Den,kdy jsem v noci neplakala

Upozornění pro cestující: Z technických důvodů je přerušen provoz lanové dráhy na Petříně.
Dneska ráno jsem si pouštěla Davida Bowieho-London Boy.
Vaše dítě letí zcela zdarma.
Problém je v tom, že mě tato setkání přivádí vždy k pláči...Ale pokaždý...Co to má býti tohle?
Čekat čekat čekat až přijde zase pozdě. Náš lístek stál 387 Kč, pokud nepočítám přirážku za rychlovlak, o němž jsme nevěděli. 387 je jeho imaginární skupina s hitem "Moskyt ti to poskyt".
Píseň dne: Černej pasažér...mám kufr plnej přebytečnech krámů...jo, připadám si tak, jedu do a nevim skoro kam a proč..
Nemá to cenu. Skznaskrz beznaděj.
Píseň okamžiku: To early to die...to je moje píseň a lze, jak se zdá aplikovat na jakoukoliv situaci..
Ale když s ním nebudu, tak budu brečet taky, takže to vyjde nastejno. A už je to zase tady, ach jo...Připadám si jako nepopsanej papír. Nepopsanej, ale roztrhanej..
Včera jsem měla asi nějaký "slyšiny" či co. Slyšela jsem takový divný odlehlý zvuky.
Tak tohle je ale vážně dobrý! Nastoupili jsme do jinýho vllaku, je to vtipný, ty muže to rozčiluje, ale je to hrozně poetický, ráno na kolejích, slunce, sedím na zábradlí na odlehlé zastáce Pardubice-Semtín. Mohla jsem před měsícem předpokládat, že se ocitnu tady? Život je nevyzpytatelný...
Ale vlastně mi to vůbec nepřijde divný...stopujeme, nikdo nám samozřejmě nechce zastavit, volám tátovými kamarádovi, který bydlí poblíž, zda by nás odsud neodvezl a dozvídám se, že toto číslo už dva roky nemá, jsem tu s dvěma cizíma lidma, kterým ale důveřuju, sama nevím proč. Všechno jako bych sledovala jako film, neúčastnila se toho. Teď jsme bohémové. Ale není to přesně to, co jsem si vždycky přála?
Snažím se pojmenovat ten pocit, ten pocit, který mě vždycky zžírá. Protože až ho pojmenuju, zbavím se ho a přestane mě trápit.Bohužel mě ale nic nenapadá.
Přítel se chová jak kdybych byla jen nějaká jeho kamarádka, říká, že nemá rád, když někam jedou lidi, co spolu chodí ještě s nějakým dalším kamarádem, že se mají chovat tak, aby se necítil odstrčeně, takže on to dělá přesně naopak, baví se jen s ním a já si připadám zbytečně. Možná, že bych se chovala stejně, ale tohle mě deptá.
Na výstavu jsme dorazili nakonec pozdě, ale přece a potkali jsme dva podivné lidi. Tady jso však všichni podivní...
Usnu, umřu, hrozně mě bolí záda, jela jsem sem jenom kvůli Chrudimi, mému milovanému městu, ale už jsme tu příliš dlouho, příliš cizích slov a nic jako sfinga, to jest moje pojmenovaní pro "motýlky v žaludku" či jak se tomu říká, jako by to zamilovaní nebo něco v tom smyslu tady nebylo. Jsem mimo a připadám si jako na vernisáži s tátou..ne ne, nejsme tady kvůli Lukymu..Ach, Luky, ach sfingo, ach. Ach, rozpadnu se v prach. Mám hlad.
Už jsme tu zůstal sami sami sami. Nikdo jiný-jiný-jiný-tralala-z tolika grafik se rozpouští mozek.
Jiří Bouda. Toho znám. Jeho obrázky mi doma dokonce visí na stěně. A získal nějakou cenu tady.
Když jsme jeli zpátky, oslovil nás bezdomovec, zda mu nemůžeme dojít pro vodu, že už am byl mockrát a je to pro nějaköu ženu prý, která normální vodu nemůže protože jí po ní otečou nohy. Pro vodu jsme mu sice nedošli, ale popřáli mu hodně štěstí, on si s námi pokecal a srdečně jsme se rozloučili.
Mám takovej blbej pocit z toho, že se bavím víc s přítelovám kamarádem, než s ním samotným. Protože je takovej...no nějakej mě bližší...A jelikož mám podvědomou obavu z toho, že se tohle stane, přenášela jsem ten pocit na svého partnera, to znamená, že jsem si myslela, že to udělá, protože jsem se bála, že to udělám já. Ale to je nějaká stará vědecká studie už.
Stala jsem se dočasným držitelem květiny, kterou přítelův kamarád dostal k nějaké ceně, co získal za svou grafiku. Je s ní celkem legrace a navíc jsem nikdy žádnou kytku nedostala. Někdy mám z tohohle výletu dobrej pocit, ale někdy mě zas štve to jejich:"A vzpomínáš si.." a já vlastně nevím o co jde.
Mockrát jsme přestupovali, potkali v kupé paní s psíkem a řešili, jak by se mohl jmenovat, tak nakonce to byla Betynka. Chudák paní, tvářila se docela pobaveně, když poslouchala náš rozhovor o tom, že to dva spolu jednu dobu chodili a já se tvářila na ně nedůvěřivě, nevěřila jsem, že nejsou teplí, ale začalo to vlastně naprosto nevinně kvůli divnému svetru, co měl kamarád. Paní si aspoň odnese zajímavé vzpomínky na cestu vlakem.
Říkejte mi, že jsem sobecká, protože jsem
Říkejte mi, že jsem povrchní, protože jsem
Ale mě je to fuk, protože jsem blázen
A pojedu až na konec světa
Měla jsem pocit, že se sobě tak vzdalujem, že už jsme spíš přátelénež milenci. Ale pak bylo všechno jinak, šli jsme do kavárny, četli si své texty a před mým domem vedli v noci dlouhé a zvláštní a rozhovory, byli jsme jak opilí a konečně tu bylo nějaké to napětí a mrazení a já si řekla, že je to stejně všechno jedno, protože tohle je experimentální vztah, tak si budeme přece říkat úplně vše.
K celému dni mohu říct jen jedno:"Myšlenky jsou obrácené epigramy reality.", což je taková nesmyslná, rádoby filozofická hláška mé kamarádky. A my jsme bohémové.

Když jsem přišla domů, poprvé jsem neplakala, jen se smála jako blázen. Všecko jsem to prožívala moc intenzivně, ale už je to naštěstí uzavřená kapitola. Po několika týdnech byl experiment ukončen k všeobecné spokojenosti. Inspirovalo mě to k tvoření, ale svoje nejšílenější období mohu teď zažívat i bez trýznivé příčiny.