Sny, slzy a střepy

      A pohár za první místo získává... Markéta Pokorná!

      Ani nevěděla, jak se hloučkem bouřlivě tleskajících lidí prodrala až dopředu k slavnostně vyzdobenému podiu. Nemohla tomu uvěřit. Tak dlouho na to čekala! A už pomalu přestávala doufat, že se její největší sen změní ve skutečnost.

      Od jejích zvlhlých očí se matně odrážela záře nespočtu světel ve velkém sále a ona jen stěží vnímala všechny ty nedočkavé ruce vztahující se k ní, aby jí pogratulovaly.

      Plakala. Slzy štěstí skapávaly z roztřesené brady do mělkého skleněného poháru.  Jejich proud se nezadržitelně řinul a neumírnilo jej ani drncání uhánějícího vlaku, v němž se vracela domů.

      Všechna předešlá sláva a rozjaření lidé zůstaly daleko za ní a ona už byla zase sama. Přemýšlela. Jak moc by si ho teď přála obejmout! Říct mu, že to skutečně dokázala...

      Jenže jeho to nezajímalo. Nezajímalo ho už vůbec nic. Zatímco ona si splnila svůj životní sen, on seděl zdrogovaný na nádražní lavičce a snažil se zapomenout, že nějaký život nebo sny vůbec existují.

      Svět je nespravedlivý, napadlo ji. Proč zrovna on? Proč zrovna ona? Nikdy už ji neobejme... nikdy ji nepohladí...už nikdy nebudou snít o společné budoucnosti... už nebudou snít o ničem... Proklaté sny!!! K čemu vlastně jsou? Aby lidé znali zklamání! Marnost! Zbytečnost!!!

      „Do prdele!“ zoufalý výkřik se nesl jejím vědomím jako dunivé hřmění přehlušené pronikavým řinčením tříštícího se skla.

      „Do prdele,“zakvílela znovu vysíleně a s histerickými vzlyky se svalila na sedadlo potřísněné bezcennými střepy – tím jediným, co zbylo z jejího snu.