Na konci světa

Po letech na moři zmítaném bouřkami osudu přistál jsem na konci světa u ostrova mých nadějí. Byl tak čerstvý jakoby dnes stvořený v jeho nazelenalé tváři se zračila nevědomost civilizace. S obavami prvního člověka vstoupil jsem na jeho nevinnou půdu, cítil jsem tu naší vzájemnou prvotní nedůvěru ve svých chodidlech. I přes ní mi však nabízel svou hojnost, strach i nedůvěra se pomalu utápěly ve zpěvu ptáků, ve stínu stoletých stromů, v ševelení jejich listů, odplouvaly na vlnkách odlivu, rozlétly se do věčnosti s vánkem ovívající naše tváře. Počal jsem mít rád veškerá zákoutí, pěstoval jsem náš vztah každým svým šetrným krokem, každým svým jemným dotykem, snil jsem o nás, o tom pocitu bezpečí v jeho náručí. V mých myšlenkách rodilo se mu pozvolna jméno, neříkal jsem "můj ostrov" nevěděl jsem, jak ho nazvat, až po měsících bourání neviditelných zdí, jsem se odvážil, bál jsem se jeho zloby, že utichnou ptáci, že zesílí vítr, ze přijde vlnobití. Ale já se potřeboval vyznat ze svých citů a jméno jsem mu dal D O M O V

---