Vlčí lid

Zasněžené hvozdy, vysoké hory. Tam se ozývá vytí vlků. Ale žijí tam také lidé...

Vysoké štíty hor pokryté sněhem. Hluboké hvozdy táhnoucí se od svahů, přes kopce až k obrovskému jezeru. Skučení blizardů během krutých zim, sněhové bouře pokrývající vše bílou pokrývkou. Nic než vytí vlků nad zasněženými hvozdy a zoufalý nářek lovené zvěře nezaznívalo v dlouhých zimních měsících.
Tyto opuštěné končiny byly pod vládou Pána Zimy, jeho sněžných obrů a divých vlků. Třeskutý mráz byl jeho zbraní, hluboký sníh pastí. Překrásná a většinou lidí opuštěná země kde vládlo jen právo silnějšího. Jen málokdo tyto kraje navštívil a ještě méně z nich se vrátilo, aby o nich promluvili na teplém jihu. Ale i zde žili lidé, několik osad horalů, divokých, silných a soběstačných. Vyprávělo se, že mají vlčí krev, snad proto, že vlk byl jejich kmenové zvíře a lovili jej pouze za účelem dokázání svých sil.
Vlčí lid, to byli oni.

Vlčí zavytí signalizovalo štvanici. Desítky štíhlých, ale silných tlap se míhalo po sněhové pokrývce tam, odkud volání šlo. Hubená, šedá těla vlků klouzala mezi stromy, podobna více duchům než živým bytostem. Kořist jim neunikne.
Štvaný sob pádil po stezce k pomíjivému bezpečí skal. Jeho mohutné paroží lámalo větve stromů, které se nakláněli nad stezku. Sob byl starý a napadal na zadní nohu. Už několikrát během svého života unikl nemilosrdným lovcům, ale nyní neunikne. Les, který jej chránil před blizardem, se nyní stal smrtící pastí. Bořil se do sněhu a to jej zpomalovalo. Vlci byli už všude kolem něj. Nyní tišší jako stíny. Nebylo proč výt, kořist jim neunikne.
Lesní stezka vyústila na velký palouk se skalami. Sob k nim zamířil, když se na něj vrhnul první vlk, vůdce smečky. Jeho zuby se krátce sevřely na zadním běhu zvířete, ale okamžitě jej pustil. Sob sebou trhnul bolestí, když na bílý sníh ukápla první krev. Otočil se, aby na vlka dosáhl předními kopyty, které dokázaly lehce prokopnout lebku. Odněkud přišel další útok, přímo na jeho napůl odvrácené hrdlo. Sob dokázal pootočit hlavu a nabral vlka na paroží. Bolestivé zavytí, praskání kostí šedavé šelmy. Další vlk se vyhnul kopajícím kopytům. A další. Vůdce smečky zaryl tesáky opět do zadní nohy a pokusil se soba strhnout. Staré zvíře bylo vyčerpané a jeho boj se chýlil ke konci. Pokusil se ještě jednoho nabrat na parohy, ale na hrdle se mu sevřely bílé tesáky a sob, divoce sebou mlátící, padl k zemi. Z rudé krve se kouřilo a nad mrtvým zvířetem se neslo vítězné vytí vlků.

Šaman kmene Divokých vlků byl svědkem posledního boje mohutného soba. Seděl na jedné skále, zahalen ve vlčích kůžích a sledoval smečku, jak se krmí. Z krve i vyvrhnutých vnitřností se kouřilo a šaman dostal chuť na kus syrového, šťavnatého masa. Ale i pro něj by bylo nebezpečné jít mezi krmící se vlky. A tak se spokojil s jejich pozorováním. Spokojeně sledoval několik vlčic, které brzy budou mít štěňata. To bylo dobré znamení, Vlčí pán tím naznačoval dětem Zimy, že rok bude plodný a úspěšný. Šaman Tortreg pokýval hlavou. Bylo třeba nových dětí, kmen čítal sotva stovku lovců. Každé kopí bude potřeba jestli se vize šamanů a věštců vyplní. Pak budou kopí potřebná válce více než k lovu. A nad tím srdce stárnoucího šamana pokleslo.
Lovci se naopak na válku těšili, kdo jim to také může mít za zlé? Byli jako vlci, pořád plni touhy dokazovat svoji sílu a schopnosti.
Dole pod ním se vlčí hostina chýlila ke konci a šaman se rozhodl, že je čas se také najíst. Sob byl rozerván na kusy a část palouku zkropená krví. Krákání havranů zesílilo. Tortreg pohladil vlčí lebku pověšenou u opasku a zašeptal motlitbu k Vlčímu pánovi. Cítil jak mu z těla mizí chlad, co cítil, do úst se mu nahrnuly sliny, jak ucítil lahodnou vůni krve a modlitba byla ukončena vlčím zavrčením. Šaman neobratně sešplhal z namrzlé skály a vydal se k již odpočívající smečce. Hlavy vlků se na něj obrátily, když tak kráčel hlubokým sněhem přímo ke zbytkům jejich kořisti.
Vůdce smečky vstal, mordu rudou od krve a postavil se mu do cesty.
Ustup bratře, vyslal Tortreg myšlenku do vlkovy mysli.
Žluté oči mohutné šelmy se na muže chvíli pátravě upíraly a poté vlk ustoupil. Šaman přistoupil ke zbytkům soba a dlouhým obsidiánovým nožem si uřezal několik kusů masa, co se ještě dalo jíst. Byly na něm stopy vlčích zubů, ale šaman se už mnohokráte krmil s vlky a tak mu to ani v nejmenším nevadilo. Usadil se i s krvavým masem mezi odpočívající šelmy a v klidu pojedl.

Palisáda klanu Divokých vlků kryla osadu pro pět set duší. Tolik lidí zde už ale pěkných pár desítek let nežilo a tak některé chýše zůstaly prázdné a neudržované. Osada stála na plochém vrcholu nevysokého kopce a stromy na dostřel luku pečlivě vymýceny. Palisáda kryla ohrady s horskými ovcemi, chovanými spíše pro vlnu než maso, chýše obyvatel a nezbytné budovy. Jednou z nejdůležitějších chýší byla kovárna. Výheň sice většinu doby chladla, protože železo bylo vzácné. Přesto byla nepostradatelná.
Náčelník klanu Ragard Vlčí hněv pohlédl z palisády k černému hvozdu a ke vzdáleným vrcholkům hor. Z hvozdu zaznělo táhlé zavytí vlka a další mu vzápětí odpovědělo. Těžké a tmavé mraky nad osadou napovídaly, že se blíží další sněhová nadílka. Náčelník, mohutný chlap s černými vlasy a dlouhými vousisky stejné barvy, si povzdechl. Než přijdou první poslové jara, uplyne ještě hodně vody v řekách.
Vyhlížel šamana Tortrega, který se měl vrátit ze své výpravy za znameními. Bylo třeba co nejdříve provést rituály… ale přesný čas konání znal jen šaman.
V osadě byl klid. Z ohnišť stoupal dým, zněli hlasy mužů a žen, občas zabečela hubená ovce. Náčelník si povšiml postavy jak kráčí k osadě. Na první pohled poznal šamana, jen on dokázal tak lehce jít sněhem. Jen Tortreg, nejvyšší šaman Vlčího lidu.
Vysokého šamana přivítaly v osadě radostné výkřiky. Byl pryč sedm nocí a mnozí se obávali, že se mu stalo něco zlého.
Ragard byl netrpělivý, chtěl vědět nové zprávy, ale ze zkušenosti mu bylo jasné, že Tortreg bude mluvit až sám bude chtít. Dnes ale nečekal dlouho. Šaman se napil z nabízeného měchu a promluvil ve středu osady.
„Zítra vyrazí chlapci na lov, aby se stali muži!“ prohlásil. „A příštího úplňku bude čas na Velký lov!“ poslední věta byla kvitována nadšenými výkřiky a vytím. Velký lov! Konec jídla ze zásob! Bude se lovit, zabíjet! Pít teplá krev kořisti! Waúúúúúú!
Divoké vytí se neslo krajem a vlci v blízkosti osady zpozorněli. Jejich lidští spojenci brzy vyrazí na lov.
A lidem v osadě odpovědělo sborové vytí z hvozdu.
Jen ti, kteří se měli stát lovci, byli zaražení.
Při Lovu mohli zemřít.

Bylo jich pět. Pět chlapců oděných jen v bederních rouškách. Nohy obaleny kožešinami a téměř nahá těla se leskla tukem, co je chránil před zimou. Na rukou připevněny drápy vykované ze vzácného železa. Byly to rituální zbraně a museli je pokřtít krví. Jejich jediná zbraň, kterou mohli a museli ulovit kořist.
Z nebe se sypal sníh a větve skřípěly pod jeho vahou. Ticho rušilo jen krákání havranů, občasné zakvílení větru a jejich dech. Chlapci běželi rychle. Jejich myšlenky byly myšlenkami smečky. Spojeni jednou myslí. Nemuseli se domlouvat slovy. Jako vlci na lovu. Každý jiný a přeci stejní.
Sargon, mohutný a ještě poroste, ztělesňoval sílu Vlčích dětí. Tagar, štíhlý, mrštný a prohnaný, je nejvytrvalejším z nich. Zag bude jednou nejlepším stopařem kmene. Zdědil vlčí smysli, zrak i čich. Moggor nevyniká v ničem, ale spojuje všechny jejich klady v menší míře. A nakonec albín Jaggar. Je jejich duší. Má předurčenu dráhu šamana a je to on kdo v nich vyvolal spojení myslí. Všichni chlapci se znají od svých prvních kroků… Chlapci? Vlastně už jimi nejsou. Jsou muži. Nebo alespoň doufají že jimi budou. Raději zemřít než se vrátit bez kořisti.
Byl to Zag, který zpozoroval první kořist. Srnec vyskočil z mlází dva tepy srdce poté, co Zag zastavil. První zareagoval, jako téměř vždy, Taggar a vlčím skokem se vrhnul dopředu. Jeho levý spár drápl srnce přes bok. Z rány se vyvalila krev a zvíře v panické hrůze zatočilo bokem. Sargon jej minul děsivým sekem a to už srnec utíkal pryč. A smečka, ano, nyní jsou smečka, jej následuje. V lovecké vášni se přes Jaggarovy rty dostane vlčí zavytí. Všichni ví co dělat. Sargon a Moggor zatáčí doprava a zbylí tři následují srnce. Je to rychlý běh, srnec se žene velkými skoky slepě kupředu. Taggar jej ale stíhá a postupně manévrují zoufalou kořist napravo. Tam štafetu přebírají Moggor se Sargonem. Taggar jde s nimi, zvládá i druhou část.
Srnec je rychlý spíše na krátkou vzdálenost. V patách má stále lovce, kteří jej opět nutí zahýbat a po několika stovkách metrů se zapojují trochu odpočatější chlapci. A ještě jedno vystřídání a byl to mohutný Sargon, kdo medvědí silou zlámal srnci vaz.
Mrtvé zvíře leží na zemi, ve sněhu. Ze zpocených těl mladých mužů jde pára. Ví, že se musí hýbat aby neumrzli. Sníh ještě zhoustl. Stále nepromluvili jediné slovo, když spáry drásají mrtvé zvíře a pojídají syrové maso. Srdce snědl Taggart na znamení své rychlosti. Byl to on kdo pronásledoval srnce celou dobu. Jeho druhové jej obdivují.
„Ten sníh hned tak nepřejde,“ řekl Jaggar. „Měli by jsme si udělat přístřeší. Do osady je daleko.“
„Souhlasím,“ přikývl Zag. „Tady poblíž je jeskyně.“
„Prázdná?“
„Ano. Otec mi říkal, že tam často nocuje,“ přikývl Moggor. „Lovci tam nechávají křesadlo a dřevo.“
„Rozhodnuto,“ řekl Jaggar a muži vzali hlavu srnce, kůži a nějaké kusy masa.
„Škoda že jsme neuštvali soba,“ povzdechl si Taggard.
„Nebo medvěda,“ posmutněl Sargon.
„Ty jsi sám medvěd,“ zasmál se Zag a společně se brodili sněhem. Jejich pouto bylo rozvázáno, nebyli už na lovu a proto jejich slova zněla hustou vánicí.
Ústí jeskyně na ně upíralo svůj slepý pohled, když se před nimi vynořilo. Mladíci vpadli dovnitř a teplo z jeskyně je zasáhlo… Stejně jako zápach a varování.
Zag skočil do zadu, byl první kdo to pocítil pach krve, masa a….
„Medvěd!“ vykřikl ale bylo pozdě. Mohutná bestie se vykolébala zpoza rohu. Pomalým, kolébavým krokem se blížil k mladíkům. Zkušení lovci by zaváhali, ne však mladí muži stále ještě pod dojmy z úspěšné štvanice. Opět zareagovali jako smečka. Mohutný Sargon vykřikl výzvu a mrštil po medvědovi kamenem ze země. Šelma se vrhla kupředu a mladíci vyběhli ven, do bouře. Potřebovali místo. Medvěd vyběhl za nimi, postavil se na zadní a vydal ze sebe děsivé zařvání.
Taggard skočil kupředu a sekl drápy, ze spodu na bok a druhou rukou též. Ocel se zaryla medvědovi do kožichu a vyrvala hluboké brázdy. Zvíře se otočilo a máchlo tlapami, mladík odskočil. Zag zaútočil na medvědovu zadní nohu a Moggor na hruď. Jeho drápy sklouzly po silných žebrech a medvěd řval vzdorem a bolestí. Klesl na všechny čtyři a vrhl se na mladíka. Silný Sargon zavyl nadšením z boje a skočil medvědovi na záda. Drápy na levačce zaryl zvířeti do žeber a pravačkou se pokusil šelmě protnout páteř. Obrovský netvor se vztyčil a zatřásl. Sargon spadl z jeho hřbetu a kutálel se v závěji pryč. Taggar opět přiskočil a seknul, medvěd zabručel a odvetnou ranou zasáhl mladíka do boku. Ten sice uskočil, ale rána jej zachytila a žebra praskla. Lidská krev se vyřinula do studeného sněhu. Jeho druzi zavyli. Drápy párali medvědův kožich, zabodávali mu je do masa a způsobovali hrozné rány.
Zas a znovu, jako diví vlci útočili mladíci na šelmu, o polovinu větší než oni. Sargonovi medvědí tlapa zlomila ruku, Zag si rozbil hlavu o kmen stromu jak uskakoval do bezpečí. A Moggor potom bojoval sám.
Jaggar stál opodál a jeho hlas, Vlčí hlas šamanů, zněl lesem. Nebyla to prosba vlkům, jen pobídka k boji proti strašlivému nepříteli, který je schopen sebrat úlovek celé smečce. Vlci medvědy nenáviděli, ale jen zřídka kdy na ně útočili.
Jaggar věděl, že jen šamani dokáží vlky přivolat a také věděl že není šaman a nebude jím mnoho let. Ale přeci Tortreg tvrdil, že je jiný než ostatní a nese znamení přízně Vlčího pána a Pána Zimy.
„Pojďte bratři!“ znělo jeho volání. „Přijďte zabít toho, kdo vám bere kořist. Je to pravý válečník, silný a mocný! Jeho smrt bude velké vítězství smečky!“
Sargon zoufale zaútočil levačkou, ale ani jeho úder už neměl dost síly. Moggor také útočil, ale byl pomalejší než jindy. Ti mladíci, co ještě byli schopni bojovat byli na konci sil. Moggor klesl na koleno a sledoval obřího medvěda jak se proti němu valí a neměl už ani sílu uskočit.
Zavytí.
Mohutný vlk zaťal zuby do medvědovy zadní tlapy. Další šedavá a černá těla se vrhla na lítou šelmu. Medvěd se opět postavil na zadní a vlky setřásl. Jednoho zabil děsivou tlapou, ostatní kolem něj poskakovali a vrčeli. Kupředu skočil albín Jaggar a sekal drápy. Uhnul medvědí tlapě a hned za ním se na medvěda vrhli opět vlci.
Sněhovou vánicí znělo vrčení, řev i vytí lidí. A i tak boj trval dlouho a země zrudla krví a mrtvolami vlků.
A přesto na konec zaznělo nad hvozdy vytí vlků a jejich lidských spojenců.
Vítězství.

Ragard nebyl jediný kdo ráno vyhlížel příchod mladých mužů. Hlodaly v něm pochybnosti. Co když zemřeli? Den byl jasný a teplejší než za poslední měsíc. Náčelník by chlapců litoval. Už i proto, že každého dobrého muže třeba a nyní by zemřelo pět dobrých budoucích lovců a bojovníků.
A pak je uviděl a zhluboka si oddechl. Pak opět zpozorněl. Mladíci byli jen čtyři a táhli jakýsi vlek. Za nimi z lesa vykročilo několik vlků a sledovali je planoucíma očima.
Co to? zazněly dotazy osadou. Všichni byli zvědavi co se stalo.
První byl samozřejmě šaman kdo měl právo na odpovědi. Pečlivě vyslechl mladíky, nejvíce Jaggara jak se mu podařilo kouzlo Vlčí řeči a pak se obrátil na náčelníka. Jen ten mohl rozhodnout…
Náčelník se podíval na zraněné mladíky, i na ležícího Taggarda, na medvědí kůži a lebku, opět na mladíky, jejichž těla byla pomalována medvědí krví. Poté zvedl nad hlavu svou těžkou sekeru a zvolal:
„Dnešní noci se tito chlapci stanou muži!“
Víc nebylo co říct. Dnešní noc se bude pít, zpívat a hodovat. Mladí muži předvedou lov na srnce i boj s medvědem.
Všichni. To, že jsou zranění, nic neznamená. Vždyť pýchou muže je snášet bolest a bojovat až do naprostého konce.
Byl to krásný den a klan Divokých vlků uvítá nové lovce a bojovníky.

---