postřehy ze života

fakt postřehy a \"moudra\", co jsem nachytala během převážně nočního přemýšlení. Myšlenkový mišmaš

Postřehy ze života

 

Jen blázen se vzdává fantasy

z pudu, že se bláznovstvím nakazí.

Realita je občas pěkně suchá,

vždyť je to zvuk bez ucha.

 

V radovánkách se čas ztratí,

den i noc se neúprosně krátí.

Tak předčasné svítání

noc ztracenou zahání.

 

Ať z piva, rumu nebo vína,

dostane tě kocovina.

Ráno tvoji lebku třepí

na bolestivé střepy.

 

Otevřené srdce mám,

ale čtvrté odpuštění nedávám.

Pamatuj si!

Zradíš-li,

napříště mi budeš čelit

jako svému nepříteli.

 

Moje mýtická duše je démant skrytý

pod neúprosnými vrstvami reality.

 

Kdybych byla andělem,

snesla bych se na zem

a mečem plamenným

smetla nenávist a splín.

Nejsem. Tak doufám, že

přátelé jsou něco jako andělé.

 

Chraňte mě, už to na mě zase leze,

myslela jsem, že i blbost má své meze.

 

Zdraví ničitel a vrah

světla a hvězdných drah.

V podvědomí mu nech vzkaz,

má ho v sobě každý z nás.

 

Uč se mít soucit s těmi,

jež neštěstí srazí k zemi.

A měj dobrou vůli a respekt

k těm, jimž stáří ohlo hřbet.

Tak najdeš slova vděčná,

až nebudeš hoch a slečna.

 

 

Realita je trochu jiná,

neumaže všechna špína,

slunce ne každý den svítí,

ne všechno zlato se třpytí.

 

Práce barbara Conana

je vždy dobře vykonaná.

Aby ne, má svaly z ocele,

třeste se, nepřátelé!

 

Přemýšlí mi to pořád v kuse,

na cestě i v autobuse.

Z toho, co mě napadlo,

mi poněkud vyhládlo.

Když nastane básnění špička,

stává se ze mě schizofrenička.

Zazvonil zvonec,

myšlení je konec.

 

Je černá tma, je tma, tma, tma

tak kráčí pam pada pa pa

odbíjejí v tichosti

ty vteřiny věčnosti.

 

Naše myšlenky jsou spratci,

na něž jsme všichni krátcí.

Ať už přežije nebo zdechne,

ani jedna tě neposlechne.

 

To zas byla krize

jak hororové knize.

Kdepak spát,

musela jsem veršovat.

 

Neříkejte, že dávám city měrou bědnou,

lásku, tu mohu dát jen jednou.

I když vám nedám srdce celé,

mám vás, drazí, za přátele.

 

Psala bych ráda,

ale tentokrát

klesá mi brada

a chce se mi spát.

Nejistota hryže mě až na kost:

ztratit verše je taky blbost.

 

Spoře oděná žena

s úsměvem na tváři

je jako květina,

co bouři vytváří.

 

Jen tebe se zeptat smím,

proč myšlenky mi násilím

otevírají víčka,

když mysl spánek hýčká.

 

Ať kritici kritizují, já oddávám se snění,

fantazie v okovech, to pro mě není.

 

 

Já říkám březen,

do pece vlezem.

Všechno je na bílo,

sníh se sype bez ustání,

to by teď super bylo

pro bílé Istari maskování!

 

Jedna polovina srdce

je studnice beze světla.

Druhá polovina srdce

je sloup, jehož se tma netkla.

O co se opírá tvůj záměr?

Kam padá tvoje svědomí?

 

Okolí při velkém flámu

je plné smyslových klamů.

 

Takhle dlouhý útlum

nemá u mě obdoby,

s inspirací je utrum,

asi se nevypíšu z podoby.

Denní noční můry, zrada,

nic mě zkrátka nenapadá!

 

---