Sheila

Karolíně

v dopise pro vlaštovku

Sheilo
tvoje píseň nedělní za zdmi kostela
s tlamou stromů je prázdná nikdy bez smíchu
bez života, poruch spánku
Sheilo
jako lovci perel a střech domů,
přítomná v olověných oknech katedrály
z vajíček si byla všude třesavá a hodná
svíčkách andělových ostnech na zápěstí
i v riegerových sadech,
kterým slibovala si poslední mládí
poslední prahy
i poslední žíly
a nestárnoucí dech
zvířat

Sheilo
snažil jsme se o tvé zjevení na
hadry zkouřenej do deště hypnotizoval
jsem vlastní oči zrcadla a snažil se uvidět něco
víc než jen zuby starce v nadkosmírné noci
bez jejich skutků topících se
v moří s uvázanými šátky a po levém boku
smích hřebců,
utonutí a spálení
i tvé úsměvy ustanou -
ustanou

Sheilo
na okamžik byla si mi nebem tak zjizveným a smutněnkovým
jak jenom dokázali mu blesky ublížit s vůní ozonu
a mušlí poházených místo hvězd, když praskají
pod nohama jako tvoje duše tak lidská dokázala
si být sheilo skoromořem tvá slova voněla
ač pořezaná a krvavá se snášel vrzavý
písek k tvým nohou nahých k pláči, zmoklé pláže
opuštěnou od slunečníků a vyvrženou
na jejích rtech mrtvých ryb po bouří
tvých sladkostí
docela lidskosti Ti dám

Sheilo, tvé ruce plné poetů zapomenutých,
že prý nestačil jim život z žeber adamových šílenců
aspoň teď na nás zapomeň
byť celá vyprahlá

Seděl jsem v pokoji bratrova bytu samotný
a hladový a má jediná společnost bylo sheilino království
koček které nestačilo umřít
seděl jsem v pokoji vyplněn až do stropu
a nezlobím se
a bezurážím kousky krápníků z betonu pro Sheilu
a neuvěřím
pavoukům a můrám na klopách černých sak jako z pohádky
o noci, protože jejich plány schované do skříně se
otevírají a vkradají do mé hlavy na pozdní after party
ne ani nemyslím na usínání
pro Sheilu a její svatý pokoj v liberci
jako loď do opilých moří korábů
pro rimbauda sté uschlé květiny ve váze
se polskými motivy
až to bolí
jsou sochy máků úzkostí, když plujou na jih
pokryté bahnem po kolena s omrzlými palci

Sheilo si tak sladká a imaginární pokušitelka
pomysl neznáme hlasy oken deklamující zapomenuté
verše klasiků střídavě krásná a střídavě ošklivá
jako já a mé klouby bělely námahou jak jsem si snažil udržet
Sheilu z kamení jako karlův most,
který obdivuje milión nadrženejch turistů kvůli otlačeným otiskům prstů
ve zlatě rána namodralého jako tower na hrozbou nuseláku
si vypsaná na papír jseš moje a tisícovek básní a tvé je
království v akvárku a budíku a rezavých koleček z hodin
na jindřichově náměstí ponořené do vřískotu
a šustění myší a lidí lehce tvá slova spojuji probouzejí se
a dny v cizích a dny v necizích domech s nepovinnými
lidmi


tak sladce dětské svého myšlení malá
princezno z netichova

proč jen, když jsi smutná,
pokaždé dá se do deště.

---