Sen či skutečnost

Nakladatel si mě zavolal do své kanceláře. Sedl si a své půlměsícové brýle pomalu a důkladně položil na rukopis mé nové povídky.

„Anito, ten příběh má možná dobré jádro,“ odmlčel se a zkoumal mě svým rentgenovým pohledem, „ale myslím, že by ses měla zaměřit na jiný žánr. Psát umíš, ale ne záhadné a tajuplné povídky plné napětí. Vrať se zpět, ke svým starým povídkám. Ze života. Ty byly velice dobré.“ dokončil svou řeč a já tam jen stála. Nebyla jsem s to se pohnout. Vždyť ta povídka je skvělá. Odešla jsem z kanceláře a sedla za svůj stůl.

Celý den byl v podobném duchu. Už v poledne jsem měla pocit, že jsem vlastně k ničemu. Naštěstí, jakmile jsem došla domů, jsem nepozorovaně vklouzla do svého pokoje a obešla se tak bez otázek typu: „Tak co? Jak to dopadlo?“ S posledním úsilím jsem spadla na postel a hlavou se zabořila do polštáře.

Najednou mi víčka ohromě ztěžkla a já se dostala do krajiny snů, kde nejsou žádní nakladatelé.

Ocitla jsem se v temné chodbě. Byla mi zima. Rozhlédla jsem se na všechny strany, ale neviděla jsem si ani na špičku nosu. Jediná zvuk bylo moje těžké dýchání, které se rozléhalo tunelem. Měla jsem strach, jenž se mísil se zvědavostí. Napravo jsem nahmatala zeď a pomalým krokem vykročila. Vál tu chladný vánek. V dáli jsem uviděla malé světélko. Ihned jsem se rozběhla tím směrem. Na stěně zde byla pověšená zapálená louče. Místností se rozhostilo šero. Naproti mně byly tři chodby. U každá z nich znak. Takové znaky jsem v životě neviděla, pomyslela jsem si. Vzala jsem louči a přemýšlela, jakou z cest se jít. Z chodby napravo vál vítr, z prostřední chodby byla cítit síra a z poslední nic. Jen temný tunel. Přemýšlela jsem a můj instinkt mě zavedl do chodby napravo.

Ujišťovala jsem samu sebe, že je to dobrý nápad. Klepala jsem se, nevím, jestli strachy nebo zimou. Tma jakoby čím dál, tím víc zhoustla. Stěny se zužovaly a strop klesal dolů. Na malý moment mě strach ovládl, chtěla jsem se otočit a utéct zpět. Pocit děsu z neznáma jsem zdárně zažehnala. Šla jsem po čtyřech nebo jsem se spíš plazila. Louče pomalu zhasínala a já se modlila, aby už byl východ.

Najednou jsem rukou nenahmatala zem. Celé mé tělo se převrátilo dopředu a letěla jsem po hlavě dolů, do neznáma.

„Au!“zakřičela jsem při dopadu na tvrdou, vlhkou zem. Louče při pádu zhasla, ale v této místnosti bylo mírné šero. Místnost byla dlouhá, pokrytá malbami na stěnách. Údiv jsem nezapřela a stála jsem s ústy dokořán před tou krásou. Po stranách byly zlaté sochy s očima ze safírů, uprostřed místnosti byla truhla, zlatá, šperky vyložená.

Uslyšela jsem hlasy. Schovala jsem se za nejbližší sochu. Z chodby po levé straně, které jsem si vůbec nevšimla, vyšli dva muži. První z nich byl silnější postavy s knírkem a bez vlasů. Druhý, mladší, měl brýle a z celé této místnosti byl uchvácen, stejně jako já.

„Kde je?“ zeptal se muž s knírkem a z jeho očí jsem vycítila nenávist a vztek.

„Zde!“ řekl temný hlas člověka, jenž byl zahalen do kápi a černého dlouhého plíště. Za ním se objevily další postavy.

„Máte to?“ zeptal se neomaleně brýlatý muž a netrpělivě se vzadu chytil za pas.

„Pojďte!“ Muž v kápi vyšel další chodbou a ostatní jej následovali. Chvíli jsem čekala, ale opět ve mně zvítězila zvědavost a rozběhla jsem se jako myška za nimi.

Chodba se zatáčela a měla jsem, co dělat, abych je dohnala. Dýchat, dýchat, opakovala jsem si v duchu, že se udusím, chodba končila a přede mnou se objevila podobná místnost té předešlé. S jedním rozdílem, byla větší. Strach ve mně začal narůstat. Teď by jim stačilo se jim otočit a viděli by mě, pomyslela jsem si a rychle se schovala za další sochu. Postavy v kápích donesly nějakou bednu a postavily je před muže s knírkem. Ten ji opatrně otevřel. Neviděla jsem dovnitř, jelikož chlap s brýlemi stál ke mně zády a zabránil mi, nevědomky, ve výhledu. Viděla jsem však, že sympatický mladý muž si za zády drží zbraň. Nadobro ve mně vyhrál strach. Svalila jsem se podél zdi a klepala se.

„Peníze!“ vytrhl mě z přemýšlení nad smrtí temný hlas. Muž s brýlemi pomalu a obezřetně vytáhl zbraň, avšak stále ji schovával.

„Jistě!“ ušklíbl se jeho druh a zpoza své bundy vyndal další zbraň.

Střelil do záhadných postav a jejich vůdce si nechal nakonec. Přistoupil k němu. Strhl mu kápi. Byl holohlavý, polovinu obličeje svíjely nehezké jizvy. Podíval se do jeho temných očí a vystřelil. Muž spadl na kolena a z úst mu začal téct proužek krve. Trochu jsem postoupila a v bedně uviděla něco podobného atomové bombě.

„Aaaaaa!“ křičela jsem a strhnutím se probudila. Pot mi stékal po čele a teplé slzy po tvářích. Ucítila jsem chlad a všimla jsem si, kde vlastně ležím. Rozhlédla jsem se a vstala ze země. Dvě řady domků se táhly podél silnice a já ležela v odlehlé uličce u odpadků.

Došla jsem domů a sedla si na postel. Kde jsem to byla? Kde jsem usnula? Byl to jen sen?

Ten večer s hlavou plnou myšlenek se mi nepodařilo už usnout. Sedla jsem si k počítači a začala psát další příběh Nyklů, mých hlavních postav, a jejich cestu do temných jeskyní.