Stvoření světa

STVOŘENÍ SVĚTA

Nejdřív nebylo vůbec nic, jen tma. V té tmě spal Bůh a snil. Zdál se mu krásný sen o zlatém květu. Bůh si povzdechl a pomyslel si, že by nebylo špatné stvořit nějaký svět, kde by mohly růst květiny a tak se probudil. Tu se v té tmě začalo něco lesknout a svítit a třepetat a ejhle – byl to ten zlatý květ z jeho snu. Přivoněl si k němu a z té vůně se začala tvořit země. Nejdřív jí byl jen kousíček a Bůh ji musel rozfoukat na všechny strany, aby se zvětšila. Jak foukal, někde vznikly dolíky a jinde zase kopce. Také tím vznikl vítr, který se začal po zemi prohánět. Bůh si řekl, že rostliny potřebují také vodu, jenže žádnou neměl. Uronil tedy slzu a ukápl ji na dlaň. Malíčkem udělal do země jamku a slzu do ní opatrně vložil. Chvíli se nedělo nic. Pak to zabublalo a z toho prvního pramínku začala proudit voda a tekla a tekla. Nejdřív to byly malé stružky, pak potůčky, potoky, říčky, řeky a nakonec jí bylo tolik, že vznikly i jezera a nakonec obrovské moře, kterému nedohlédneš konce.

Jenže květinám se na zemi stejně nedařilo, protože bylo tma a chladno. Tak Bůh stvořil ještě nebe a na něj pověsil zlatý květ, aby svítil a hřál. Ale ouha, bylo to zase moc, v takovém žáru se rostlinkám také nedařilo. I zemi a moři bylo horko a navíc si nemohli odpočinout a spát, když bylo pořád světlo. Když už to země nemohla vydržet, otřásla se tak, že se zachvělo i nebe a zlatý květ spadl do moře. Voda vysoko vystříkla a z těch zářivých kapiček, které se zachytily na obloze, se staly hvězdy. Nebýt jich, panovala by nad zemí zase tma. A zatím květ padal hlouběji a hlouběji a kdoví, jak se to stalo, vynořil se na druhé straně země. Už nebyl tak žhavý, jako předtím, protože moře ho ochladilo. Vyhoupl se na oblohu a vydal se na cestu, aby se vrátil na své místo. Tu uviděl před sebou hvězdy a podivil se nad nimi. Chtěl si je prohlédnout zblízka, ale ony měly strach, že je příliš horký a mohl by jim ublížit, tak před ním začaly utíkat. Pustil se za nimi, ale stále mu unikaly. Tím vznikl den a noc. Moře i země si pochvalovali, že se cítí mnohem lépe. Mohli si teď odpočinout a ani světlo a horko už nebylo tak prudké. Netrvalo dlouho a ze země začaly růst první rostlinky. V zemi měly zapuštěné kořínky, hlavičky zvedaly k nebi, vítr je ovíval a voda zalévala, zlatý květ na obloze je zahříval a osvěcoval. Jen v noci se trochu bály, protože světlo hvězd bylo velmi slabé. Ale moře přišlo na nápad. Když na druhý den zlatý květ putoval nad ním, ukrylo jeho odraz a v noci jej zavěsilo na oblohu mezi hvězdy. Jeho světlo bylo silnější než světlo hvězd, ale dost slabé na to, aby se při něm dalo spát a také nehřál, takže se země mohla v noci trochu ochladit po horkém dni. A rostliny byly spokojené, že není taková tma. A Bůh byl spokojený, že má svět, na kterém rostou květiny ještě krásnější, než v jeho snu...