VE MNĚ SVĚT aneb velmi krátce o nutnosti „NADHLEDU“

Krátké zamyšlení nad zlověstností indiferentního postoje vůči veřejnému dění, a práce směřující k nalezení optimálního politického přesvědčení...

VE MNĚ SVĚT aneb velmi krátce o nutnosti „NADHLEDU“

Část první





A je tomu skutečně tak, že bez filozofie – ať už je dobrá nebo špatná, vědecká nebo diletantská – není vůbec možné zastávat nějaký názor na společnost.

Józef Maria Bocheński



v Uherském Hradišti
11.1.2005

1. Prolog

Práce Ve mě svět vznikalo v době mé nejintenzivnější přípravy na maturitní zkoušku, sloužilo k mému odreagování a odpočinutí si od jinak běžných školních a všeobecných povinností. Přejděme však k tomu podstatnějšímu a to k tomu, že má práce je určena všem těm, kteří nemohou naleznout ten „správný“ pohled na politické pochody a smysl působení jejich ideologií, včetně pohledu na pole působnosti těch či oněch stran, jež se v demokratickém světě, a to nejen u nás, nacházejí. Je také určena dospívajícím jedincům, kteří ještě nevědí jak se před tento výběr postavit a zachovat si neutrální pohled (a mít možnost působit jako pasivní pozorovatel). A věřím, že po přečtení této práce budou schopni naleznout právě onen „správný“ pohled na tuto problematiku, popřípadě, že budou alespoň blíže k řešení této situace.
Zajisté mnohé z Vás napadlo, proč se zabývám právě správným pohledem při výběru, politické orientace. Dalo by se říci, že smyslem této práce je nalezení správného nadhledu, jak je uvedeno již v názvu, na tuto problematiku, jelikož spousta lidí není schopna se dívat na jakoukoliv problematiku z nadhledu. I když oni mnozí zcela přirozeně tvrdí pravý opak,
a i nadále zajisté budou tvrdit, že právě oni jsou ti, kdož se umí dívat na veškeré dění s nadhledem a z mnoha úhlů. Bohužel však jde ve skutečnosti v četných případech stále
o jeden a tentýž pohled. Vysvětloval jsem jednou své kamarádce, jak nejvhodněji právě „nadhled“ získat a použil jsem k tomu jednoduchých pomůcek. Postavil jsem ji doprostřed svého pokoje a řekl jsem jí, ať jmenuje, co vidí a ona začala: “postel, skříně, knihy...„ Poté jsem postavil na její původní místo židli a řekl jí, ať si na ni stoupne a nyní říká, co vidí. První věc, o které se zmínila tentokrát, byla květina, která byla úmyslně zasunuta vzadu na skříni,
a v tu chvíli ona sama pochopila, že je potřeba dívat se na věci z vícero pohledů, a o co mně při hledání „správného“ nadhledu jde. Ona nejenže viděla to samé co předtím, když stála na židli, ale také shlédla to, co dříve nemohla, dalo by se říci, že v podstatě viděla pokoj z „nadhledu“. Věřím, že stejně jako má kamarádka i Vy mi dáte za pravdu, že je důležité umět se dívat na věci z mnoha úhlů, protože jen tak se člověk může snažit najít skutečnou podstatu věci. I když teď všichni tvrdíte, že „pravou skutečnost“ najít nelze – ano máte pravdu, ale snažit se o to můžeme.

Dříve, než se dostaneme k samotnému závěru úvodu, napadá mě ještě jedno staré anglické přísloví, které dle mého názoru velice výstižně zachycuje celý smysl mého snažení: „There are no shortcuts to any place worth going“. Pevně věřím tomu, že právě onen nadhled je ta věc, která stojí za to, a že tato práce nám pomůže se přiblížit aspoň o kousek k tomu našemu imaginárnímu místu, a že se odloučíme od jedinců, kteří hledají v nevědomosti pouze, již výše zmiňované, zkratky. A nyní snad již na úplný závěr prologu bych chtěl dodat už jen tolik, že nejenže doufám, ale také pevně věřím, že po přečtení této práce, ale i po rozhlédnutí se okolo sebe samých, nezůstanou Ti bez zájmu neustále indiferentními nejen k procesům veřejného dění, ale také i k pochodům věcí všedních..

( There are no shortcuts to any place worth going – lze přeložit jako k místu, které za to stojí neexistují zkratky. )

2. Několik málo informací pro lepší orientaci v práci

Dříve než začneme studovat práci samotnou, rád bych provedl krátké seznámení s několika prvky, jež jsou zde užity, jelikož jejich nesprávný výklad by mohl svádět na špatnou cestu, na cestu, která by vedla k nesprávnému pochopení celé práce. Dále pak uvádím krátké vysvětlení několika pojmů (formou slovníku), jež jsou v této práci více či méně použity, avšak jsou to prvky s nejvyšší prioritou a je nutné, aby byly správně a všeobecně vykládány
a pochopeny. Nejprve se však chci věnovat grafickému znázornění postojů dané části obyvatelstva („Pohled (nejen značné části) mladých jedinců“, „Pohled objektivitě nejbližší, avšak špatný pro veřejné dění“, „Racionální pohled“), jež jsou zde použity. Čtenář může vidět, že je zde použito čtyř druhů barev a to barvy zelené, červené, modré a konečně barvy oranžové, přičemž každá z barev má svůj specifický význam. Začněme například barvou oranžovou. Tato barva vyjadřuje na příslušných grafech postoj našeho jedince, jehož pohled na politické ideologie momentálně rozebíráme. Vůči tomuto místu by se také dalo říci, že pozorovatel je nevyhraněný (ani levicově, ani pravicově orientovaný). V grafech je tato pozice vyjádřena tečkou a jde o pozici zcela jedinečnou a s ničím neslučitelnou. Další pro nás podstatná barva je modrá. Modře jsou označeny šipky, které se vztahují k našemu pozorovateli. Právě tyto šipky určují tak podstatný ukazatel ovlivňování našeho jedince, danou politickou orientací, přičemž za nejvýznamnější prvky, jež mohou pozorovatele ovlivňovat, jsem zvolil extrémistickou levici, levici, pravici a extrémistickou pravici. Nyní si uvedeme něco podstatného k velikosti použitých šipek. Jak již dříve bylo napsáno šipky se vztahují přímo k našemu pozorovateli a to tím způsobem, že čím je šipka kratší, tím více je onen jedinec ovlivňován danou politickou idejí, a to pravicovou či levicovou. V jednoduchosti lze říci, že pokud je například l1 kratší jako l2 ( l1 a to nejen stejné, vůči své protilehlé pozici. A konečně poslední barva, jež jsem užil, je barva červená, stejně jako jsem si představoval politické strany na barvě zelené, tak mi ani tato barva nebyla výjimkou, na červených křivkách sídlí a mohou sídlit strany, jež by více či méně inklinovaly ke stranám s extremistickou ideologií. Za ideologie extrémistické jsem považoval hlavně německý nacionální socialismus a anarchismus (přesné vysvětlení těchto pojmů je níže). Zajisté také mnohé z Vás napadá otázka, proč je v práci použito grafů právě těchto tvarů, avšak dovolte, aby toto vysvětlení bylo podáno v průběhu práce, kdy již možná sám čtenář zjistí, aniž by se k tomu ještě dočetl, že dané tvary byly ty nejvhodnější a byly pečlivě vybírány z té široké škály možností, jež mohly být použity. Nyní bych přešel k všeobecnému vysvětlení několika důležitých pojmů.



Pojmy :

anarchismus (i anarchizmus) – 1. zlehčování nebo odmítání jakéhokoliv řádu, pořádku, autority nebo disciplíny vůbec
2. Ne zcela jednotné hnutí ze 60. a 70. let minulého století, mající své přívržence u nás i dnes, zdůrazňující naprostou svobodu jednotlivce a úplné uplatňování jeho vůle, a proto odmítající vše, co takto chápané svobodě brání (zejména stát, jakoukoli autoritu vůbec, disciplínu, pořádek a povinnosti...)

demokracie – „Pojem, který se používá velmi nejednoznačně. Zpravidla se jím označuje forma politického zřízení, spočívající na principu podřízení se menšiny většině a uznání svobody a rovnosti občanů.“ ( Tóth ) V demokracii přímé lid sám bezprostředně rozhoduje o státních záležitostech; demokracie nepřímá je státní forma, v níž většina souhlasí s přenesením vládní moci na volené zástupce za předpokladu jejich institucionalizované veřejné kontroly; dle klasického třídění ( Platón, Aristoteles ) jde o jednu ze základních státních forem...

nacionální – 1. vztahující se k veřejnému a politickému životu národa, souvisící s jeho zájmy; národní; socialismus = ideologie některých politických stran zneužívající zvulgarizovaných prvků socialistických učení k šovinistickým a agresivním cílům; německý nacionální socialismus = nacismus = nejreakčnější politický směr vyznačující se sociální demagogií, antidemokratismem, rasismem , zejména antisemitismem a sním souvisejícím zločiny, bezohledným militarismem, mytologií nejhoršího druhu, likvidací demokratických a občanských svobod a institucí; vyznačuje se systematickou brutálností a zločinností a velmocenskou dobyvačností aj., německá forma fašismu ( v Německu oficiálně do konce světové války v květnu 1945 ) vytvořená Adolfem Hitlerem v navázání na německý císařský imperialismus; hitlerismus byl odsouzen Mezinárodním tribunálem v Norimberku roku 1946 a jeho čelní představitelé byli popraveni 2. vlastenecký

punk – člen městského anarchistického jen volně organizovaného hnutí mladých sociálně nestabilizovaných lidí propagující agresivitu, drsnost, primitivnost apod. Vnějším znakem bývá pruh vlasů uprostřed lebky, po stranách vyholené

skinhead – ( též skin ) – člen skupiny mladých lidí s typickým velmi krátkým účesem, nebo ostřihaný dohola, mnohdy s násilnickými sklony a nevraživým vztahem především k Rómům, Arabům a Vietnamcům, podléhající někdy i některým prvkům německého nacismu

3. Něco málo o objektivnosti

Mnohokráte jsem si sám sobě představoval v imaginární rovině světovou politickou scenérii, v níž žiji. Při svých představách jsem si stanovil pět základních opěrných bodů. První bod by byla pozice, z níž by daný jedinec (či raději pozorovatel) nebyl ovlivňován žádným působením politických stran. Dalo by se říci, že daný jedinec by byl nevyhraněný, jak již vůči stranám, jež dělají politiku čistě levicovou či čistě pravicovou, tak i vůči stranám extrémistickým, jeho prioritní snahou by bylo zachovat si objektivní pohled na děje, jež se kolem něj odehrávají. Musíme si však také položit otázku zda-li by byla tato snaha
o objektivní hodnocení skutečně objektivní a zda-li by ji mohl náš pozorovatel prezentovat jako všeobecně objektivní, a také, že by se nejednalo jen a pouze o výklad apriorních poznatků. Zastávám názor, že by se jednalo o subjektivní výklad objektivnosti, které by byl daný jedinec schopen dosáhnout. Zajisté najdeme společnou shodu v tom, že kdybychom nechali posoudit tu či onu situaci například pěti sobě navzájem neznámými a nezávislými osobami z pěti různých kontinentů či vzdálených zemí, vybíraných tak pečlivě, že by nebyli propleteni žádnými zvyklostmi té či oné země, a dále pak by byl kladen důraz při elekci na to, aby pocházeli z různých sociálních vrstev a navzájem si odlišných rodinných prostředí. Pak bychom mohli dosáhnout teoreticky nejméně čtyř různých názorů a pohledů na danou problematiku. Ale také zajisté musíme věřit tomu, že každý hodnotitel by byl dostatečně soudný a schopný racionálního myšlení, snažil by se hodnotit co nejobjektivněji situaci, jež by byla před něj nastolena. Avšak kdybychom se na problém podívali podrobněji, museli bychom vidět, že by se jednalo pouze o subjektivní výklad objektivnosti toho či onoho jedince. Avšak pokračujme nadále v myšlence: máme tedy pět nebo čtyři (v případě, že by teoreticky vyvstal případ shody, i když ten je dle mého názoru pravděpodobně nemožný) subjektivně-objektivní pohledy (subjektivní názory, vjemy a postoje jedinců z navzájem si neznámých jedinců, jejichž hlavní snahou je nalezení objektivnosti) na situaci, avšak leží před námi další problém a tím je konečné zpracování těchto pohledů. Bylo by mnohem snazší, kdyby tyto názory byly vyjádřeny ciframi, protože bychom mohli dané cifry sečíst, udělat z nich aritmetický průměr a dosáhli bychom určitého výsledku, který bychom mohli prohlásit za „objektivní“ (v rámci skupiny). Ale my nedostaneme cifry, z nichž můžeme udělat aritmetický průměr, my dostaneme myšlenky a názory. Myšlenky, jež mohou být naprosto diferenčně odlišné, myšlenky, jež mohou být naprosto originální; proto by také bylo prakticky nemožné vytvořit například určitý dotazník, kde by všichni naši tazatelé měli možnost odpovědět na dotaz, který jim byl položen, formou odpovědí a, b, c, d… kde by bylo ke každému písmenu náleželo jinší bodové ohodnocení. Tento děj či snaha o vytvoření onoho dotazníku by se silně podobala například digitalizaci obrazu, kdy dostaneme sice v konečné fázi „jasnější a kvalitnější“ obraz, avšak tento obraz může narozdíl od toho analogového obrazu nabýt jen přesně definovaných barev. Stejně tak i my bychom mohli dosáhnout jen odpovědí na přesně definované dotazy a tím, bychom značně potlačovali možnost oněch hodnotitelů k projevení či popsání, jejich vlastních názorů a postřehů, jež by nebyly v onom dotazníku obsaženy. Máme tedy, jak již bylo výše zmíněno, určitý souhrn myšlenek a názorů na onu problematiku od našich tazatelů, a znovu stojíme před problémem, jak tyto postoje co nejdůsledněji a nejobjektivněji vyhodnotit. Mohli bychom například povolat další „nezávislou osobu“, jejíž snahou by bylo co nejlépe tyto myšlenky vyhodnotit, avšak již nyní zajisté všichni musí vidět, že by ani toto hodnocení neodpovídalo, a ani odpovídat nemohlo, všeobecné objektivnosti, že i do tohoto konečného hodnocení by se promítaly subjektivní vjemy našeho hodnotitele, a že i v konečné fázi bychom dosáhli subjektivního výkladu objektivnosti. Avšak tento subjektivní výklad by bylo již možno prezentovat jako částečně objektivnější, než ty předešlé. Tím mám na mysli ty odpovědi, jež bychom dostali od našich jednotlivých hodnotitelů. Objektivnější by byl právě proto, že by pracoval nejen ze svými vlastními zkušenostmi a názory, on by pracoval a zvažoval názory a postoje „našich jedinců“. To by samozřejmě mohlo proběhnout jen a pouze za předpokladu, že bychom si byli jisti, že by i tento poslední článek onoho řetězce byl schopen hodnotit tyto skutečnosti, dle (svého) nejvyššího svědomí a morálního kodexu.

4. Pohled značné části (nejen) mladých jedinců

Dříve, než jsem se začal zajímat o to, jak by měly samotné schémata pohledů, jež budou znázorňovat tyto různé pohledy, vypadat, musel jsem si udělat svůj malý průzkum, aby mi posloužil jako správný (a snad i objektivní) ukazatel toho, jak dnešní lidé nahlížejí na politickou situaci, a utvrdil mě v mém předešlém smýšlení. Nebylo pro mne žádným překvapením zjistit to, že značná část právě mladých lidí, nahlíží na politické pochody a ideologie dle následujícího schématu:







Musím také dodat, že nejen pouze mladí lidé nahlíží na politické ideologie a scenérie, dle výše uvedeného vyobrazení. Dále pak nesmím opomenout uvést, že během svého průzkumu jsem narazil i na osoby podstatně starší než byl průměrný věk mých tazatelů, kterým vyobrazené schéma bylo velice blízké. Avšak dovolte mi, abych začal spíše u mladších ročníků. Dle mého názoru je tento způsob myšlení dán okolnostmi, v kterých náš jedinec (oranžová barva) vyrůstá, nebo společností s níž tráví nemalou část svého času. Můžeme si pro stručnost, a snad i lepší pochopení, uvést krátký příklad. Náš jedinec je starý kolem 14 let, (chodí na základní školu či popřípadě na školu speciální), vyrůstá v sociálně slabším prostředím ( popřípadě s jedním rodičem, který mu není schopen dát plnohodnotnou výchovu, jelikož se musí snažit o to, aby především uživil svou rodinu ), žije a tráví všechen svůj čas ve městě, se svou partou. Jeho parta je tvořena zhruba stejně starými jedinci, kteří jsou si ve výše uvedeném příkladu podobni. Tito jedinci jsou nejvíce ovlivňováni tzv. „vzory ulice“, místo toho, aby hledali své vzory například v kladných knihách, projevují se u nich xenofobní prvky a parta jich samotných, a právě výše zmiňováné vzory ulice, jim nahrazuje onu plnohodnotnou výchovu, jež jim rodič nemůže dát (jak již bylo jednou uvedeno byť z důvodu zachování si zdroje příjmu či existence vůbec). Tito jedinci pak hledají způsob jak by se mohli co nejlépe seberealizovat a právě nejlepší prostředí k seberealizaci jim nabízí parta lidí, „parta sobě si rovných jedinců“. Nechtěl bych však tento pohled nějakým způsobem bagatelizovat a tvrdit, že se jedná pouze o takové jedince, jak je popsáno ve výše uvedeném příkladě. Z historie jednoznačně vyplývá, že k příznivcům například levicového extrémismu patřila celá řada intelektuálu, a to především spisovatelů.
Zajisté mi, však mnozí z Vás dají za pravdu v tom, že právě tato skupina obyvatel, jež jsem uvedl příkladem, tvoří největší podíl těch, jež inklinují ke stranám s extrémistickým smyslem působení. Za přívržence k tomuto extremismu bych zcela logicky především označil ty jedince, kterým je blízký anarchismus a za přívržence pravicového extremismu zase naopak zcela logicky ty, kteří mají sklony k nacismu. Pokud se však na tyto dva extrémy podíváme z dnešního pohledu a nejen z dnešního, ale i historického, uvidíme dvě zcela odlišné skupiny se zcela odlišnými ideologiemi a názory. Mnohokráte dnes můžeme na televizních obrazovkách spatřit, nebo číst v novinových článcích, jak velké panují nesváry právě mezi těmito skupinami s odlišnými ideologiemi. Avšak pokud by se pozorovatel vrátil o několik málo let zpět, konkrétněji pak například do doby totalitní, mohl by vidět zcela opačný jev. Spatřil by vzájemnou spolupráci mezi těmito dvěma tak zcela odlišnými skupinami. Zní to jako něco neuvěřitelného - spojit v jednotu tyto dvě tak odlišné skupiny jedinců a už jen obhajoba této spolupráce ve vlastních svědomích zúčastněných extrémistických aktivistů. Bylo to způsobeno snad tím, že tyto skupiny byli částečně konzervovány komunismem od vlivů okolních zemí. Taky zde zajisté sehrál velkou roli právě onen totalitní režim, jelikož se těmto skupinám jevil jako jejich společný nepřítel. Avšak pádem tohoto nepřítele v roce 1989, začala „pomalu“ upadat i jejich vzájemná spolupráce. Nejpravděpodobněji se toto společné pojítko začalo vytrácet kvůli pronikání západních vlivů a konce izolovanosti. Dále pak pro rozpad vzájemné spolupráce těchto dvou extrémů, zahrál tak zcela logický, neodmyslitelný
a očekávaný fakt, jako je to, že tyto dvě zcela diferenční ideologie nemohou žít vedle sebe, natož tak tvořit určitou formu spolupráce. Nedokáži si, například, představit skutečnost tu, že by jedinec zcela ovlivněný krajně levicovou ideologií, byl schopen přijmout tu či onu část krajně pravicové ideologie a vytvořit tak určitý kompromis. Zastávám názor, že tento člověk by nebyl schopen vytvořit kompromis, jelikož by to znamenalo pro jeho osobu upuštění od té nejlepší levicové alternativy. Stejně tak by tento krok nebyl schopen podniknout ani zarputilý zastánce pravicové ideologie. Dále bych pak chtěl ještě uvést zcela známý fakt, že tyto extrémistické skupiny jednají nejčastěji v davu. Dav těmto osobám poskytuje anonymitu, a tito jedinci pak mnohokráte jednají velmi agresivně a sugestibilně s impulzivním šířením řetězových reakcí. Zajisté zde není nutno popisovat, jaké by to mělo pro lidstvo dopady, kdyby se prosadila extrémně pravicová či extrémně levicová ideologie. Dle mého názoru druhá světová válka byla dostatečným ukazatelem těchto zlověstných extrémistických ideologií a dopady by byly naprosto stejné a zničující, ať už by se jednalo o pravicovou či levicovou extrémistickou ideologii. Příčiny proč se však lidé neustále rozhodují k této, dle mého, špatné volbě jsou pořád stejné a opakující se. Když jsem o tomto problému mluvil
s paní Olgou Kopeckou – Valeskou, zahraniční žurnalistkou a bývalou prezidentkou stanice Rádia SE, souhlasila také mimo jiné s tím, že je to značnou měrou způsobeno rodinným zázemím, kde onen jedinec vyrůstá, ale také díky špatným sociálním důsledkům, které byly způsobeny tou či onou vládou.

Ať však hledám nějaké pozitivum na působení těchto skupin, vždy jen narážím na silně skeptické pohledy. Narážím stále na to, co by s námi bylo, kdyby se právě tyto zlověstné ideologie dostaly k moci. Avšak také si zároveň odpovídám, že by se to spoustě jedincům jevilo jako vhodné, jelikož oni sami by byli ti s tím či oním extrémistickým přesvědčením. Oni sami by byli ti lidé, jež by dovolili prosazení zlověstných ideologií, a tím pádem
i pošlapání principů demokracie.

5. Pohled objektivitě nejbližší, avšak nevhodný pro veřejné dění

Dříve, než si začneme podrobněji popisovat níže uvedený pohled, dovolte mi, prosím, abych nejprve vysvětlil své tvrzení u tohoto postoje, že jde o pohled nevhodný pro veřejné dění. Jako špatný jsem ho označil z jednoho prostého důvodu, jelikož náš pozorovatel by zastával pozici, jež by se nacházela ve středu veškerého dění, a to nejen všech politických pochodů, ale i celého veřejného dění. Náš pozorovatel by měl sice mít možnost právě z této pozice co nejobjektivněji hodnotit situace, jež by se kolem něj odehrávaly, avšak zároveň, aby tyto veškeré pochody a děje správně chápal a vyhodnocoval, musel by být i dostatečně celkově vzdělán a také by musel zcela přirozeně znát i směry působnosti stran, jež na něj působí.
A nejen to, náš pozorovatel by musel také znát a umět předpovídat ekonomické procesy
a případné postupy, které se mohou v blízké době odehrát.







Pak teprve by se dal právě jeho pohled prezentovat jako „všeobecný“ či raději pohled, kterým se určitá skupina obyvatel může řídit, a jež jej může prezentovat jako „všeobecný“ v rámci jejich skupiny. Přejděme však k původní myšlence. Nevhodný by byl z prostého důvodu, jelikož by náš jedinec (oranžový bod), mohl sloužit pouze jako pasivní pozorovatel. Teď zajisté u mnohých z Vás vyvstala otázka z jakého důvodu by se nemohl aktivně angažovat. Jak již vypovídá samotný název jde o pohled objektivitě nejbližší. Z tohoto prostého důvodu by musel být „náš jedinec“, jednoduše nevyhraněný, pokud by se nám snažil prezentovat svůj pohled jako správný, nesměl by být ovlivněn žádným působením politických stran. Jak jsem již uvedl v kapitole „Něco málo o objektivnosti“, neměly by se do jeho hodnocení v ideálním případě vůbec vměšovat jeho subjektivní vjemy či postoje.
Právě z tohoto důvodu by nemohl „náš pozorovatel“ zastávat funkci aktivního účastníka, ale pouze funkci vykladače pochodů a souvislostí, jež se kolem něj (nás) odehrávají. Dalším důvodem proč by byl právě tento pohled nevhodný je skutečnost ta, že pokud by velká skupina lidí zastávala právě onen pohled, dostali bychom jen velkou skupinu pasivních pozorovatelů, kteří by mohli chválit, či negativně kritizovat pochody veřejného dění, jež by se kolem nich odehrávaly. Pokud by však ten či onen jedinec tvrdil, že si zachovává tento pohled, ale i přesto se i aktivně angažuje šlo by o lež a tento jedinec by měl již pohled jiný, pohled lišící se od výše znázorněného. Avšak bylo by správné, kdybychom se uměli občas dívat na věci, které se kolem nás odehrávají právě tímto pohledem. Uvědomuji si však, že není v našich silách zaujmout ideální pohled, jelikož by to vyžadovalo obrovské úsilí, nicméně se můžeme snažit k němu přiblížit. Tento pohled by nám byl pomocný i vhodný nejen ve veřejném životě, ale také v životě soukromém. Byl by nám pomocný jak při řešení konfliktů, tak i při řešení méně podstatných věcí. Řekl bych, že celkově by nám posloužil pro naši lepší orientaci pří svých budoucích krocích a činech. Proto se snažme, abychom se občas vraceli k tomuto pohledu a to i v případě, že jsme přímo či nepřímo ovlivňováni prvky externími či interními a staly se tak lepšími hodnotiteli. Mnohokráte to však nebude snadné, umět se zastavit a zkusit svůj „správný“ nebo spíše lépe řečeno zaujatý pohled přehodnotit.

6. O pohledu ( postoji ) racionálním

Nyní se již dostáváme téměř na samotný závěr mé práce. A měli bychom uvažovat konečně
o pohledu, jak již bylo uvedeno v nadpise, a to pohledu racionálním. Dle mého názoru je právě tento pohled na veřejné dění, jež se odehrává okolo nás, pro společnost ten nejzdravější, proto také jsem ho nazval jako pohled racionální.







Racionální právě proto, že ovlivňování našeho jedince je rovnoměrně rozloženo na levicovou a pravicovou ideologii, ideologie extrémistické našeho jedince ovlivňují též, ale ne takovou měrou jako ve dvou předešlých případech. Sami však musíme cítit, že by se jednalo
o nesprávný pohled, kdybychom nevnímali nebo se snažili nevnímat působení stran extrémistických. Jakýkoliv projev snahy o bagatelizaci tohoto problému by se musel jevit jako zlověstný nejen pro současnost, ale také zcela přirozeně i pro další budoucnost. Náš pozorovatel musí především vnímat všechny pochody a děje, jež se kolem něj odehrávají, avšak určité působení politických stran mu musí být bližší, naopak jiných zase vzdálenější. Teď bych si dovolil poukázat na svůj graf. Vidíme zde sinusovou křivku, v jejímž středu stojí náš pozorovatel, a také vidíme, že onen pozorovatel je stejnou měrou ovlivňován levicovou
i pravicovou politikou. Dále pak můžeme z grafu vyčíst, že náš jedinec je více ovlivňován právě těmito stranami a strany extrémistické jej ovlivňují též, ale on jakožto jedinec, či nejlépe celá společnost, už k těmto stranám neinklinuje větší měrou (ale ještě jednou podotýkám je či jsou jimi ovlivňováni). Náš jedinec by se po celou dobu pohybu a případného působení na politické scéně snažil naleznout ideální cestu pro nalezení blaha společnosti. Tomuto pozorovateli by nebylo cizí slučovat prvky levicové s prvky pravicovými, když by měly vést k lepší situaci a prospěchu všech. Zajisté teď mnozí namítnou, co by to byl za pohled a ke komu by se mohli tito lidé připojit? Budu s Vámi souhlasit v jedné věci, že v naší krajině by se doposud nemohli připojit k žádné větší politické straně, jelikož u nás jsou pouze strany (více či méně) orientovány na určitou ideologii. A pokud se snad u nás některá strana prezentuje jako strana, jež tyto vlastnosti má a ony parametry splňuje, jen se tak tváří, a své kroky, které by to měli potvrzovat, činí ne z přesvědčení z jejich správnosti, ale jen a pouze z prospěchu sobě vlastního; jejich snaha je na chvíli uchopit moc či být blíže moci, a muset tak přitakávat silnější straně, jenž onu určitou moc momentálně má. Další pak politické strany, které by se snad blížily alespoň částečně mému výše uvedenému příkladu, jsou na tomto grafu znázorněny na zelených křivkách, z toho vyplývá, že pokud by například byla strana více ovlivňována pravicovou ideologii, avšak mohla by si připustit ve své činnosti
i prvky levicové, pak by ležela u strany s pravicovou ideologii (maximální možný vrchol sinusové křivky), avšak již blíže k našemu pozorovateli. Totéž by platilo i opačně. A takové strany se již nacházejí mezi těmi, co u nás působí. Opačně pak strany, jež by inklinovaly k určitému extremizmu, jsou znázorněny na křivkách červené barvy. Ale nechtěl bych, aby bylo špatně chápáno to, že například hned za pravicí (maximální možný vrchol sinusové křivky), leží strana extrémistická, jelikož je zde červená barva. Tato strana, jak je známo a jak vyplívá z grafu, by již inklinovala k silnější pravici, než ke středu, čili našemu pozorovateli. Síla jejich pravicového přesvědčení by byla přímo úměrná poloze této strany na onom grafu. Takže čím více doprava, tím silnější pravicové přesvědčení. Totéž by samozřejmě platilo
i o stranách levicových. Dále bych chtěl uvést proč je právě nazírání na nejen politické pochody přes tento graf správné. Fakt je ten, že pokud se na něj čtenář pořádně zadívá, spatří skutečnost tu, že strany s pravicovou a levicovou ideologií leží v navzájem si opačných půlvlnách. To znázorňuje fakt ten, že pravicová a levicová ideologie jsou si zcela opačné
a rozdílné. Potom se však také ptáte, jak je možno, že strany extrémistické leží na stejné úrovni jako vhodné místo pro správné působení. Dovolte mi, abych nejprve vysvětlil pozici správného pozorování čili pozici v grafu označenou oranžovou tečkou. Tato pozice je zcela jedinečná a nelze ji slučovat s výše uvedeným dotazem – její vhodnost pro provozování či nazírání na pochody veřejného života vyplývá z celé práce. Nyní však dovolte, abych upravil onen dotaz na tvar, jak to že leží strany extrémistické v navzájem si stejné rovině. Odpověď je také velmi jednoduchá. Avšak musíme si také povšimnout jedné velmi důležité skutečnosti což se také zajisté stalo, že tyto strany leží nejen ve stejné rovině, ale na zcela opačných koncích. Tyto navzájem si opačné konce vyjadřují vzájemnou ideologickou rozdílnost
a neslučitelnost, a stejná rovina vyjadřuje ony zlověstné dopady pro naši veřejnost, kdyby se ony extrémistické strany dostaly k moci. Jak jsem již jednou napsal - pokud by nás ovládla extrémní levice či extrémní pravice, dopady by vždy byly stejně zničující, ať již by to bylo tak, či onak.

7. Epilog

Nyní, když jsme se dostali až na samotný závěr práce, bych si ještě přál v krátkosti dodat, že my sami si musíme si uvědomovat jeden velice jednoduchý, avšak zároveň velmi podstatný fakt a to jest, že za veškeré své činy a kroky jsme plnou měrou odpovědni my sami. Že my sami si vybíráme ten či onen pohled, a že my sami si zabíráme ten či onen postoj. „Kroky“ nás všech se scházejí v jeden velký celek. Celek, jenž udává chod naší společnosti a proto je také tak potřebné volit své postoje tak pečlivě, abychom se nemuseli za své rozhodnuti stydět a zodpovídat se jak již vlastnímu svědomí, tak třeba i někomu jinému.
Nelze si stěžovat na společnost a pochody, jež se v ní dějí,pokud my sami si neurčíme správný výchozí bod, bod který nám bude vždy a za každých okolností oporou. My sami jsme si takovou společnost vytvořili a i nadále ji svými činy vytváříme a neustale formujeme k určitému obrazu, a to zda-li je tento obraz tvořen k přáni společnosti nebo-li lepe řečeno ke „správnému“ názoru většiny všech záleží opět jen a pouze na nás. Pokud veřejné dění bude vyvolávat v lidech apatii, pak se nesmíme divit všem špatnostem, které se mohou odehrávat
a které se kolem nás odehrávají, a v lidech tak logicky vzbuzují nechuť být jakkoliv angažovaný ve smyslu veřejného dění. Sám sobě si teď kladu otázku, jak vlastně máme začít žít plnohodnotným veřejným životem a brát ho vážně, když se drtivé většině veřejnosti jeví místo zákonodárce jako jedna z nejhorších profesí, kterou lze vůbec vykonávat, jak již vyplynulo z průzkumu před nedávnou dobou. Když se v pátém století před naším letopočtem začali přetransformovávat politické ideje a byla vytvořena demokracie, byla tato funkce vnímána jako velká čest. Avšak není nutné ani chodit pro příklad tak daleko do historie lidstva. Stačí se jen posunout o par desítek let, zpět do doby komunistické. Přirozeně nemohu mluvit o tom, co bylo například před třiceti lety, jelikož jsem v té době ještě nespatřil světlo světa, avšak mnozí lidé mi již o té době vyprávěli, a stejně tak jsem mnoho o této době vyčetl v knihách. A nebylo pro mě překvapením, když mi oni lidé tvrdili a potvrdili, že totalitní režim vnímali jako krok „zpět“, že se jednalo o dobu izolovanosti a vzdalování se zdravému vývoji. Avšak byli zde a jsou zde i tací, jež vnímali a bohužel i v dnešní době vnímají, onen systém za přínosný. Tento počin bylo možno vidět zvláště pak v době dělení Československa, kdy značná část Slovenského národa byla přesvědčena, že onen totalitní režim byl režimem právě zdravým a prospěšným.
A teď, v dnešní době, když je demokracie vybojována, spousta lidí jen zoufale naříká jak je to s nimi špatné, avšak nikdo z těchto jedinců nevykazuje, alespoň malou chuť tento nežádoucí stav změnit, a pokud náhodou padne řeč u těchto lidí na demokracii, tak bohužel jen v blasfemistickém slova smyslu. Když procházím nočními ulicemi celé řady měst a vidím téměř na každém rohu zářící reklamu na nápoj, který snad všichni bez výhrady považují za náš národní, a jsou i patřičně hrdí na světové prvenství v konzumaci tohoto moku, vždy mě zas znova napadá část písně, jež zpíval Karel Kryl: „…na místo přesvědčení, jen pití píva z žalu…“.
A nemohu se zbavit dojmu, že přesně tato část zapadá do celého kontextu věci a je jeho stručným, smutným shrnutím.

---