Otázka

Schovával se za takovou obyčejnou bednou v obyčejným skladu blízko přístavu. Vypadal tak na třicet a byl policajt. Poznalo se to podle policejní uniformy. A čepice, samozřejmě. Dělal to proto, že to někdo dělat musel. Bejt policajt. Hodnej strejda – nikoho nebuzeroval, nikomu nenadával, ani nedával pokuty za neplacený parkování. A už vůbec se nechtěl zaplést do té vážnější stránky svého povolání. Ale teď se musel schovávat za takovou obyčejnou bednou s pistolí v ruce a poslouchat, jak si ten hajzl diktuje podmínky. Nebo prej tu malou holku zastřelí. Všichni už se stáhli, jenom na něj se zapomnělo. Zůstal tady jako poslední. Co může dělat? Nikdy se nikoho neprosil za vzrušení, zvýšenou hladinu adrenalinu v krvi, povýšení a už vůbec ne za možnost bejt hrdinou. Radši by teď někde šlapal chodník a poslouchal, proč si tenhlecten děda nekoupil parkovací lístek… Tak jo. Nádech, výdech, překrok, zvednutí rukou zároveň s pistolí, najít hlavu toho parchanta. Támhle je. Jen potichu. Zamířit a chvilku počkat až se mu přestanou klepat ruce. Jenže tohle všechno se neodehrálo tak potichu, jak doufal. Přece jenom to byl tloustnoucí hodnej strejda policajt. Ta chvilka před výstřelem stačila tý temný postavě se trošku natočit. Takže kulka zamířila víc vlevo. A ta malá holčička, co si o sobě myslela, že když je jí osm, tak už je skoro dospělá, byla v cestě kulce. Únosce ztratil rukojmí. Ale to nebylo důležitý. Důležitej byl jeden promrhanej život díky třesoucí se hlavni v rukou hodnýho strejdy policajta. On může dál tloustnout, ale ta malá holčička se svý dospělosti už nedožije. Zastřelil jí místo tý temný postavy. Vrátil se ke svý ženě a po pár seancích u psychologa dál dělal svou práci. To jí ale život nevrátí, říkal si. Stalo se před pěti lety, sedmi měsíci a ňákym tím dnem… Probudil jsem se moc brzo. Už mě ty vzpomínky ani nepřijdou. Doktor sice říkal, že to časem přestane, ale já pořád nemůžu zapomenout. Na ten její vyděšenej pohled… Na výkřik… Na… Radši dost. Vstal jsem, jako každý ráno. Zatím… Do koupelny, do kuchyně k ledničce, skříňkám a sporáku. Ke dřezu neumytýho nádobí. Připravit snídani ženě. Je to divný. Ostatní páry – přátelé, které jsem stačil za svůj život nashromáždit – pomalu “vychládají“. Ale já a ona… Je to jiný. Ona je jiná. Pořád cítím, že ji miluji. Ne jen to: „Tak nějak jsem si zvykl na její přítomnost. A taky jsou tu děti…“ Ne. Pořád ji miluji, jako by to bylo včera, co jsme se poznali. A ne před dvanácti lety. Není ani moc výrazně krásná, ani moc výrazně chytrá, ale je… Svá. A moje. Nakrájel jsem chleba a udělal topinky. A pořádně očesnekoval. A míchaný vajíčka. A pak ji polibkem probudil. Stejně jako každý ráno dělala, že spí. Byla to taková naše hra, co ji neomrzela ani za těch dvanáct let. Ona zase dělá večeři. A nemá ráda vstávání. Mě to nevadí. Já zase přijdu unavenej večer z práce. Práce… Nic zvláštního se v práci nestalo. Večer sprcha a postel. Držím jí za ruku a povídáme si… Jak jsem se měl, jak se měla ona, že jí miluju, že je krásná, že… Dobrou noc. Probudil jsem se ještě dřív, než včera. Zlej sen. To si žádá sprchu i ráno. Ten sen začal úplně nevinně… Den, jako každej jinej. Slunce paří do betonovejch kaňonů města a já chodím ulicema. A potkám jí. Tu malou holku. Nebo někoho, kdo se jí zatraceně podobá. Mohla bejt skoro její dvojče… Jenom by nesměla za ty roky vyrůst. Zůstala přesně taková, jako v ten den. A zase se mi ty její velký černý oči vpily až do mozku. Pane bože! Jde ke mně. A… A tady ten sen skončil mojí šouravou chůzí směr koupelna. Teda, neskončil. Jenom si už nemůžu vzpomenout, co dál. Co bylo dál… Horká… Studená… Horká… Studená… Už je to lepší… A pak hrozně, hrozně dlouho horká… Na chvilku jsem asi přestal vnímat, protože mě najednou vytrhla studená ruka na mém rameni. Hlavu mám opřenou o vlhký dlaždičky a kolem mě oblaka páry. A ta studená ruka na mym rameni. Žena má o mě starost. „Jsi v pořádku?“ „Jo, asi jo… Vlastně ne. Je mi nějak – divně… Asi na mě leze chřipka, nebo co…“ Vidím jí hluboko v očích, že mi nevěří. A že má o mne starost. Ale pak ta chvilka zmizí a vše se rozplyne v těch malých důvěrnostech, které si dva blízcí lidé projevují. Vylezl jsem z koupelny a najednou se mi vůbec nechtělo do práce. Jo, nechtělo se mi tam nikdy, ale teď po tý horký sprše… Je to víc intenzivní. Zvedam telefon a s bušením pulzujícího proudu krve ve spáncích ohlašuju na dnešek dovolenou. Fakt mi neni dobře – a to nejen tělesně… Žena odešla do práce. Asi jsem udělal chybu, že jsem zůstal doma. Chodim prázdnym bytem, pouštim kazetu za kazetou a zase vypínam, protože v tý chvíli nemám onu správnou náladu. Všechno na mě tady padá – vzpomínky, sny, sen… Ten dnešní. Kdybych si tak vzpomněl, co bylo dál! Musim pryč – nakoupit, projít se umřít… Cokoli, ale jen nezůstat tady v tom bytě, kde na mě všechno padá… Jdu se projít. Namířil jsem si to do parku. A do japonskejch zahrad. Vždy mě trošku uklidní. Ta umělá přirozenost. Bambus a vodopády. Ale jenom trošku… Sedl jsem si na lavičku, zavřel oči a nastavil tvář slunci. Nechápu, jak můžou lidi chodit do solárek. Troška pokrytectví. Člověk se musí sklonit před něčím takovým, jako je slunce. Není těžké pochopit, že v něm lidský rod kdysi viděl boha. A snažil se nemyslet na nic. Není nic těžšího – zkuste si to. Myslet na to, že nemyslím na nic, už je myšlením na něco… Následující dvě hodiny jsem prostě jen existoval. Byl. Nic víc. Na lavičce v parku, kde důchodkyně sypu holubům a děti se honěj za míčem, jsem byl zase chvilku šťastnej a sám sebou. Kupuju noviny a mířim domu. A cestou zpátky se stala divná věc. Nedávam pozor, kam jdu. Byl jsem v tom divnym stavu, kdy jdete a je vám jedno kam. Moje kroky mířily do TĚCH doků. Ne! Tam se vrátit nechci. Jdu přece domů! Další východ slunečního kotouče mi zastihl zpocenýho a sedícího na kraji postele. Celej se třesu. Tak rozhozenej jsem už dlouho nebyl… Ale taky se mi ještě nestalo, aby se sen opakoval… Došla ke mně. V tom snu. Nemohl jsem se pohnout. Vzala mě za ruku a odvedla k obrubníku. Sedli jsme si. Bylo to všechno hrozně divný. Všechno pomalý, jako ve vodě. „Víš, zabil si mě.“ Hrozně suchý konstatování. „Já nejsem živá. Mám ti něco vzkázat. Člověk má prý určitou moc. A tu čas od času používá. Otec trestající syna. Soud trestající občana. Policajt s pistolí… Jenže – měla by se tato moc použít vždy? A je nepoužívaná moc ještě mocí?“ Její ruka pálí jako samo peklo. Nemůžu odtrhnout pohled od jejích očí… Mám hroznej strach. Panickou hrůzu. Chce se mi utýct. Být najednou někde jinde. Probudit se… „Každý, kdo použije svou moc, musí umět čelit následkům svých činů. Či být schopen čelit následkům, pokud své moci nevyužije. Tys měl moc. Využils jí. Jsi schopen čelit následkům?“ Probudil jsem se. Ale její slova se mi vrací uvnitř lebky pořád dokola. Jako nekonečná ozvěna. Vstal. Venku zase prší…Probíhá mu to hlavou jako nekonečná smyčka, která svazuje. Vždyť je to jen sen. Pitomej sen. Jak může takovej blbej sen ovlivnit člověka. Jeho myšlenky. Nálady. Jeho život… Pomalu přešel k nočnímu stolku. Otevřel šuplík. Vytáhl pistoli. Pálila jako led rozžhavenej do běla. Koukal na ní. „Co to děláš?“ Její hlas ho vrátil do reality. Žena se vzbudila. Po tváři se mu rozlil úsměv. „Jsem schopen.“ A položil pistoli zpátky…

---