Vítr se červená

Šeptám do tichých stěn

a možná je to z vrozené nedůvěry k světu,

břinkavé dialogy šumítek povětří.

Přišel čas naladěnosti a neslyšitelných, nehmatatelných doteků zvuku.

Křik láme se mrazem a naléhavé zbytečnosti stávají se ještě směšnější.

A vítr pohrává si vlasy jako sen skákající v dětském míči.

Tančí táhlou melodii toulání po tvářích, úsměvech, pláči a dotecích.

Potkáváme se, tváří v tvář, do očí mu zpívám

o dálkách, láskách a objetích. A on se jen mrazivě směje.

Jemnou, pavučinovou červeň vhání mi do obličeje stud.

Vím, že ví a taky se červená.