Pohádka

Pálilo slunce a všude byl máj,

vy měli statek a dubový háj,

my velké hrachové pole.

Večer, když někdy jsme nechtěli domů,

hrála sis nahoře v korunách stromů,

já do nich mluvil dole.

Smála ses, tolik ses smála...

Však já jsem voda! Ty skála!

Čas potom běžel, já ztichl, tys zkrásněla,

rodiče naši když zestárli docela,

dali ti statek, mně hrachu pláně.

Každý rok sklidil, co z jara jsem sázel,

malou část schoval a zbytek pak házel

na vaši stěnu odhodlaně.

Nesměj se! Víš, co tě čeká...

Ty jsi jen skála, já řeka.

Tvé vlasy - dříve samá měď -

teď zdobí šeď. Zeleň tvou zeď

i pleť mých starých dlaní.

S pohledem zlomeným o tu zeď vaši

jídávám k snídani hrachovou kaši

zelenou k uzoufání.

Zkusil jsem hrách i dutiny stromu,

zkusil jsem všechno! Nesměj se tomu.