Pozdě

Bylo ráno. Celé město se probouzelo do dalšího šedivého dne. Marek se probudil v křesle nad otevřenou knihou. Vstal. Pomalu přešel k oknu. 
„Zase zataženo,“ prohlásil. „Třeba, ani dnes nepřiletí.“ Pomalu si začal uvědomovat, co se vlastně včera stalo. Ano, přijel bratr, dostal dovolenou. Po několika měsících se konečně viděli. Povídali si spolu dlouho do noci a Marek nakonec usnul a křesle… Cože? Kde je Filip?
Ihned zamířil rychlým krokem do bratrova pokoje. Filip ležel ve své posteli napůl přikrytý a v klidu oddechoval. Marek se zastavil ve dveřích a pozoroval jak se změnil. Tehdy, když odcházel na letiště, byl docela jiný. Měl jasnou tvář a byl rozhodnut bojovat za své ideály. Teď byl už jenom vážný a smál se jen občas. V jeho očích už nebylo vidět to mládenecké nadšení. Naštěstí ještě před válkou oba chodili létat. Byl to jejich sen už od mládí a pak přišla šance udělat si pilotní průkazy. Ani jeden nezaváhal. Když vypukla válka, byl Filip povolán na vojenské letiště, bohužel velmi vzdálené od rodného města. Teď létal jako druhý pilot bombardéru a za získaná ocenění se měl stát, po návratu z dovolené, prvním. Marek, za půl roku, nastoupí také jako pilot, tentokrát stíhačky. Vždy byl mrštnější než bratr a to se projevilo i v létání.
Filip se pohnul a vytrhl Marka ze zamyšlení.
„Dobré ráno,“ prohlásil zvedaje se z postele.
„I tobě. Co máš dnes v plánu?“
„No, asi půjdu navštívit Marii a …hmm…“
„Já jdu připravit nějakou snídani,“ řekl nakonec Marek a odkráčel do kuchyně.
Po snídani odešel Filip za svou dívkou. Marek zase osaměl. Ale tentokrát jen na chvíli. Odpoledne, možná až večer, budou zase spolu. Zase si popovídají. Jak se jen v tuto dobu cítil šťastný!
Zrovna, když se skláněl pro knihu, zazvonil telefon.
„Prosím?“ zeptal se Marek zvednutého sluchátka.
„Je tam Filip? Dostala jsem včera dopis, že se měl vrátit domů.“
„Ne Marie, protože je právě na cestě za tebou.“
„To ne! Já jsem musela odjet, vrátím se až zítra. V domě nikdo není.“
„Nevadí. Snad ho ještě doběhnu. Měl by asi strach, co s tebou je…“
Sotva položil sluchátko, popadl kabát a vyběhl ven. Právě když zahnul za roh ulice, ozvaly se sirény ohlašující přílet nepřátelských bombardérů. Kdo ví, proč se Marek nešel schovat do sklepa a místo toho se rozběhl rychleji. Za chvíli se nad ztichlým městem ozvaly první hvízdavé tóny padajících bomb a poté hluboké basy výbuchů. Marek zrychluje. Začal hlasitě oddechovat. Zahnout. Tady rovně a už by tam měl být. Rychleji. Ale ne! Je špatně, musí nahoru. Běží. Zahýbá. Ano, támhle už je dům Marie. Marek neví proč nebo co ho žene kupředu, vždyť Filip se určitě schoval. Ne. Vidí ho vcházet do dveří.
„Fili…“ náhle je sražen tlakovou vlnou zpět. Bomba spadla s drtivou silou právě na Mariin dům. Hned jak se podařilo Markovi vstát vrhl se k sutinám. Zde uviděl, zpola pod troskami, Filipa. Zběsile odhodil několik cihel, ale bylo již pozdě. Tak pozdě.