je přesvědčen, že by mohla být řešením obou záhadných úmrtí. Rozhodne se vzít knihu tajně v noci, ale někdo před ním knihu uklidí. Nicméně ještě téže noci spolu s Adsonem nepovoleně vstoupí do knihovny, která je v podstatě jedním velkým labyrintem. Ve spleti chodem se nemohou dlouho vyznat a nakonec, přestože nic nezjistili, jsou rádi, že najdou východ z labyrintu.

Třetího dne je nalezen mrtvý Berengar. Vilém s místním herbaristou ubohého mnicha prohlédnou a zjišťují, že má stejně jako Venantius černý jazyk a prsty, a byl tudíž rovněž otráven. V této souvislosti si Severin vzpomíná, že před léty vlastnil jedovatou látku, která mu však záhadně zmizela.

Čtvrtý den se Vilémovi podaří rozluštit tajemný zašifrovaný rukopis, který našel předešlou noc na podlaze v knihovně, a zjistí, že pochází ze zakázané knihy Finis Africae. Večer se proto opět s Adsonem vydávají do knihovny, tentokrát podle plánku, který Vilém zhotovil, a objevují tajnou místnost, do níž se jim ovšem nepodaří proniknout.

Pátý den se uskuteční schůze mezi vyslanci císařovými a vyslanci papeže. Do opatství přijíždějí účastníci disputace v čele s inkvizitorem Bernardem z Guy, úhlavním nepřítelem Viléma. Inkvizitor obviňuje nevinnou vesnickou dívku, s níž Adso prožil jeden milostný večer, z čarodějnictví a spolu se dvěma dalšími mnichy je odsouzena k trestu upálení. Schůzi ovšem přeruší herbarista Severin, protože ve svém laboratoriu objevil „podivnou“ knihu. Než ale stačí Vilém za herbaristou přijít, je mnich nalezen mrtev.Vilém a Adso místnost prohledají, ale nacházejí jen knihy arabské a latinské.

 Šestý den při mši zemře knihovník Malachiáš. Má jako všichni mrtví mniši černý jazyk a prsty. V ten den si Viléma zavolá opat s prosbou, aby klášter opustil, jelikož jeho vyšetřování žádné ovoce nepřineslo. Ale protože se Vilémovi podařilo díky podivnému Adsonovu snu rozluštit záhadu vchodu do tajné místnosti, ihned se vydává do knihovny a do zakázané místnosti spolu s Adsonem proniká. V té době již oba vědí, že všechny oběti měly společnou touhu, a to získat onu záhadnou knihu, kterou je ztracená část Aristotelovy Poetiky týkající se smíchu. V knihovně konečně objevují hledaného slepého mnicha Jorgeho, který jim všechny ty záhadné smrti mnichů objasní.

Mnich Adelmus se dostal do zakázané místnosti, ovšem za neslušné služby pro knihovníkova pomocníka Berengara. Svůj hřích však nedokázal unést, a proto skočil z hradeb. Jenomže ještě předtím stačil tajemství místnosti prozradit zvědavému Venantiovi, který tajemnou knihu Finis Africae vyhledal a začetl se do ní. Kniha byla ale napuštěná jedem a každý, kdo v ní dychtivě listoval a slinil si prsty, se otrávil. Mrtvého Venantia objevil ráno vylekaný Berengar, a proto ho ze strachu hodil do kádě s prasečí krví. Ani on však otevřené knize neodolal, a proto si ji s sebou vzal do lázní. Cestou se stavil do laboratoria pro byliny, kde knihu samým rozrušením zapomněl. V lázních potom jed začal působit a Berengar se utopil. Na druhý den našel knihu herbarista. Jorge, který se celý život toužil stát knihovníkem a následně i opatem, ale jeho slepota mu to neumožňovala, prosadil Malachiáše za knihovníka. Malachiáš však nebyl příliš chytrý a knihám nerozuměl, a proto si celý život chodil pro radu za Jorgem, který mu také nařídil, aby zakázanou knihu co nejdříve našel a vrátil zpět do knihovny. Vyděšený Malachiáš ve strachu, že by knihu mohl vidět Vilém a ostatní mniši, zabil herbaristu a  knihu, než ji vrátil Jorgemu, prolistoval, a proto také zemřel. Vilém tehdy v laboratoriu knihu nepoznal, protože měla přední listy popsané arabsky.

Jorge nemohl nic jiného dělat, než se smutným příběhem souhlasit, protože to on kdysi tajemnou knihu do kláštera přinesl. Teď, když Vilém celou pravdu znal, dovolil Jorge Vilémovi knihu přečíst v domnění, že se také otráví a pravdu se nikdo nedozví. Vilém si ovšem nasadil rukavice a Jorge pochopil, že prohrál, a proto začal knihu jíst, aby si ji už nikdy nikdo nemohl přečíst. Vilém, jenž chtěl knihu zachránit se se slepým Jorgem popral, ale ten rozbil lucernu, která podpálila knihovnu a posléze i celý klášter. Vilém a Adso se stačili zachránit, ale klášter během tří dnů zcela shořel.

Ve stáří se Adso vrací prohlédnout si opuštěné trosky kláštera a objevuje několik málo opuštěných knih, které zůstaly z obrovské slavné knihovny.

II. Tematická složka díla – stačí si vybrat…

            Není již žádným tajemstvím, že postmoderní kniha je často mozaikou složenou z nepřeberného množství témat, z nejasné spleti rovin. Proto nezbývá čtenáři nic jiného, než si pro sebe vybrat to, na co jeho myšlení a síly stačí, co mu bude zkrátka blízké.

1. Papež versus císař

            Nelze v žádném případě tvrdit, že jsem pochopil děj i smysl Ecova románu, jakmile tápu a nerozumím základním problémovým okruhům celého středověku, jeho temnému bludišti, jeho nedocenitelnému významu pro naši současnost. Středověk je bezesporu obrovský a složitý labyrint, avšak jeho spletité chodby a nesnadnost nalezení středu či východu nejsou nic oproti hieroglifům dnešního nepochopitelného světa, proto by tedy určitě nebylo na škodu v krátkosti si prostudovat či zopakovat látku středověku.

            Středověk je především jedním velkým bojem, bojem papeže a jeho protivníka císaře. Kdo z nich by měl ve svých otěžích držet moc a vládnout celému světu? Který z nich je k tomu více oprávněn? Kdo projevuje větší nadání? Je to rovněž doba, kdy se vytvářejí hlavní teologická dogmata. Jakmile jsou však tato církevní dogmata jednou ustanovena a potvrzena, není možné je překračovat či snad tvrdit něco úplně jiného, a tato dogmata tak úmyslně popírat. Proto ten, kdo se v této době neshoduje v základních otázkách s církví, je automaticky nazván kacířem a nejčastěji končí na hranici v jazycích nemilosrdného ohně.

            Román Jméno růže je zasazen do roku 1327, do doby, kdy císař Ludvík Bavor vtrhl do Itálie, aby zde znovu nastolil důstojenství Svaté říše římské, neboť se mu nelíbilo, jak se italská města počínají pomalu vymaňovat z jeho vlády i vlivu. Zároveň se z knihy dozvídáme, že byl v Avignonu, městu, kam papež Kliment V. přemístil papežskou stolici v roce 1309, zvolen již druhý papež, Jan z Cahorsu zvaný též Jan XXII. Adso se mimo jiné zmiňuje i o tom, že se v roce 1322 odbývala v Perugii generální kapitula františkánů, kde jejich generál Michal z Ceseny přijal požadavek „spirituálních bratří“ a vyhlásil za článek víry chudobu Ježíše Krista, který pokud vůbec něco spolu se svými apoštoly vlastnil, pak jen jako usus facti¹). To se samozřejmě nelíbilo papežovi, který se bál, že by požadavek chudoby církve mohl ohrozit jeho dosud přetrvávající touhu po převzetí světské moci, a proto v roce 1323 návrhy františkánů odsoudil. Toho samozřejmě nemohl nevyužít vychytralý Ludvík Bavor, který si františkány naklonil na svou stranu. Tento císař však nepodporoval pouze řády hlásající chudobu církve, nýbrž i samotné učence vyslovující stejné či podobné požadavky. Jedním z nich byl například slavný Marsilius z Padovy. Michal z Ceseny a zastánci jeho požadavku na zchudnutí církve byli však bezmocní a nemohli se nikdy stát opravdovým řádem bez souhlasu papeže, a proto se Michal z Ceseny rozhodl, že půjde do Říma a vše s papežem probere osobně, dokonce i samotný Jan XXII. jej tam chtěl mít. Setkání, k němuž mělo dojít onoho zimního rána v opatství, kde byl již ubytován Vilém společně s Adsonem, mělo rozhodnout o způsobech a zárukách Michalovy cesty a Vilém z Baskervillu, bývalý inkvizitor, měl posloužit jako prostředník mezi papežskou a císařskou legací. V prostorách opatství tedy dojde k závažné diskusi o chudobě Ježíše Krista, při níž však nikdo nedokáže přesvědčit protivníkovu stranu, ale zato jsou zde obviněni z kacířství dva mniši, jejichž  prostřednictvím hlavní inkvizitor spolu s ostatními jeho přívrženci dokáže, že semeno kacířství se nachází i v samotném opatství a také v císařském paláci stejně jako u mistrů perugijské kapituly. Schůzka v opatství končí tedy porážkou císařské strany a Michalovi nejsou poskytnuty žádné záruky. Michal se však i přesto do Říma vypraví, ale podle Viléma by býval lépe učinil, kdyby nikam nechodil.

            Bezesporu zajímavým postřehem je varování mnicha Ubertina před osobou papeže Jana XXII.: Teď už snad chápeš, proč vydal tolik bul proti myšlence chudoby! Nevíš snad, že přiměl dominikány, aby ve své nenávisti vůči našemu řádu dělali sochy Ježíše Krista s královskou korunou, purpurovým a zlatým pláštěm a okázalými opánkami? V Avignonu byly vystaveny krucifixy s Ježíšem přibitým pouze za jednu ruku, druhou má položenou na měšci, který mu visí u pasu, aby dal všem na srozuměnou, že schvaluje použití peněz pro účely náboženské…“  (5)   

2. Středověká filozofie

            K pochopení díla je rovněž nutná alespoň základní znalost středověké filozofie. Jak již bylo výše naznačeno, středověk je především dobou, kdy se postupně začala krystalizovat církevní dogmata, která měla za úkol vyložit podstatu světa a vymezit v něm úlohu náboženství. Jakmile ale byla tato dogmata významnými církevními otci konečně objevena a stanovena, přišla na řadu její blízká přítelkyně, scholastika. Scholastika si stanovila za svůj cíl rozumově odůvodňovat a objasňovat to, co pro víru bylo již nezvratnou pravdou. Filozofie, láska k vědění, doposud se rozvíjející nezávisle na církvi, byla tak po celé toto údobí „ancilla theologiae“, služka teologie.

Až dosud se zdá, že středověká filozofie je vlastně etapou veskrze mírumilovnou a tím i nezáživnou, jenže není tomu opravdu tak. Naopak, vede se zde jeden z nejvýznamnějších filozofických bojů, který nebyla schopna vyřešit ještě ani dnešní doba. Tento boj se nejčastěji nazývá spor o univerzálie. Jde tu na první pohled o docela banální otázku: Co je skutečné? Jednotliviny, nebo obecné pojmy? Věci, jež jsme schopni zachytit našimi smysly jako například konkrétní, určitou židli, nebo ideje, jakési pravěci, které se nacházejí někde mimo náš svět a jež ovlivňují vznikání věcí konkrétních? Směr přisuzující věcem obecným vyšší skutečnost než jednotlivému se nazývá realismus a za svého hlavního předchůdce považuje Platóna. Druhým směrem je nominalismus (svůj název odvodil od latinského slova nomen, což znamená jméno, protože ve věcech obecných vidí pouze rozumovou abstrakci člověka), za jehož předchůdce je považován Aristoteles. Tyto dva směry se tedy sváří, vzájemně se napadají, obviňují a potírají. V tom nepřehledném zmatku se však záhy objeví velký myslitel Abaelard, který se pokouší za pomoci logického postupu oba tyto přístupy ke skutečnosti znovu sbratřit. Bohužel se mu to nepodaří a spor vesele pokračuje dál. Avšak zatímco v rané scholastice převažuje myšlení realistické, ve vrcholné a především v pozdní se díky arabskému a židovskému světu derou do popředí myslitelé z řad nominalistů. Jsou to vesměs učení františkáni, kteří hlásají poznání na základě zkušenosti a ve sporu papeže s císařem hájí stanovisko císařovo, neboť církev se má věnovat výhradně duchovnímu poslání, ne politice. Tito myslitelé tak připravují půdu pro nastupující věk renesance.

Zástupcem nominalistické filozofie je v díle Umberta Eca učený františkán Vilém z Baskervillu. Jeho jméno nebylo však autorem vymyšleno pouhou náhodou, je zároveň narážkou na středověkého myslitele Viléma z Ockhamu, autora teorie o znakové podstatě univerzálií, který se nakonec musel před papežským hněvem ukrývat na dvoře Ludvíka Bavorského. Vilém je ztělesněním nového, nastupujícího věku, který se zatím ukrývá v dílech filozofů jako je například Duns Scotus či Roger Bacon. Snad právě proto ve Jménu růže zastává úlohu detektiva, snad právě proto je schopen objevovat záhadnou pravdu. Je také člověkem, jenž je schopen předpovídat věci budoucí, dokonce i ty, s nimiž nyní zápasí celá naše civilizace.Tvrdí: „Aristoteles v Knize tajemství říká, že ten, kdo prozradí příliš mnoho tajemství přírody a umění, rozlomí nebeskou pečeť a z toho že může vzejít mnoho zlého.“ (6) Ale Vilém z Baskervillu je také výborný učitel, jehož žákem se na pár měsíců stává mladý benediktýn Adso. Adso si prostřednictvím svého učitele uvědomuje spoustu věcí, na něž by sám v životě zřejmě ani nepomyslel. „Opatství, v němž jsem se nacházel, bylo snad už poslední, které se mohlo pochlubit mistrovstvím ve výrobě a opisování knih. Ale možná právě proto se zdejší mniši už nespokojovali svatým dílem opisování a chtěli sami ve své žízni po novotách vyrábět nové doplňky přírody. A neuvědomovali si, jak jsem tehdy nejasně tušil (a jak dnes obtěžkán zkušenostmi dobře vím), že tím jen stvrzují zkázu své znamenitosti. Neboť kdyby nové vědění, jež chtěli vytvořit, mohlo volně vyjít ven z těchto zdí, nic by už toto posvátné místo neodlišovalo od katedrální školy nebo městské univerzity. Pokud zůstávalo utajeno, udržovalo si svou vážnost a moc a nebylo dosud nakaženo učenými disputacemi, quodlibetální domýšlivostí, jež si troufá sítem svého sic et non²) prosívat každé tajemství a každou velikost. Takové jsou, říkal jsem si, důvody mlčení a ticha, jež obklopují knihovnu.“ (7) Vilém je rovněž původcem krásné úvahy o chlípnostech: „Bengt podlehl velké chlípnosti, která je odlišná od chlípnosti Berengarovy či cellerariovy. Chová v sobě, jako ostatně mnoho badatelů, chlípnost vědění. Vědění pro vědění. (…) Chceš se mě asi zeptat, k čemu je dobré střežit poklad vědění, neumožní-li se přístup k němu i všem ostatním. Proto jsem mluvil o chlípnosti. Chlípností nebyla žízeň po poznání Rogera Bacona, který chtěl vědu použít k tomu, aby lid boží učinil šťastnějším, a který tudíž nechtěl znát, jen aby znal. (…) Chlípnost je i to, co cítí Bernard Gui, zkomolená chlípnost spravedlnosti, která se stává chlípností moci. Chlípnost bohatství se zmocnila našeho svatého a už ne římského pontifexe. Chlípnost z vyznání, z převrácení, z pokání a smrti cítil v mládí cellerarius. A chlípnost při čtení knih pociťuje Bengt. Jako všechny chlípnosti, jako chlípnost Onanova, který své semeno vypouštěl na zem, je každá z nich rozkoší neplodnou a nemá nic společného s láskou, ani s láskou tělesnou…“ (8)

Pravým opakem a největším odpůrcem Vilémovy filozofie je slepý stařec Jorge, příčina všeho neštěstí. Jako by ta starcova slepota byla zároveň symbolem pro jeho slepotu v myšlení, které nedokáže připustit, že starý svět se pozvolna začíná měnit v nový, že základy, na nichž byl středověk vystavěn, se pomalu drolí a bortí. Smích je pro něj prostředkem jak zrušit strach z církve a tím ji postavit na vedlejší kolej, ne něčím, co je člověku vlastní, jak tvrdí například Vilém. Ano, smích, právě ten je příčinou všeho zla, všech zbytečných smrtí mnichů z opatství, poněvadž Jorge zatvrzele ukrývá druhý díl Aristotelovi Poetiky pojednávající o smíchu, jejíž stránky do sebe vpily smrtelný jed.

Jorge při učené diskusi říká Vilémovi o smíchu toto: „Nevidím k tomu žádný důvod. Kdo pochybuje, ať se obrátí k nějaké autoritě, ke slovům církevního otce nebo učence a důvod k pochybnostem zmizí. Zdáte se mi napojen pochybným učením, jaké hlásají pařížští logikové. Dobře udělal svatý Bernard, když zakročil proti kleštěnci Abélardovi³), který chtěl všechny problémy zkoumat chladným neživotným rozumem, jehož se netklo světlo Písma svatého, rozhodovat sic et non, tak tomu je a tak tomu není. Ovšem, kdo přijme tyto nebezpečné myšlenky za své, ten dokáže ocenit třeba i hříčky hlupáka, který se směje něčemu, co nezná, ač pravda  o tom už byla jednou provždy řečena. Svým smíchem hlupák implicitně říká: Deus non est ⁴).“ (9)

V závěrečné kapitole je oba Adso pozoruje a říká: „Se zachvěním jsem si uvědomil, že v tomto okamžiku ti dva muži, stojící proti sobě v boji na život a na smrt, se jeden druhému obdivují, jako by všechno dělali jen proto, aby se jim od druhého dostalo pochvaly. Hlavou mi proběhla myšlenka, že veškeré umění svůdce, které vynaložil Berengar k tomu, aby svedl Adelma, a prosté a přirozené chování, s jehož pomocí ve mně děvče vyvolalo vášeň a touhu, nejsou co do vychytralosti a bláznivé dovednosti získat si toho druhého ničím ve srovnání se vzájemným sváděním, které se tady odehrávalo před mýma očima a které se odbývalo vlastně už šest dní, přičemž oba protivníci si předávali, abych tak řekl, tajné pokyny a jeden potají bažil po chvále druhého, kterého se obával a kterého nenáviděl.“ (10)

3. Detektivka?

            Můžeme román Jméno růže pokládat za detektivku? A co když je tento žánr v samotném závěru knihy zpochybněn samotným „detektivem“ Vilémem z Baskervillu? Sám autor ve svých Poznámkách ke Jménu růže tvrdí: „Není to náhoda, že má kniha začíná jako detektivka (a mate pak důvěřivého čtenáře až do konce, takže si taky nemusí všimnout, že jde o detektivku, kde se vlastně na nic nepřijde a kde detektiv prohraje).“ (11)

            Vilém společně s Adsonem od jistého okamžiku hledají pravdu v souvislosti s Apokalypsou, neboť se jim oběma zdá, že k vraždám dochází jakoby v duchu jejího proroctví. Na konci se však dozvídají, že každá z vražd měla vlastně svého určitého viníka či příčinu (jen společným jmenovatelem byla vždy zakázaná kniha a touha po vědění). Ale i přesto Vilém neprohrál a navíc objevil v semeništi moudrosti další pravdu poté, co mu Adso slovy útěchy řekl, že tím, že si Vilém představoval při hledání viníka řády mylné, přece jenom něco objevil. Ta pravda zní: „Řád, který si naše mysl představuje, je jako síť nebo jako žebřík, který se staví proto, aby bylo možno něčeho dosíci. Jakmile však bylo toho dosaženo, je třeba žebřík odhodit, protože se ukáže, že sice posloužil, ale neměl smysl.“ (12)

            Román Jméno růže tedy není detektivka v pravém slova smyslu, je to spíše hra, hra jako poznání a poznání jako hra.

4. Milostný příběh

            Z obsahu díla se dozvídáme, že mladý mnich Adso neodolá svodům ženských křivek a zhřeší. Tou dívkou je mladičké vesnické děvče, jež je „krásné a strašné jak vojsko pod praporci“, jak tvrdí sám poblouzněný Adso. A není to v žádném případě kacířka, kterou ji nazval inkvizitor Bernard Gui, nýbrž obyčejná chudá dívka, jež se musí pro hlad rozdávat.

 Ani tomuto dílu se tedy nevyhnula rovina milostná i erotická, jež mnohá díla, i ta veliká a slavná, činí tak zvláštně křehkými i líbeznými a zároveň ryze vášnivými a bolestnými. Toto dílo navíc obsahuje krásné úvahy o samotné podstatě lásky, o její úloze i zdrojích. Můžeme se tak hlouběji podívat do smýšlení středověkého mnicha a také se čas od času pousmát nad některými dnes již překonanými domněnkami jako je například ztotožnění lásky s chorobou.

Jedna z nejkrásnějších myšlenek, které Adso v duchu vysloví, je tato: „Bylo to mámení zlého ducha, co mě tenkrát ráno naplnilo takovým dojetím? Dnes se domnívám, že tomu tak bylo, byl jsem konečně ještě novic, domnívám se však také, že lidský cit, který mnou zmítal, nebyl špatný sám o sobě, pouze ve vztahu k mému mnišskému stavu. Protože sám o sobě to byl cit, který má muže a ženu k tomu, aby se navzájem spojili, jak káže svatý Pavel, a byli jedním tělem, zplodili nové lidské bytosti a starali se jeden o druhého od mládí do stáří.“ (13)

5. Kniha o knihách

            Postmoderní literatura a postmoderní knihy by prý měly v sobě obsahovat i odkazy na jiné knihy, stručně řečeno, v postmoderních dílech čteme texty o textech a vyprávění o vyprávění. Tak je to i v tomto románu Umberta Eca. Nejenže se zde dočítáme o středověkých dílech nejrůznějších autorů (např. Zlatý osel od Apuleia), ale samotný labyrint, nacházející se v knihovně, je symbolem a odkazem k labyrintu světa, který poznáváme prostřednictvím nekonečné četby knih.

Jen a jen prostřednictvím četby „malých“ knih si uděláme pojem o té „velké“, o světě. To ve svém důsledku znamená, že díky četbě Ecova románu si dokážeme získat jistý nadhled nad světem, kterému tehdy vládl středověk.

III. Kompoziční složka díla – promyšlenost od hlavy až k patě

            Mnoho románů se netají tím, že kromě dějové složky obsahují také složku úvahovou, někdy až filozofickou. Každé literární dílo chce přece oslovit, promlouvat prostřednictvím myšlenek k čtenářům, vcucnout je do víru napínavého děje a zcela ty nic netušící bytosti pohltit svými názory, oklamat je a ovlivňovat. Samozřejmě, že to není program všech autorů a jejich děl, někteří se snaží získat si čtenáře méně, druzí naopak usilují o co největší pozornost, jiní se dokonce snaží čtenáře si formovat a získat jich co největší počet. Do poslední jmenované kategorie náleží rovněž román Jméno růže.

            Tento román je specifický a jedinečný zejména v tom, že dokáže nenásilně upoutat pozornost lidí nejrůznějšího vzdělání, zaměření i lecjakých zájmů. Mohou jej číst milovníci kvalitních detektivek, odborníci na středověkou historii i vyškolení filozofové či mladé, po lásce bažící, slečinky. Každý z těchto lidí zde nalezne to své pravé ořechové, každý se tady může opřít o jiný druh žánru, úplně a bez výjimky každý ve Jménu růže nalezne zajímavé a inspirující myšlenky. Tak copak nám to tedy milý autor naservíroval? Historickou detektivku blízkou gotickému románu, dialog s knihami a lidskou vzdělaností, disputaci, filozofický traktát, proroctví, vidění nebo úplně obyčejný milostný příběh?

            Ať už je to cokoliv z výše jmenovaného, jisté je, že tato obdivuhodná literární mozaika nejrůznějších žánrů a témat nevznikla čirou náhodou, ba naopak, autor se u ní nemálo zapotil. Průzračné kapičky potu mu z čela nepadaly pouze nad spojováním zcela odlišných žánrů, ale rovněž nad kompoziční složkou díla, která je nejenom promyšlená, ale i zajímavě zpracovaná. Román je rozdělen do sedmi kapitol, přičemž každá kapitola představuje jeden den strávený v opatství. Tyto kapitoly jsou však ještě rozděleny na úseky, jež odpovídají liturgickým hodinám (matutina, laudes, prima, tertia, sexta, nona, nešpory a kompletář). Zajímavé je rovněž to, že každý den se v opatství objeví jedna smrt (tedy celkem sedm úmrtí), stejně jako je sedm ran ve Zjevení svatého Jana (Apokalypsa). Tedy to, co svatému Janu plyne z nadpozemských úst, je vždy spojeno se smrtí některého z mnichů. Například: „I zatroubil první anděl, a stalo se krupobití a oheň smíšený se krví, a svrženo jest to na zem. (…) (Adelmus spáchal sebevraždu skokem z hradeb) Potom zatroubil druhý anděl, a jako hora veliká ohněm hořící uvržena jest do moře. I obrácen jest v krev třetí díl moře. (Venantius byl hozen do kádě s prasečí krví) (…) Potom čtvrtý anděl zatroubil, i udeřena jest třetina slunce, a třetina měsíce, a třetí díl hvězd (…) (Severin byl udeřen astrolábem do hlavy). (14) Kniha však také obsahuje samotný prolog, v němž se seznamujeme s Adsonem a ve kterém je zároveň stručně postižena atmosféra doby. Dílo je ukončeno posledním foliem, kde se opět setkáváme s Adsonem, tentokrát však o poznání starším, jenž se znovu vydává na místo bývalého opatství. Tam se snaží z různých relikvií a útržků rekonstruovat knihovnu. „V závěru mé trpělivé rekonstrukce se mi před očima vykreslila jakási malá knihovna, znak té velké, která zmizela, knihovna z útržků, citátů, nedokončených vět, pahýlů knih.“ (15) Jako by zde autor zároveň mluvil o svém románu, který je rovněž jen znakem bohaté minulosti, tajemného a nerozluštitelného středověku. V knize nechybí ani předmluva, v níž autor román prohlašuje za původně latinský rukopis benediktýnského mnicha Adsona z Melku, přeložený do francouzštiny a vydaný abbé Valletem v roce 1842, který se mu nakrátko ocitl v rukou. Jak autor tvrdí, chtěl se touto fikcí vyhnout tomu, že bude strašlivý příběh Adsona z Melku vyprávět on sám, chtěl si nasadit masku, neboť se zkrátka styděl vypravovat. S úsměvem říká: „Může člověk vyslovit větu ‘Bylo krásné jitro na konci listopadu’ a necítit se přitom jako Snoopy⁵)?“ (16) Tímto malebným gestem autor vlastně zastiňuje své postavení jako hlavního vypravěče příběhu a všechnu váhu a odpovědnost přesouvá na postavu Adsona. Ale proč právě Adso se stal vypravěčem, proč na tak mladého a nezkušeného mladíka byla položena velká míra odpovědnosti? Vysvětlení je jednoduché. Adso je „prosťáček“, který se pokouší věrně vylíčit události, jimž nerozuměl v době, kdy byl jejich svědkem, a které zcela nechápe ani v době, kdy o nich píše jako stařec nad hrobem. Adso jsme vlastně i my, my jsme rovněž provázeni po vzdálené historické epoše, seznamujeme se s jejími myšlenkami, spory, stručně řečeno její atmosférou, akorát s tím rozdílem, že nám nedělá společnost Vilém z Baskervillu, nýbrž kniha, kterou právě čteme.

            Co se zde týče kompozice času, převažuje chronologické vyprávění. Nesmíme však zapomínat, že se jednotlivé postavy a také sám vypravěč příběhu často vrací do minulosti (především při učených debatách a s nimi spojenými osudy jednotlivých historických postav) a Adso čas od času zabíhá do budoucnosti, kde vystupuje již jako starý mnich.

            Tematické složky jsou v tomto díle spojeny hlavně gradací a kontrastem. Gradace se používá nejčastěji při vyprávění či výměně názorů jako prostředku ke zdůraznění určitého stanoviska postavy a jako pomůcky k citovému ovlivnění protivníka v zásadním teologickém či jiném sporu. Kontrast se zde uplatňuje v protikladném zření světa Viléma a starce Jorga a v osobách zastupujících duchovní a světskou moc.

            Na závěr je třeba ještě dodat a zároveň zdůraznit, že se zde střídají dvě roviny – dějová a úvahová, přičemž o rovině dějové bylo pojednáno v kapitole o obsahu díla a o úvahové rovině v kapitolách, jež za kapitolou o obsahu následovaly.

IV. Jazyková složka díla – lingua Latīna

            Jazyk je v románu užit ve spojitosti s výše uvedenými žánry. Náročnější čtenář nachází uspokojení v latinských dovětcích vět či citátech, které doprovázejí především filozofující stati, méně náročný člověk najde pak zalíbení v poutavém příběhu.

            Nesmíme však považovat tento román pouze za krvelačný příběh plný hrůzy a vážných filozofických otázek, neboť zde místy prosvítá renesanční duch a s ním spojený odlehčený tón. Projevuje se zejména v poznámkách Viléma z Baskervillu: „(…) Antikrist dobude západu a zničí obchodní cesty (…) jeho hlava bude oheň hořící, pravé oko krví podlité, levé oko zelené jako u kočky a bude mít dvě zorničky a jeho víčka budou bílá, dolní pysk veliký, bude mít tenká stehna a velké nohy, plochý a dlouhý palec!“ plamenně prohlašuje Jorge. Vilém utrousí poznámku: „Zdá se, že vylíčil sám sebe.“ (17)

            Je nutno také poznamenat, že v knize nenalezneme zbytečně dlouhé charakterizační pasáže. Pokud ano, tak jedině na začátku románu, kdy, jak tvrdí sám autor, bylo nutno dokonale vylíčit atmosféru kláštera a doby. „(…) to je jako jít na výlet do hor: člověk se musí naučit správně dýchat.“ (18)

            I přestože se nám může zdát, že jazyk použitý v díle je v dějových pasážích věcný až přísně strohý, nemusíme věšet hlavu. Za kompletní vynahrazení tohoto nedostatku nám mohou dokonale posloužit pasáže filozofické a ty, v nichž je doveden spor až na samý vrchol jeho možností. Jazyk je zde pak bohatý na výrazové prostředky, květnatý a občas se může vyskytnout až přebujelé vyjadřování. K takovému stylu řeči napomáhají četné metafory, přirovnání, kumulace stejných slov či alespoň výrazů s podobným významem, personifikace či paralelismy.

            Velmi důležité a nenahraditelné postavení v románu zaujímá symbol. Jednou je to symbol vtělený do samotné postavy (například Jorge – symbol zatvrzelého zastávání středověkých dogmat, Vilém – symbol pokroku a renesance nebo Adso – symbol učedníka či čtenáře, Vilém – symbol průvodce a detektiva). Zde je vhodné se zmínit o Vilémovi z Baskervillu. Ne náhodou pochází tento chytrý muž z Baskervillu, autor tím chtěl naznačit jeho spojitost s postavou A. C. Doyla, detektivem Holmesem. Adso pak představuje poněkud méně bystrého doktora Watsona. Jindy se může symbol ukrývat v samotných věcech či jevech, například v růži, v labyrintu, v knihovně, v požáru kláštera (požár kláštera jako by uzavíral celou jednu epochu, symbolizuje ideu nového světa vyvstávajícího ze zkázy světa starého). Velmi významnou roli tu hraje i symbolika biblická.

V. Odraz sémiotiky v díle

            Je zbytečné se ještě jednou zmiňovat o tom, že autor tohoto románů patří mezi teoretiky moderní sémiotiky⁶). Mnohem užitečnější a zajímavější je poznamenat zde něco o vztahu sémiotiky a románu.

            Nejenom že samotné záhadné vraždy jsou řešeny za pomoci této vědní disciplíny, ale také četné úvahové pasáže odkazují k této vědě. Mimo mnohé jiné například tato: „Samozřejmě. Ne vždycky má otisk stejný tvar jako těleso, které jej učinilo, a ne vždycky vzniká tlakem nějakého tělesa. Někdy reprodukuje pouze dojem , který těleso zanechalo v naší mysli, je otiskem ideje. Idea je znak věcí a obraz je znakem ideje, znakem znaku. Z obrazu však mohu rekonstruovat, ne-li přímo těleso, pak aspoň ideu, kterou o něm chovali jiní.“ (19) Na okraj lze podotknout, že Vilém často hovoří o znacích a jménech v souvislosti s postojem, který zastává, s nominalismem.

       Závěr

            Není zdaleka tak jednoduché učinit zajímavé shrnutí či pronést závěrečné slovo u tak nevšedního díla jako je bezesporu román Jméno růže. Panuje ve vás strach, že ať napíšete cokoliv, vždy se to setká se zápornou odezvou u skupinky lidí, která pohlíží na tento román ze zcela jiného úhlu pohledu. Budu se tedy muset spokojit s neutrálním stanoviskem a napsat něco, co snad alespoň zčásti uspokojí všechny kategorie lidí.

            Na tom, že tento román je jedno z mnoha postmoderních děl, se snad shodneme téměř všichni. Stejně tak se doufám dohodneme na tom, že je to dílo velice zajímavé, dílo, jež neustále podněcuje k přemýšlení. Nyní však pozor, je vůbec možné vystihnout základní myšlenku, ideu díla?

            Je možné, že hledání příčin záhadných událostí je vlastně hledání podstaty a smyslu středověké kultury a zároveň poznání, že cesta k pravdě je nekonečná, poznávání je hra a naopak hra je poznávání a že labyrint událostí a labyrint knihovny je i obrazem labyrintu světa a poznání, které je díky rozvoji vědy a racionality sice dokonalejší, ale čím dál složitější a jako celek téměř nepostižitelné? Pokud to tak není, možná mi účinně poslouží neutrální slova Zdeňka Frýborta: „Strašlivý příběh Adsona z Melku je příběhem každého, kdo chce proniknout do tajemství reality, do hry jejích znaků, a kdo je ochoten převzít roli žáka. Mistrem mu při tomto putování bude kniha, kterou si právě přečetl.“ (20)

Poznámky:

¹) Právo požívací

²) Jedině takto

³) Narážka na to, že byl zbaven mužství, protože se zamiloval do nepravé ženy, Héloisy (osud

    těchto dvou milenců je dnes již všeobecně znám, dochovala se prý i jejich korespondence)

⁴) Bůh není

⁵) Postavička psa ze seriálu Charlese Schultze

⁶) Sémiotika je souhrnný název pro vědecké teorie zkoumající vlastnosti znaků a znakových

    soustav. Podle U. Eca se sémiotika zabývá vším, co náleží do komunikace.

Seznam citace:

 (1) Pátek lidových novin, 18, 2002, s. 44

 (2) Eco, Umberto: Světová literatura (Poznámky ke Jménu růže), 2, 1986, s. 228

 (3) Eco, Umberto: Světová literatura (Poznámky ke Jménu růže), 2, 1986, s. 233

 (4) Eco, Umberto: Světová literatura (Poznámky ke Jménu růže), 2, 1986, s. 234

 (5) Eco, U. : Jméno růže. 2. vyd. Praha 1988, s. 285

 (6) Eco, U. : Jméno růže. 2. vyd. Praha 1988, s. 90

 (7) Eco, U. : Jméno růže. 2. vyd. Praha 1988, s. 176

 (8) Eco, U. : Jméno růže. 2. vyd. Praha 1988, s. 385

 (9) Eco, U. : Jméno růže. 2. vyd. Praha 1988, s. 128

(10) Eco, U. : Jméno růže. 2. vyd. Praha 1988, s. 455

(11) Eco, Umberto: Světová literatura (Poznámky ke Jménu růže), 2, 1986, s. 235

(12) Eco, U. : Jméno růže. 2. vyd. Praha 1988, s. 475

(13) Eco, U. : Jméno růže. 2. vyd. Praha 1988, s. 270

(14) Nový zákon pána a spasitele našeho Ježíše Krista (podle posledního vydání kralického

        z roku 1613), s. 258 – bibliografie blíže neurčena

(15) Eco, U. : Jméno růže. 2. vyd. Praha 1988, s. 480

(16) Eco, Umberto: Světová literatura (Poznámky ke Jménu růže), 2, 1986, s. 230

(17) Eco, U. : Jméno růže. 2. vyd. Praha 1988, s. 392

(18) Eco, Umberto: Světová literatura (Poznámky ke Jménu růže), 2, 1986, s. 233

(19) Eco, U. : Jméno růže. 2. vyd. Praha 1988, s. 307

(20) Eco, U. : Jméno růže. 2. vyd. Praha 1988, s. 502

Použitá literatura:

1. Eco, Umberto: Jméno růže. 2. vyd. Praha, Odeon 1988. 512 s.

2. Hoffmann, Bohuslav: Literatura IV. 1. vyd. Praha, Scientia 2000. 232 s.

3. Karpatský, Dušan: Malý labyrint literatury. 3. vyd. Praha, Albatros 2001. 672 s.

4. Kolektiv autorů: Odmaturuj z literatury. 1. vyd. Praha, DIDAKTIS 2002. 184 s.

5. Störig, Hans Joachim: Malé dějiny filosofie. 7. vyd. Kostelní Vydří, Karmelitánské

    nakladatelství 2000. 632 s.

6. Pátek lidových novin, 18, 2002, s. 40 – 44

7. Eco, Umberto: Světová literatura (Poznámky ke Jménu růže), 2, 1986, s. 227 – 241

8. Nový zákon pána a spasitele našeho Ježíše Krista (podle posledního vydání kralického

    z roku 1613), 276 s. – bibliografie blíže neurčena

9. www.superstudent.cz