Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Vracela sem se z práce. Klasickej den. Byla tma a já sem funěla do kopce, v rukách dvě tašky s nákupem. Naštvaná, že su zase unavená a nezvládnu toho dneska víc, než vybalit nákup a zapnout televizi. Nechtěla sem si to připouštět, ale možná mě dostali. Zařadili do davu, ubili stereotypem. Bylo mi z toho špatně. Igelitky těžkly.
Funící sem vpadla do dveří. Seděl před televizí se svou mařkou. Můj spolubydlící, kterej byl dobrej akorát k tomu, aby dělal bordel. Už sem ho poslední dobou taky měla dost. Navíc sem dneska neměla náladu na nikoho a na nic. To, že sme bydleli v garsonce, celou situaci jenom zhoršovalo, protože sem se nemohla nikam zašít. "Nazdár!" Pozdravila Gábina vesele. "No nazdar." Zabručela sem někam do rohu a vyslíkla si bundu. V botech sem naklusala k ledničce a začla vybalovat. Marcel se na mě s úsměvem díval. "To máme zas jídla!" Zahlásil. To mě teda dostalo. Snad si nemyslí, že ho budu živit? "Kup si svoje." Odsekla sem. Pak mě něco napadlo. Vzala sem štítky a fixou na ně napsala svoje jméno. Tak. Teď je to snad jasný. Dívali se na mě a kroutili hlavou. No jo, jasně. Já su trapná a vy ste nejlepší. Převlíkla sem se v koupelně a zalehla do postele. Vzala sem Cosmopolitan a chtěla sem si číst. Jenomže ti dva se dívali na zprávy a museli to komentovat. Samozřejmě byli strašně chytří. Skočila na mě kočka. Lekla sem se, takže sem ji shodila z postele. Ti dva nepřestávali rozumovat. Už sem toho měla dost. Přetáhla sem si peřinu přes hlavu a přemýšlela co teď. Dostala sem nápad. Vynořila sem se z peřinovýho hrobu a zahulákala sem na Marcela. "Dej mně peníze a já vypadnu do hospody." Jeho reakce byla okamžitá. "Já žádný nemám." Smích. No úžasně vtipný. "Tak doufám, že Gábina pude brzo domů." Přitvrdila sem. Gábina na mě hodila xicht (ani se nemusela moc snažit, protože to byla hrůza sama o sobě) a myslela si, jak mě dostala. "Moc hezký." Řekla sem a zapálila si cigáro. Ve chvílích těžkých sem si hrála se svým potkanem. Šla sem pro něho, ale klec byla prázdná. Asi utekl. "Nevíš, kde je Kenny?" Řekla sem směrem ke kleci. "Co? Jo, ten je mrtvej. Vyhodil sem ho." Ozval se klidný hlas od televize. "Cože?" Nechápala sem. "No, přišel sem domů a byl mrtvej, tak sem ho vyhodil." Ta krutost! Do očí se mi hrnuly slzy. Mařka to okomentovala : "Aspoň tady nebude nic smrdět." Jak když do mě uhodí blesk. Přiskočila sem ke dveřím. Otevřely se snad samy. "Vypadni!" Křičela sem. "Tahni a už se tady vůbec neukazuj!" Podívala se na Marcela. Pokrčil rameny. Pak se oba oblíkli a odešli.
Bylo ráno. Vracela sem se z hospody. Funěla sem do kopce a nebylo mi zrovna nejlíp, protože sem byla unavená. Těšila sem se do postele. Otevřela sem dveře od bytu a vyzula si boty. Hned jak sem vešla do pokoje, ztuhla mi krev v žilách. Marcel seděl na koberci a v náručí měl kočku. Všude kolem byly kapky krve. Kočka byla mrtvá. Neřekla sem na to nic. Rychle sem si obula boty a vypadla z bytu. Měsíc uplynul od toho, co mi umřel Kenny. Zase trasa z kopce dolů, pryč odtud. Týden sem bydlela u známýho a pak sem se vrátila, abych vyměnila zámek a vyhodila Marcela z bytu. Dělal mi všude scény. Chodila za mnou Gábina a přemlouvala mě, ať ho vezmu zpátky na byt. Nechtěla sem o tom ani slyšet. Bála sem se ho. Nějakou dobu byl klid.
Seděla sem zase jednou večer v hospodě s klukama, pili sme a kecali. Petr řekl: "Slyšel sem, že Gábině se ztratil pes. Prej ho šel Marcel venčit a už psa neviděla." Musela sem se na to napít. "No, to mě ani nepřekvapuje. To je důkaz." Řekla sem s vítězným úsměvem. "Jako důkaz čeho?" Zeptal se Oskar. S odpovědí sem trochu zaváhala. "No že je Marcel to ... upír." Všichni se na mě dívali. "Ty ses zbláznila! To myslíš vážně?" Vložil se do toho Radek. "Jo." Řekla sem. Chvilku nechápali a pak se někdo zasmál. "To si přece nemyslíš..." Zkoušel to Patrik. "Já vím, že to zní divně, ale mně můžete věřit. Vždyť je to přece jasný. Hele - z ničeho nic mně umřel potkan. Teda to řikal. Kdoví, jak to bylo. Příliš rychle se ho zbavil. A co ta kočka? Přece to musel udělat on." Patrik zapřemýšlel. "Ne, to je blbost. Potkan ti prostě chcípnul a kočka měla ňákej úraz." "Jo. A Gábině se taky ztratil pes jenom tak, že jo?" Řekla sem naštvaně, protože mi bylo jasný, že mi nikdo věřit nebude.
Opakovalo se to už po několikáté. Psychiatr se na mě díval skrz tlustý brýle. Ale brýle byly proti jeho tloušťce jenom slabej odvar. Dělila mě od něho bezpečná vzdálenost stolu. Určitě smrděl. Ťukal tužkou do stolu, což mě sralo. "Mohl byste přestat?" Vyjela sem na něho. "Cože?" Pozvedl obočí. "S tou tužkou. Můžete sakra přestat ťukat do toho stolu?" Zatvářil se otráveně a odložil tužku. Složil ruce do klína. Jestli sem dřív byla normální aspoň trochu, tak teď sem byla narušená, ne-li psychopat. A jestli to nebylo tím psychiatrem, tak už nevím čím. Duševně narušený jedinec. Usmála sem se. "Je Vám něco k smíchu?" Bože, tady to vykání - dycky sem to nesnášela. "No ... ani nevím." Blbá odpověď. Kdo se směje, neví čemu, podobá se přihlouplému. Ne-li rovnou debilovi. "Takže si to probereme znovu." Řekl otráveně. Zakroutila sem očima. "Už zase? Dyť vy tady z těch lidí blázny děláte! Nestačí vám to říct třikrát?" Zvýšila sem hlas. "Uklidněte se!" Podíval se na mě přísně. Chtěla sem se uklidnit. Chtěla sem být klidná, ale to by mě nesměl vytáčet ten tlustej debil! Hnusnej. Kravatu měl jak z roku dva. "Takže vy ste vyhodila spolubydlícího, protože - jak tvrdíte - to podle vás byl upír, ano?" "Jo." Řekla sem netrpělivě. "A dál?" Pozvedl obočí. "Jak dál? No prostě zabil mi potkana a kočku." "To není důvod domnívat se, že je upír. Trpíte utkvělou představou, že mezi námi žijí bytosti, které doopravdy nejsou." Zamyslela sem se. "Tak hele. Hodně lidí věří v Boha. Chcete z nich taky udělat blázny? Je to přece taky fiktivní postava. A kdyby upíři sepsali svou bibli nebo něco takovýho, tak by v ně lidi věřili, ne?" Dobrej argument, pochválila sem se v duchu. Tlusťoch vzal propisku a něco si napsal. To by mě teda zajímalo co.
Seděla sem v jídelně a čučela na televizi. Přišla za mnou bláznivá ženská, která prodávala auta. Samozřejmě. Koupila sem si od ní Forda a půl hodiny sme sepisovaly smlouvu. Když se tady člověk nechtěl doopravdy zbláznit, musel přistoupit na jejich hru. Debatovat s ostatníma potrhlýma lidma o tom, že jídlo je fakt otrávený a že z obrazů lezou v noci hadi. Jednou odpoledne za mnou přišli kluci. Donesli mi pomeranče a cigára. Chvilku sme kecali o ničem a pak Patrik řekl: "Musíš se odtud dostat. Ty nejseš blázen." Ale! "Teď už to víme." Řekl Petr a Oskar pokračoval: "Gábina je mrtvá. A nikdo neví příčinu smrti. Marcel zmizel." Hodila sem si nohu přes nohu. "Hlavně to tady moc nevykřikujte." Hodila sem hlavou směrem k doktorovi, kterej zrovna procházel. "Jak ten uslyší o upírech, pudete všichni tři o patro výš."
Hm, líbí se mi, že nepíšeš jen tak, bez realistických argumentů, nutících k zamyšlení. A fakt se mi to líbí, že z toho nevznikla taková krvavá sajnsfikšn.
teda... není to špatný, ale taky to není žádný zázrak: argument srovnávající Boha s upíry... hm, tak to podle mě není až takový bingo. a navýš si myslím, že dnes už by kvůli podobné představě nikoho nezavřeli do blázince. každej si může myslet co chce - leda snad, kdybys marcela kvůli tomu probodla osikovým kůlem ;)
stejně jsou upíři houby paranoia :) vsadím se, že jsem paranoidnější... a právem!
Písmák