Vlastní ego na vahách

"Ne, zas takové teplo tu není.."

"Svléknu Ti ho sám."

"Nevyhrožuj a vrať mi tu figurku, prosím…" ze sevření jeho prstů se snažím vyprostit pěšáka, který mi jako poslední chybí na bojišti v podobě šachovnice. Moje snaha je marná, a při pokusu lechtat ho v podpaží proti mně krčí koleno. Vzdávám se a napadá mě zvrhlý nápad.

"Já se svlékat nebudu, ale jestli chceš, vrať mi figurku a svlékni se sám." K mému údivu vrací pěšáka na volné políčko a mlčí.

"Co je?"

"Přemýšlím, co z toho budu mít,.." Zvedá se. Svléká triko, džíny a vrací se jen v tmavě modrých boxerkách. Svůj čin doplňuje výrokem: "nevěřím, že se na mě vydržíš jen dívat." Vydržela jsem několik her. Když jsem pak k půlnoci dorazila k sobě na kolej pořád jsem na něj myslela…

"Já s Tebou ale nechci spát:"

"Proč, co TI brání, nechápu Tvoje zásady. Vždyť jsem byl i na testech HIV!" Stojí ve dveřích. Na tmavých boxerkách se směju obrázku kuřátka a nápisu "To je ptáček."

Zavazuju kolem krku ještě šálu a líbám ho. Odcházím. NE! Důrazně říkám ne.a nejen, že si to říkám, sem si mým "NE" jistá. Jednorázovky mi nesedí, není to můj styl, nebyl a nikdy nebude.

Zase,.. opět sem podlehla pozvání na čtvrteční večer. Jeho rty se vpíjej do těch mých. Červená kontrolka mého ega bliká na poplach, ale zavírám oči a snažím se jí nevidět. Pomyslný display mi ukazuje -1, o rok mladší. STOP! Opětovná ignorace…

Ledový vzduch lednové noci mi chladí horké tváře. O bolaku všelijakých myšlenek dorazím na strahovské koleje. Po paměti nechávám ve sprše bičovat svou kůži proudem horké vody.

Mé ego se ocitá v prapodivném laboratorním pokusu. Na jedné misce je zásadovost a kult silných, jasných a neměnných rozhodnutí mé osobnosti. Druhá miska je zatížena touhou a přirozeným sexuálním pudem.

Pokus číslo jedna. První miska okamžitě převažuje.
Pokus číslo dvě. Jako bych na druhou misku přidala těžký kov. Obě strany vah se zdají vyrovnané.

Pokus číslo tři. Nevím, kdy nadejde, ale blíží se neskutečnou rychlostí. Výsledek třetího pokusu je analogicky zřejmý a já nevím, jestli ho vynechat nebo se na něj těšit.
Člověk míní, život mění. Přidám si zrazená, zrazená vlastním svědomím. Co vůbec chci? S tím, čeho se nás dopustili jiní, s tím už se nějak vyrovnáme, ale horší je to s tím, čeho jsme se na sobě dopustili sami...