Pohádky: Varování rodičům!!!

  Ono se řekne pohádka – a že prý je to pro malé děti. Jenže dívali jste se někdy se svými dětmi třeba o Vánocích na televizi? Se starými pohádkami ještě není tak zle. Budiž, sežraná Karkulka nakonec z toho vlčího břicha vyleze. (Ačkoli za jakou cenu? Sešije ještě někdo ohroženému vlkovi beznadějně rozpárané břicho?) I bratřím Grimmům bych těch pár krváků odpustil.

   Co ovšem nehodlám přejít mlčením, jsou pohádky moderní. Na nebohé dítě tyto údajné krásné a harmonické příběhy ve skutečnosti chrlí záplavu ožehavých témat, otázek, nad kterými se může dětský mozeček trápit dlouhá léta, sociálně patologických jevů.

   Musí Bob a Bobek rušit idylku radostného dětství poukazováním na tíživou bytovou situaci? Jistě, je to realita, ale nemůžeme přece děti každý večer – nota bene před spaním – děsit představou nelidských a nedůstojných životních podmínek, katastrofální hygienické situace, jakou s sebou nutně nese živoření v klobouku kouzelníka Pokustóna!

   A co motiv utrženého sluchátka v Machovi a Šebestové? Není to přímo učebnicový symbol existenciálního strachu, osamělosti člověka v přetechnizované civilizaci? Vzpomeňme jen scény z filmu The Wall, kde strachem schoulený Pink zoufale svírá sluchátko, z nějž se ozývá jen zvuk vyvěšeného telefonu. Není snad neuvěřitelně necitlivé k dětské duši předkládat jí analogickou situaci s tak chatrným maskováním jako pohádkový příběh?

   Je nutné, aby se na děti večer co večer mračil horský despota Krakonoš? Vždyť tenhle zapšklý stařec odmítá sebemenší diskusi a kde není schopen argumentovat, uzurpuje si moc silou na úkor obyvatelstva. Nebohý Trautenberk – který se spořádaně stará o svůj majetek a navíc poskytuje pracovní místa; dnešními měřítky tedy pravý občan-základ státu! – je denně perzekvován a zesměšňován za pouhou snahu zavést veřejnou debatu o vedoucí úloze Krakonoše.

   A nakonec Rumcajs - raubíř, loupežník a socialista. Posuďte, je tohle dobrý výchovný příklad naší mládeži? Před každou zimou Rumcajs prochází lesem a kontroluje. Kdyby jen kontroloval, ale on zasahuje, rukou tvrdou a nivelizátorskou. Aktivní veverce, která si pelíšek na zimu pěkně a spořádaně zateplila, hrábne dovnitř, mumlaje cosi o chamtivosti, a sebranou vystýlku přidělí veverce flákačce, která celé léto na pelech ani nemákla.

Já se, vážení, ptám: skutečně chceme vystavovat děti tak krutému působení? Vždyť tím musí nutně utrpět jejich citový vývoj i výchova! Proto navrhuji výše zmíněné „pohádky“ označit viditelnou nálepkou „Nevhodné pro děti a mládež“ a pod drakonickými tresty zakázat jejich uvádění před dvaadvacátou hodinou večerní.