S dětskou krutostí

Jsem jako dítě

občas se nad propastí přiblble usmívám

a s neskutečnou lehkostí spouštím luční kobylky kamsi dolů.

Mívám pocit dobrého skutku.

Krutost je mi tak vzdálená jako řasa marně představující zhmotněný sen,

tak něžně levitující a neodolatelně končící v pádu.

Občas špatně poskládám kostky a v momentu bezčasí, přesně bezdůvodně

a nečekaně se celá stavba sesype.

slunce se odrazí od rozvalin překrásného hradu a rychlými přemety, skončí na obloze.

Mihotám se jak světýlko oparu nad jezerem,

jsem snad snem, který se mi zdá...někdy tak krutě nádherně.

Dokdy na kluzké pavoučí sítí nepodlehnu arachnofobii, či jiným děsům?

Tváři v tvář živoucím ztroskotancům se smíchem dětské krutosti čistě nechápu

a hlavně neodpouštím neštěstí, které je štěstím v nevědomí,

buším pěstičkami do průhledných stěn válce v chemické laboratoři,

dokud mě pinzetou nevyhodí ven za úmyslnou provokaci.

Namísto trestu pošlou mě rychlostí světla levitovat prostorem a časem.

A tak si hraju s barevnými bublinami,

abych pak párek lučních koníků pustila do propasti slibujíc jim zelenou travičku a spoustu stryptýzových

berušek.

S nevinou krutostí malé bestie tuším, že skutečný pád začíná už tam,

na strachem se chvějící ledové niti,

že se pustíme a budeme létat.