Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seUsazenina
24. 01. 2006
1
0
1616
Autor
Bafomette
možná povídka možná zážitek nebo něco, čemu se řiká črt či črta
Karel byl velkej a chytrej chlap. Už od pohledu. A i když se někdy ve městě vylil a sem zašel na první ranní, doved se chovat slušně.
„Co si nableješ, to si i uklidíš,“ řikal občas. Od něj to znělo jako vtip. Od něj to totiž vtip byl.
Slunce přes Labe znásobený bělobou sněhu prosvětlovalo perón a lehce zapatlaný sklo. Kluk a holka očividně dorazili kvůli tomu zpoždění.
„Rychlík číslo 1205 do Kolína bude asi o pětadvacet minut opožděn.“
To si stihnou dát tak čaj nebo kafe, odhadla Božena. Určitě nejsou zdejší. Holka tmavej kabát, kluk světlou bundu a tašku přes rameno, co ji dávali minulej rok před vánocema k telefonu.
Nebo to bylo předminulej? Typovala čaj.
Napřed si sedli ke stolu hned vedle dveří, ale holce se asi nelíbil ten automat a tak si vlezli dozadu k oknu s výhledem na autobusák.
Úplně zbytečně.
Automat sice blikal, ale měl už úplně stržený obrázky, takže nikdo nemoh vědět, co na něm zrovna padlo. Nikdo na něm nehrál. Nikdo by je nerušil.
Kája je taky chvilku pozoroval.
„Pražáci.“ spíš se usmál, než že by to myslel nějak zle.
„Nojo. A co ten tvůj mladej, je tam nakonec?“
Kája se užuž nadechoval, ale přišel ten kluk.
„Promiňte, prosimvás, dva čaje. A dvě mlíka. K jednomu.“
Podívala se na něj a křikla dozadu na Oldu.
„Dva čaje.“
Mohlo mu bejt tak pětadvacet, kromě jasně modrýho upnutýho svetýrku nic zvláštního. Dobře živenej.
„Čtyřiadvacet.“
Měl holčičí tmavě fialovou peněženku.
Božena věci neřeší. Jenom sleduje. Ono to někdy úplně stačí.
„No kůli jedný zkoušce nedostal práci v Brně. Ale teď se učí na státnice.“ navázal plynule Karel. Olda postavil na okýnko mezi bufetem a kuchyní dva hrnky se sáčkama čaje a cukru. Přidala ty dvě mlíka a předala je.
„Co v Brně, měl by zůstat v Litoměřicích.“
„Hlavně kvůli penězům. Dyk von bere dvanáct, maximálně čtrnáct. A je tam jakou dobu.“
„A co by asi tak chtěl, dyk je ještě mladej.“
„Ale sedm let už tam dělá. Sedm let.“
„Promiňte, ale tady dole, v těch čajích je nějaká usazenina.“ vrátil se ten kluk. „Když se to zamíchá, tak se to celý zvíří. Akorát jsme si toho nevšimli, dokud tam nebyl ten čaj.“
Takže dva čaje v prdeli. Mrkla dolů do sklenice, ale bylo jí jasný, že to zase Ota vyndával z horních regálů a na vymejvání sral.
„Oto. Tady je na dně nějaká usazenina“ zdůraznila poslední slovo. Karel ji chvilku pozoroval. Ten kluk taky a zůstal stát u pultu. Běžel mu čas. Za chvilku to pojede.
Karel chvilku čekal, ale když se ten mlaďas neměl k odchodu, pokrčil mohutnejma ramenama.
„Hele, já pudu, dám si dyžtak venku cigárko.“
„A víš že na peróně nesmíš?“
„No to teda nevim.“
„Teď je na to nová vyhláška. A to nevadí, že nevíš. Prostě na zastávce nesmíš.“
„Nojo, se z toho neposeru. Zatim.
„Zatim.“
Kája odešel ven a škrtal ve větru a slunci zapalovačem. Kluk se vrátil ke stolu.
Chvilku koukala na perón. Za chvilku byl zpátky.
„Jestli to ještě nemáte, ty čaje, tak už to nedělejte. Nám to už za chvilku jede.“
Zkřivila koutek.
„Teď je to zalitý.“
„Hm.“ Kejvnul a odešel. Chvilku pokynula a pak se šla zeptat Oty, jestli ty čaje ještě dělá.
Nakonec to ty dva stihli jen tak tak.
Další čárku si na účet připsala až o dvě hodiny pozdějc, když špatně poradila nějakýmu Frantíkovi, kudy se dostane na Radobýl.