Popůlenost České kotliny

Tuhle jsem byl pozdě odpoledne u doktora,

v čekárně jsem bloumal s asparágem

jako u řezníka,

chyběla tam jenom prasečí hlava

ozdobená plátkem citrónu

a on se mě pak s úsměvem

vzdělaného idiota,

který kdysi asi křivě přísahal,

nenuceně zeptal,

jestli chci zemřít,…

A tak jsem vstoupil zcela nečekaně,

zaskočen a očištěn

do ovládajícího se bílého

a k nedýchání přepjatého sedmého Dómu neomalenosti

a mlčel jsem…

Pak jsem mu smutně odvětil,

že ne,

že mám chuť jen mřít,

ale pěkně vytrvale a dlouho,

aby to všechny pospolčené hlupce

ne příliš,

ale aspoň trochu štvalo

a on na to,

že už to nejde,

že je to už jen za málo bodů,

že by se mu to nevyplatilo

a že prej to šlo,

ale jenom dřív,

kdy Pána a Bůh neměli ještě tolik práce,

sanity jezdily koňmo

a rychle, to jen vyjímečně,

nanejvýš k Apollinairově trepanaci

Deváté brány jeho milenek,

kdy Pán a Bůh ještě věděli,

co komu slíbili

a pamatovali si komu vlastně řekli ano

a komu nevím

nebo komu, protože nedal plněný masový odpustek,

oznámili rozhodné Ne!…

Když se narodíš, tak je to krvavý zázrak,

jenže jeden

potom neví, co dřív.

Jestli zpívat žalmy nebo insignií

třímat kříž, ale co,

hlavně, že ho máš

a taky čtyři končetiny,

ale nikdo se tě nikdy nezeptá,

jestli se ti tu chce doopravdy bejt.

A tak tu zkrátka jsi,

postupně přibývá slastného hříchu

a i litrů kocoviny,

do kostela nechodíš,

protože všechno se to promyšleně a jaksi bez tebe mísí

i bez  rdousících misíí a pocitu viny,

stresuješ se,

tykáš si s ulepkaným cholesterolem,

kouříš a málo spíš,

necvičíš,

jen doma s basovými kužely ze západočeské metropole,

jen ve světovém „at home“,

protože tam je čisto a budík

a potomstvo a guláš

a žena bez té druhé ze sebe,

co má vždycky

namalovaný několikery obličeje

a navíc už nekradeš

a bohužel asi ani nezesmilníš…

nebo bohudík?

To je hustý,…

Často se milujte

a raději se pokuste být častěji nadur

než namol,

nenechte přistoupiti k sobě ani malých stran,

jen tu jednu,

tak malebně rozeklanou kolem Nerudovy ulice,

nečtěte noviny,

ale jen básně,

nasávejte smog

a šustot povětrných slov,

zvuk srkotu decky pražský Trója vinice,

očuchávejte pravidelně vazbu ňader

a jedinečnost nečitelnosti prvního dojmu

a knih Hrabala a Werfela

a Hraběte a Sartera

a Dallího,…

Ráno mě po dlouhé době

potkala v historické tramvaji má matka

a říkala,

že je na mě něco divnýho

a že mi bude skoro padesát,

že je třeba pohnojit na chalupě ořeší

a že mám doma pozdravovat,

ale především si už konečně uvědomit,

co vlastně chci a nechci

a něčeho dosáhnout,

něčeho, co je hmatatelné a má smysl

a ne pořád jenom psát

a taky říkala

jak se k tomu a k onomu mám vlastně stavět,

aby to bylo akorát,

ale to už byla trmavaj kdesi u hvozdů

u Kostelce nad Černými lesy,

bylo oblačno a mlhavo,

česky polooblečeno

a polosvlečeno,

nakousnuto

a nevyřčeno

a pomyslně popůleno…

Jedni si otevřeli sušenky nebo sardinky

a polkli kávu Laté

a spustili monotónní mnohasignální neóny

barevných hlušičů

a druzí tiše a kradmo spěchali,

neboť mají rozpábeno

a před pěti minutami se naráželo…