Téměř první a pravděpodobně poslední školní výlet v mém životě

Po dlouhém přemlouvání našeho pana ředitele naší milou a shovívavou paní učitelkou naši problémovou třídu konečně pustili na vytoužený školní výlet. Byli jsme značně potěšeni, protože jsme v to už ani nedoufali a s radostí jsme opouštěli naše zatuchlé a hučící učebny plné nenáviděných počítačů, vybíhajíce na školní dvůr, odkud jsme měli vyhlídku na tramvaje, chodce, auta a podobné obludy. Raději jsme nenavštívili školní jídelnu, chtěli jsme mít jistotu, že se výletu dožijeme a dnešní guláš nevypadal o moc vábněji než ten včerejší ani ten předvčerejší, dokonce ani ten z minulého týdne. Ale byl čtvrtek a čekal nás možná docela pěkný prodloužený víkend plný alkoholu, opilých přátel, srandy no prostě rock’n‘ roll all night, tak proč přemýšlet nad složením obědů v našem ústavu...

Dorazili jsme domů až v noci jelikož jsme nepočítali, že nás na cestě zastaví tolik přátel, bude po nás žádat cigarety, pozve nás k sobě domů, pokusí se nám vnutit alkohol a bude vyzvídat, co že si na ten výlet berem, proč si to berem a jestli si vůbec něco berem a zda tam tedy vůbec jedem, než jsme jim ale stačili zdůvodnit, že pokud se nedostanem domů dříve jak ve čtyři ráno, abychom se aspoň trochu vyspali, tak tam opravdu nepojedem, už se k nám přifařil zas někdo jiný, takže bylo naší povinností toho posledního dost nemilosrdně odmrštit od naší osoby a sdělit, že jsme kvůli nim právě přestali kouřit abychom hned další den znovu začali.

Přes možnou nesmyslnost vyprávění se však už dostáváme k jádru výpovědi, to jest k události, která změnila budoucí život celé naší třídy více než jakýkoliv učební materiál, vtloukaný nám ve škole do hlavy, plný elektrických obvodů, snímačů a computerů prostě věcí, kterým jsem za tři roky v tomto každodenním, dobrovolném a placeném vězení neporozumněli.

Domů jsme se dostali ve dvě ráno, což byl ještě solidní čas na to zabalit kytaru,druhou kytaru, kabel, náhradní kabel, kombo, pět trsátek, ladičku, troje náhradní struny, discmana, dvacet cédéček a kartáček na zuby a na tři hodinky se prospat.

Ráno jsme však zjistili, že bude nejspíš poměrně težké přemístit všechen určený náklad pěšmo z vlaku do chatky u Máchova jezera, proto jsme usoudili, že bude rozumnější nechat jeden kabel doma a spoléhat se na našeho kamaráda, takykytaristu, který by byl ochoten nám ho v případě nouze zapůjčit. Kartáček na zuby se nám na tři dny rovněž nezdál nezbytný a trsátka mohla být jen čtyři. Po chvíli jsem však zjistili, že nejvěší problém bude v druhé kytaře a v kombu. Se slzami v očích jsme nechali svou dvoukrkou, černou, nádhernou kytaru, ozdobenou štírem, doma a raději vyrazili na dobrodružnou cestu z rodného obydlí.

Na nádraží jsme dorazili s mírným zpožděním, tedy byli jsme poslední, ale mohl za to zákeřný autobus, který nám ujel přímo před nosem a jelikož rockeři zásadně nedobíhají a ono to dokonce ani s kombem v jedné a s kytarou v druhé ruce nešlo, autobus ujel a vlak málem taktéž, kdyby neměl zpoždění, stejně jako my, a kdyby náš kamarád, takykytarista, vytrvala nepřesvědčoval paní učitelku, že jistojistě dorazíme.

Načež jsme jistojistě dorazili, vlak také, vše bylo v pořádku a mohlo se vyjet. Ve vlaku nebylo příliš místa, ani příliš sympatických osob, bylo to tam samý kotlíkář a my museli zavírat oči nad jejich ničením kytary dvěmi akordy a zpíváním táborákových písní. Vysvobození v podobě zastavení lokomotivy a následně vagónů přišlo náhle, což mělo za následek sesypání se poloviny trampů na naše kombo a kytaru což jsme nesli se značnou nelibostí, ale věděli jsem, že již brzy bude konec.

Kupodivu cesta do ubytovací osady proběhla vcelku hladce, můj kamarád takykytarista byl nadšen nejen vidinou proflámovaného večera, ale už jen toho že mohl mou kytaru nésti a následně si na ní v chatce zahráti. Bohužel, to se ukázalo jako největší problém, protože tam sice nechyběly postele, jako na mém posledním školním výletě ve čtvtré třídě základní školy, nepočítalo se to však asi s civilizovanými osobami, které by žádali elektrický proud.

Jednouše se kytara nedala nikam zapojit. Po určité chvíli jsme zjistili, že světlo se nekoná ani na wc a tudíž si tam musí člověk svítit petrolejkou, kterou každý vyfasoval při rozdělování chatek s marnou touhou, nepotřebovat ji.. S poslední nadějí, kamarádem takykytaristou, spolužákem Ondrou Vorlem, známým buřičem, a dalším spolužákem Petrem Sommerem, který spíše zoufale hledal místo, kde by se nenacházelo zrovna moc učitelů a on mohl uhasit svou žízeň, nebo spíš absces po alkoholu, jsme zamířili do větší chatky, která měla pravděpodobně představovat něco jako společenskou místnost a my naivně doufali, že se tam zrovna žádná společnost nebude nacházet, protože v současném duševním rozpoložení by nám stačila jedna elektrická zásuvka.

To jsme však neměli dělat. Zatímco jsme s kamarádem takykytaristou hledali nenáviděnou učební pomůcku, narazili jsme na něco, co by se mohl v nepovolaných rukou změnit ve vražednou zbraň hromadného ničení. Než jsme však stačili zkáze zabránit, Ondra Vorel uchopil předmět doličný,hasící přístroj za páčku a se zákeřným úsměvem zvolal, ať to někdo zmáčkne, že je tam stejně pojistka (samozřejmě tam nebyla). Důvěřivý Petr Sommer přiběhl a Ondrovi  položené ruce na páčce zmáčkl, což Ondra nečekal. Ozval se syčivý zvuk a následně jsem viděli všude jen bílo. Aby toho nebylo málo, do dveří zrovna vešla naše paní učitelka a dostala, chudák, přímý zásah. Bohužel ji doprovázel i zbytek pedagogického sboru, takže po obarvení na bílo se všichni zbarvili do ruda a  začali na nás vřískat dost nevybíravé výrazy. Pokusili jsme se spasit duši nejdříve verbálním bojem, pak raději útěkem, ale nic to nezměnilo na tom, že jsme si toho dne večer zase všichni sbalili vše nezbytné, co jsme zde nechtěli zanechat jako památku na naši hrdinnou obranu a vydali jsme se domů.Tím skončil nejen náš první školní výlet po dlouhých letech, ale i všechny potenciální výlety všech roků následujících, dokonce ani na vysoké škole žádný nebyl, ale to možná proto, že jsme na žádnou nešli.