Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seMůžu jen tiše křičet...
Autor
Induan
Zase někdo zvoní.
Zamykám se v pokoji.
Co když je to exekutor?
Přemýšlím, že odpojím zvonek,
Zvuk zvonku Quasimoda děsí.
Přemýšlím, co budeme zítra jíst.
Moje programy jsou geniální.
Říkají to všichni, kdo je znají.
Co jinej píše měsíc, já mám za den.
Co jinýho jen napadne, já hodim rovnou na papír.
Ale neuživí mě to.
Neumím se prodat.
Tak prodávám vlastní duši.
Petra šla zastavit telefon.
Stejně pořád zvonil...
Jsem jen na ICQ, tam finanční úřad nechodí.
Venku je inverze a mráz...
Od vánoc sedím u počítače...
Pracuju v noci, když je klid,
ve dne by mohl někdo zazvonit.
Děsně bolí záda...
Chodit jde míň a míň...
Myslím na nejhorší víc a víc.
Co jsem to ještě chtěl udělat a neudělal?
A co jsem nechtěl udělat a udělal?
Zoufale se snažím po sobě něco zanechat...
Mrtví mi pravá noha.
A na levé se otevírá starý vřed.
Vylejvám si svůj mozek na papír,
abych zachránil alespoň kousek toho,
co nejmíň 15 let jsem do té hlavy strkal.
Zabíjím se sám.
Vždycky se zabíjím sám.
Když už to nejde dál.
Zamykám se v pokoji,
abych tu mohl sedět nahý.
Jsem užitečnej a zbytečnej.
Zapomínám, jen když řeším ty úlohy o mnoha neznámých.
Těch skutečných je ale mnohem víc.
Objevujou se další změny na kůži.
Hraju starou čínskou hru Go.
Vyhrávám a pak mi to zas nejde jako obvykle...
Když před očima se mi míhají cesty.
V některých nemám nohy,
v jiných jsem virtuóz a hraju na klavír líp než obvykle.
Ale pak se probudím a sednu zas k počítači.
Jsem tvořivej blázen.
Za měsíc jsem toho napsal jako za celej život.
Je to až podezřelé.
Čím je to horší, makám líp a líp...
Jsem na kontrole u doktorky.
Je moc hezká....
I já jsem štíhlej a krásnej.
Zavolala si mě do ordinace a tam jsme se milovali.
Probudím se a jdu se podívat,
jestli stará zas nemá řeči.
Zapínám klavír a hraju na přání růžovou zahradu.
Leze po mně Davídek a kazí mi to.
Jsou mu jen 2 roky a ještě pořád opakuje, co kde slyšel.
Říká: Seš blá-zen ta-ti?
Ano, odpovídám si hlavně pro sebe.
Zasloužil by sis něco lepšího než tuhle trosku.
Vážím 150 kilo, potím se a smrdím.
I když se koupu 4x denně.
I když se navoním Old spicem.
Nemůžu přestat jíst
A nemůžu jíst
A nemůžu žít.
Proč ten geniální mozek,
vězí v téhle měchuřině?
Proč ten mozek nevymyslí, jak z ní ven?
A k čemu mám ty zatracený prsty,
když tak špatně hrajou na piáno?
Když jsem šel malovat, roztrh jsem si ruku o kliku.
Krev stříkala až na zeď a jizva se táhne k zápěstí.
Ale zašil jsem si to a stejně jsem vymaloval.
Protože já, já se nikdy nevzdávám!
Špatně se to hojí.
Jenže na krku mi něco roste z kůže.
A nohy mám celý flekatý.
To je ten okamžik, kdy to vzdám.
Davídek říká do mikrofonu TÁ-TA.
Můžu ho chtít opustit?
Počítám všechny svoje hříchy.
Je jich nezvykle málo a přitom strašně moc.
Ta moje láska, co už se mnou není.
A moje dcerka, co jsem nikdy neviděl.
A ty dvě nevlastní děti, co zlobí.
A jedno moje.
Jak na to vůbec můžu pomyslet?
A přece je to pořád tak zatraceně blízko...
Tenkrát to bylo tak jednoduché.
Pár prášků, alkohol, zamknout se v pokoji...
To ten návrat z Ameriky...
Kouknout se na svět z WTC a umřít.
Utratit i zbylý prachy a umírat šťastnej.
A proč ne...
Věčnej panic, žádný děti, žádná holka...
Prostě žádný oči pro pláč.
Rodiče jsem nenáviděl,
na kamarádech mi už nezáleželo.
A domem zněla Jasná zpráva mojí flétny.
Vždycky jsem byl parchant.
Vypil jsem si svůj kalich do dna.
Prý se to nedá přežít.
Ale radši jsem si svázal ruce
a na to tenkrát ještě krásný a nevinný tělo
načmáral rudej pentagram.
Tma, konec, štěstí...
A pak to probuzení...
Říkali, že to je zázrak, ale já křičel hrůzou.
Ten nahoře mě musí fakt nenávidět.
Dává mi to vyžrat jak jen to jde.
Koho miluje, bere si prý k sobě
A já byl za měsíc zas jak rybička.
A zase jsem si nedal pokoj.
Zase ty ženský.
A na to jsem taky dojel.
A teď mám děti.
A musím čekat až to přijde samo.
A ono to přichází.
A tak strašně pomalu,
jak jsem si to nikdy nepřál.
Jako malej roztomilej sirotek
nesoucí mi inzulin.
TÁ-TA udělá dyž-dyž!?
Bože dej mi sílu.
Můj ubohej geniální mozek...
Tak rád bych ho tentokrát nechal
definitivně se rozstříknout po zdi.
Ale můžu jen tiše křičet...