Příběh nula

Sylvie byla komunistka

která dotvářela bizarní svět

levičáckých demonstrací za odstranění bohatých

byla krásně mladá a nešťastná

žila sama na nábřeží v suterénu činžáku který poslední omítku poznal ještě když to tam komunisti neměli v rukou

on byl státní úředník už v letech se šedinami ve vlasech

pořád ještě štramák nosil černý kufřík a brýle se zlatavou obroučkou ale nevypadaly na něm nijak směšně

znal jí z komunistických srazů na náměstí v N. kam pravidelně chodil provokovat důchodce cvakáním závěrky fotoaparátu a bavil se přitom jako kluk

Sylvii tam vždycky někde potkal

povídali si a ona se smála

zakláněla hlavu přivírala oči a vlasy jí explodovaly

jednou jí uviděl přes nízkou zídku dvorku u činžáku kde žila

kam šla zrovna věšet prádlo

kam přišel za jiným účelem

tak tady bydlíte

zeptal se zbytečně s trochou nepotlačeného odporu

ke špíně toho domu

ale Sylvie byla čistá

chvíli se na sebe mlčky dívali

on si přehodil občas kufřík z jedné ruky do druhé a pak se nechal pozvat na kávu

to už možná tušil jak to dopadne a asi i chtěl aby to tak dopadlo

ještě chtěl trochu spěchat domů odpoledne se chýlilo

ale Sylvie byla blíž a neměla moc chuť se bránit ničemu

první i druhou kávu vypili

když se pak bez říkání dohodli Sylvie si stáhla tričko ještě trochu zacákané od vody ještě si rozepnula jeden knoflík u kalhot

a zbytek

z ní i ze sebe stáhl on

první i druhou kávu dopili a třetí nechali stydnout

rozhodila nohy a on do ní poprvé namočil své přirození

nejprve jen trochu a potom úplně

Sylvie trochu vyjekla

rukama za hlavou se držela pelesti postele

šlo to jako po másle

Sylvie sténala do rytmu

měla přimhouřené oči a jemu se to to se ví líbilo a ještě si stihl s uspokojením uvědomit že je přitom mnohem klidnější než býval za mlada

jsou to zkušenosti

ty jsem tenkrát neměl

a jen tak matně si v té chvíli vzpomněl na svou ženu která se se v tu dobu asi možná už podívala na hodiny v kuchyni

pak se z něj do Sylvie tam někam hodně uvnitř konečně vydral ten bělavý proud

ještě se na ní vzepjal

za brýlemi vypoulil oči a zasupěl

a začal prudce oddechovat

Sylvii napadlo

že tím spolu možná skončili

ale ještě tu myšlenku zapudila

ještě byla spokojená protože byl u ní a on v té chvíli vypadal tak trapně a bezbranně a taky se tak cítil

napadlo ho že se musí co nejdřív vrátit k ženě a dětem

Sylvie zamrkala

jemu najednou začalo slzet oko

řekl: slzí mi oko

a očima hledal kapesník a svoje kalhoty s tím kapesníkem

potřebuju kapesník - omluvil se

a těžce z ní vstal a už byl hodně rozpačitý

pak se podíval na hodinky

ten pohled jí neušel

její ještě zrudlá stehna najednou jakoby dostala zimnici

zavřela oči sevřela rty

nad hlavou sepnula ruce a pak si jimi pomalu zakryla obliček a ňadra jakoby se vleže modlila

nahá pod nebem

nebrečela ale ráda by

kdyby jí to v tu chvíli šlo

mezitím se oblékl

ještě k ní bojácně zaletěl pohledem

(je to jasné nemůže se zdržet je to slušnej chlap napadlo jí a přistihla se že se na něj nezlobí až jí to samotnou udivilo)

oblékl a Sylvie jak ležela tak svěsila ruce podél těla

ležela tam a chloupky v klíně se jí leskly

otevřela oči a zadívala do spár mezi stropními fošnami

jen tak se tiše dívala a pak sevřela ruce v pěsti až jí zbělely klouby

on zamumlal jsi hezká a

pak chtěl rychle dodat že díky za kafe aby to nepůsobilo tak a trapně

pak se krátce zadíval na dveře

a ještě jednou na Sylvii

zabručel měj se

(ještě chtěl dodat že se u ní zastaví ale raději neřekl nic)

na nábřeží v tom suterénu se škvírami ve stropě

Sylvie zůstala zase sama

jen se zatuchlým vzduchem od plísně na zdech

on vyšel na dvorek

ovanul ho mrazivý vánek od řeky

natáhl ho do sebe

několikrát hluboce vdechl a vydechl a šlehl přitom očima na setmělou oblohu kde chtěl najít spásu

došel k domovní brance

byla zamčená a tak přeskočil přes nízký plot a tam venku na ulici se

na tři vteřiny cítil svobodný jako pták

pak ho to přešlo

udělal ještě pár rádoby klidných kroků prázdnou ulici

a když měl pocit

že už to nikdo z domu kde bydlela Sylvie

nemůže uslyšet

rozběhl se a utíkal zase jako když byl kluk

bylo po desáté v noci

když začal šátrat klíčem u svého bytu

žena i děti už spaly

tak v předsíni pověsil plášť a postavil svůj důležitý kufřík

odešel do koupelny a když se vymočil dlouho zíral na tvář v zrcadle

nějak jí nemohl poznat

mžourající vodové oči

řídnoucí vlasy a lupy červené skvrny na tvářích

nic z toho ho neuspokojilo

to už jsem opravdu starý

zeptal se v šeptem

nebylo mu dobře ale po chvíli se ujistil

ne

ještě nejsem tak starý

Sylvie dva kilometry odsud

nedaleko nábřeží v jednom suterénním bytě ještě

civěla do stropu

pak vstala a vylila

studenou kávu ze dvou hrnků