Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Pes?

24. 02. 2001
3
0
1513
Autor
falcon

Tento příběh možná na první pohled bude vypadat jako krimi. Ujišťuji ale čtenáře, že vypráví především o něčem úplně jiném…..

Vždycky, když se poručíkovi Vondrovi povedl nějaký opravdu dobrý žert, v jeho hnědých očích jakoby se roztančily malé stříbrné jiskřičky. Nás ostatní na oddělení však svými kousky přiváděl mnohdy téměř k šílenství. Mne, asi že jsem byl jeho parťák, dá se říci šetřil, alespoň od těch nejdrsnějších žertíků. Jako třeba včera. Do všech dóz s kávou, které v kuchyňských skříňkách máme, byl přimíchán černý pepř. Dovedete si asi představit ty obličeje nás, mnoha kafařů, když jsme si po příchodu do práce udělali svůj první ranní šálek….. Samozřejmě, že jsme si byli jisti, že je to dílo Jirky Vondry, ale důkaz chyběl. Navíc on nikdy nepropukl v nějaký zlomyslný hlasitý řehot, který by alespoň naznačoval, že stojí za tím vším. Ne. Když jsme se napilí té kávy s pepřem a on, s ostatními kolegy, viděl ty různě sešklebené obličeje, jako vždy jen mírně nadzvedl koutky úst a v očích se mu roztančily ty jiskřivé záblesky. Někdy mu ty jeho fórky musely dát i dost práce. To může dokumentovat třeba příhoda s počítači. Jako ve většině úřadů, i u nás na kriminálce, máme ve svých počítačích předtištěné vzory různých hlavičkových tiskopisů, které v případě potřeby jen doplníme v některých kolonkách aktuálními údaji. Teď si představte, že jeden z kolegů dostal za úkol vytisknout a odeslat výzvu k podání vysvětlení nějakého banálního přestupku. Tiskopis, než odešel na podatelnu, musel pochopitelně podepsat náčelník oddělení. Ten právě kamsi spěchal a tak netrpělivě čekal, aby se mohl pod razítko na dopise zvěčnit. Kolega si tedy otevřel v počítači příslušný soubor, aby jen vyplnil osobní údaje dotyčného a dokument rychle vytiskl. A pak už jen nevěřícně zíral! Místo policejního znaku, v levém rohu dokumentu, na něj vykoukl kačer Donald! Rychle tedy přeběhl k vedlejšímu počítači, otevřel soubor a tam – myšák Mickey! V dalším pes Pluto! Teprve na čtvrtém počítači v kanceláři se mu podařilo tiskopis vytvořit a dát podepsat již značně netrpělivému a nerudnému náčelníkovi. Kdy se tenhle kousek povedlo Vondrovi uskutečnit a kde sehnal ty kreslené pajduláky, to se již nikdy nedozvíme. Toto vše mi proběhlo hlavou, když jsem nevěřícně zíral na zkrvavené Jirkovo tělo, ležící na mokré silnici. Dva dealeři drog, s pouty na rukách, byli již v péči kolegů, ale třetí ujížděl směrem do centra města. Pořád jsem si nemohl srovnat v hlavě, kde se stala chyba. Ještě před malou chvílí jsme všechny tři měli opřené rukama o karosérie aut a ve dvojicích jim ulehčovali o „psaníčka“, doklady a případné zbraně. Koutkem oka jsem viděl, že kolegové vpravo již nasazují tomu „svému“ náramky a zatímco Jirka mířil na našeho zadrženého svojí devítkou, sehnul jsem se, abych mu prohmatal nohavice a ponožky. Pak se mi již zajiskřilo v očích, jak mě zasáhla z boku do hlavy bota a zaslechl jsem dvě střelné rány! Pár vteřin nato další, ale to jsem již viděl, že střílejí naši kluci na kličkující postavu mizející ve tmě. Než někoho napadlo skočit do jednoho z našich vozů, uslyšeli jsme startovat jiný automobil a jeho zvuk mizející v dálce. „Sakra, měl tam ještě jeden auťák! To je zatraceně opatrnej parchant!“ napadlo mě. To vše se seběhlo v několika vteřinách. Pak jsem se sklonil k Jirkovu tělu. Že je na nějaký zdravotnický zákrok pozdě, bylo zřejmé na první pohled. Kromě rány v hrudi tu byl ještě vstřel takřka doprostřed čela a ani jsem nezkoušel nadzvednout Jirkovu hlavu. Dobře vím, co dovede udělat kulka z devítky, když z lebky vychází! Co se vlastně událo, jsem se dozvěděl později, od ostatních kluků: „Ten chlap musel být jako blesk! Jen jsme zaslechli nějakej hluk a když jsme se otočili, viděli jsme tebe, jak padáš na zem a ten hajzl už držel Jirkovu bouchačku ve svejch rukách a střílel! Pak ho částečně zakrylo vaše auto a zmizel ve tmě! To všechno za pár vteřin. Jak Segal v nějakým svým filmu!“ Ještě než poručíka Vondru naložili do černé dodávky, vzpomněl jsem si na jeho častou větu: „Abych tě dědku pořád tahal z nějakýho maléru!“ Byl totiž takřka o čtvrtstoletí mladší než já a dobíral si mě, když jsem už leckdy nestačil s dechem na schodech, nebo když mě občas jeho rychlá reakce zachránila před úderem někoho, kdo nesouhlasil s naším zásahem. „Vidíš, hochu! A já ti to nedokázal jednou jedinkrát vrátit!“ pomyslel jsem si. „Byl jsi skvělej par´ták a dobrej policajt. Ale tohle není román a pro tentokrát byl padouch zkrátka rychlejší! Můžu ti ale slíbit, že udělám co ještě budu moct, aby ten hajzl dostal, co mu patří!“ pokračoval jsem v duchu v monologu, než se za Jirkou zabouchly černé dveře auta. Se smutkem musím říct, že svůj slib jsem nikdy nesplnil. Náčelník zuřil, protože noviny si nás pár tejdnů podávaly, jelikož mrtvej policajt a zastřelenej vlastní pistolí, kterou si vrah navíc odnesl, to je pro ně soustíčko! Ale ani potom, když největší rozruch utichl, nic nás k dopadení pachatele nepřiblížilo ani o kousek. Portrét s mým popisem vraha byl rozeslán všem oddělením v republice, ale jako by se po něm slehla zem! Za celé tři roky, co mi ještě chyběly do důchodu, nepodařilo se nám Jirkova vraha dopadnout. Pak jsem se rozloučil s prací i městem a chystal se odjet na venkov za manželkou, která tu v malém rodinném domku na mě již pár let čekala. Ona své první roky v penzi trávila zvelebováním především zahrady a těšili jsme se, jak společně přetvoříme ke svému obrazu i stavení. Naposledy jsem tedy zašel na hřbitov k Jirkovu hrobu, abych ještě jednou zavzpomínal na společné chvíle, protože nebylo jisté, zda se sem ještě někdy vrátím. Na mramorovou desku jsem položil donesenou kytici a poprosil svého parťáka v duchu za odpuštění, že jsem nedokázal splnit daný slib a nedostal za mříže jeho vraha. Když jsem odcházel z toho smutného místa, mihl se na okraji mého zorného pole nějaký tmavý stín. Otočil jsem hlavu tím směrem, ale nic jsem nezahlédl. Ani žádný neobvyklý zvuk se neozval. Nic než velebné ticho, přerušované občas jen šuměním větru ve větvích letitých stromů. Pokročil jsem tedy k hřbitovní bráně a po několika krocích znovu ten pohyb! To už jsem stačil postřehnout, že se jedná o nějaké zvíře. „Asi zatoulaný pes,“ pomyslel jsem si a šel dál. Zastavil jsem se na chodníku před hřbitovem, abych si zapálil cigaretu. Pocit, že mě někdo nebo něco pozoruje, mě donutil otočit se. Asi tři kroky za mnou stál pes. Co pes? Kříženec psa a menšího koně! Takový alespoň byl můj první dojem. Nejsem žádnej drobeček, ale to zvíře dosahovalo hřbetem určitě do výše mýho pasu! Celý černý, bez dalších barevných znaků, jen stál a tiše mě pozoroval. „Doufám, že nemá vzteklinu a že je po večeři,“ pomyslel jsem si a ruka s cigaretou se mi přece jen trochu chvěla. Zvířata, obecně, mám rád a se psy jsem často přicházel do styku i u policie, ale tohle bylo trochu něco jiného. Nevěděl jsem, co se dá čekat od úplně neznámého zvířete, které navíc váží skoro tolik, co já! „Co je to vůbec za rasu?“ řekl jsem si v duchu. Čistokrevný tedy určitě není. Jakoby v něm bylo něco z německého ovčáka, ale kříženého s něčím daleko větším a mohutnějším. „Klapaté uši, mohutná hruď, obrovské tlapy a širší zadek, než má německý ovčák,“ studoval jsem ho. Nakonec jsem usoudil, že vypadá, jako kdyby se fenka německého ovčáka spustila asi s osmdesátikilovým labradorským retrívrem. Vím, samozřejmě, že je to nesmysl, ale asi tak vypadal! Po chvíli si pes zřejmě řekl, že toho okukování už bylo dost a přistoupil těsně ke mně. Musím se přiznat, že v tu chvíli jsem si vůbec nebyl jistý, zda nebudu potřebovat vyměnit spodní prádlo! Ale on si jen sedl u mé nohy a s vyplazeným jazykem na mne pohlédl. Odvážil jsem se ho pohladit po hlavě. Pak už mi bylo jasné, že žádné nebezpečí nehrozí. Sedl jsem si na bobek a hleděli jsme si do očí. Měl je hnědé, jasné a jeho pohled působil teple a moudře. Jako by chtěl říct: „Proč by ses mě měl bát, človíčku? Kousnout tě může jedině nějaký malý pes, ze strachu! Ale já? Když mi k tomu nedáš důvod, proč bych to dělal? Já jsem si dobře vědom své síly a rychlosti a na rozdíl od vás lidí, ji bez důvodu nezneužívám!“ Měl jsem pocit, že zhruba tohle čtu z jeho očí. Vzal jsem, již bez obav, jeho hebkou hlavu do dlaní a odpověděl jsem mu: „Máš pravdu, pse. Za těch třicet let u policie jsem poznal spoustu tvejch kamarádů, jak služebních, tak civilních. A pokud jsem proti nim musel někdy zasahovat, nikdy nebyla vina na straně zvířete! Žádnej pes se nerodí jako krvežíznivá bestie! Tu z něj udělá teprve člověk! Rád jsem tě poznal, pse, ale já už musím jít. Čekají mě ještě tři hodiny cesty autem. Vrať se ke svému pánovi!“ Pak jsem si všiml, že nemá obojek. „Že bys byl nějakej tulák? Na to zase vypadáš čistě a vykrmeně. Ale já se tebou opravdu už nemůžu zabývat. Běž! Jdi domů nebo tam, odkud jsi přišel! Běž!“ Otočil jsem se a odcházel směrem k lesoparku, abych si jím zkrátil cestu. Když jsem se ohlédl, pes stál a hleděl za mnou. Samozřejmě, že jsem uvažoval, že bych si ho vzal sebou. Koneckonců, psa jsme si s manželkou pořídit chtěli, ale tenhle byl přece jen trochu moc veliký a nechtělo se mi ani nějak řešit dilema, zda někomu opravdu nepatří. Pak jsem zašel za zatáčku a zvíře mi zmizelo za ní. Přidal jsem do kroku a po chvíli přišel na jedno ze svých oblíbených míst, kde jsem se v posledních letech dost pravidelně zastavoval, v souvislosti s návštěvami Jirkova hrobu. Byla odtud nádherná vyhlídka na panoráma města, z vrcholku nevysoké skály. Podél malé plošinky se rozestoupily stromy a nějakých třicet metrů pode mnou se skála svažovala k železniční trati. Dál pak byl široký travnatý pás, který však rok od roku ustupoval městské zástavbě. Kochal jsem se posledním pohledem na známý obraz, když se mi do uší zařízl povědomý hlas: „Nazdar, poldíku! Já věděl, že se tu ještě zastavíš! Už tě pár tejdnů sleduju! Ještě, že vy, dědkové, neměníte svoje návyky. Skoro tři roky jsem kvůli tobě musel trávit za hranicema. Ale doma je doma! Tak jsem zase zpátky. A ty seš údajně jedinej, kdo mě může u soudu identifikovat! Tak tomu radši předejdem, ne? Tohle místo je k tomu jako stvořený! Tak jdi!“ Do zad se mi zaryla pistole a mne napadlo, jestli je to ta samá, co vystřelila osudné dvě rány na Jirku Vondru. Ten mizera mě postrkoval ke kraji skály, nad železniční trať. Kupodivu jsem necítil strach, spíš vztek, že i tentokrát mu to asi projde. I kdybych u sebe měl zbraň, proti němu bych neměl šanci! Ale stejně jsem svoji bouchačku včera odevzdal i s odznakem. Zastavili jsme se a já přemýšlel o nějakých spásných možnostech. Na žádnou jsem nepřišel! V zádech pistole, přede mnou třicetimetrová propast. Sice pouhé dva metry ke stromům a křoviskům nalevo i napravo, ale v mém věku a proti rychlosti letící kulky, ani tady mi nekyne naděje! „Tak co, poldo?“ přešel ke mně. „Tak se na mne ještě podívej, než tě pošlu dolů!“ Sklonil pistoli. „Kulku na tebe mařit nebudu, dědouši. Aspoň to bude vypadat jako nehoda!“ zasmál se. Témeř nehlučně se na jeho straně rozevřelo křoví a vzduchem prolétl tmavý stín. Zvuk střetu psího těla s lidským zanikl ve výkřiku Jirkova vraha. Byl spíše udivený než bojácný. Výraz jeho tváře jsem nestačil postřehnout, protože jsem se vrhl na psí tělo, aby také nesklouzlo přes skalní okraj. Nevím co pes, já jsem zůstal otřesen chvíli ležet. Probralo mě až olíznutí tváře drsným psím jazykem. V tu chvíli mi to ale bylo příjemnější, než polibek krásné ženy! Objal jsem zvíře kolem krku a zabořil obličej do hebké srsti. Vhodná slova jsem nenacházel, tak jsme tam chvíli jen tak, mlčky, seděli. Ještě trochu roztřesený jsem potom pohlédl dolů na trať, kde leželo rozbité tělo. Kdo a kdy ho objeví a co bude dál, mi už bylo jedno. Pro mne případ skončil! Oprášil jsem si trochu oděv a řekl: „Tak pojď, pse. Jedeme domů!“ Nevím, jestli významu té věty rozuměl, ale poprvé toho dne zavrtěl ocasem. Když auto zastavilo před milovaným venkovským stavením, bylo mi jasné, že jsem už netrpělivě vyhlížen. Ostatně, jako vždy, i když předtím jsem ještě přijížděl jen na pár dnů.. Žena vyšla před branku a předpokládám, že chtěla říci něco hezkého na uvítanou. Když ale viděla, kdo všechno vystupuje z auta, jen vyjekla: „Proboha! To je pes!“ Nejprve jsem chtěl odpovědět něco duchaplného, jako že velbloud to určitě není, ale pak jsem řekl: „Ne! To je přítel! A vytáhl mě z pořádného maléru!“ Když jsem pak pohlédl na tázavě zdviženou hlavu psa, zřetelně jsem uviděl, jak pootevřel mordu, mírně mu zacukaly koutky úst a v těch teplých hnědých očích se roztančily jiskřivé hvězdičky……….
Ahasver
02. 03. 2001
Dát tip
Great!

Abendstern
24. 02. 2001
Dát tip
Opravdu skvělé vypravěčské mistrovství! Po přečtení posledního odstavce jsem se navíc skoro otřásl nejasnou hrůzou, která vystřídala stupňované napětí celé povídky. Těším se na další příběhy, Falcone.. Převtělování a záhrobí, propojené s kriminálním příběhem -- to je nadějné a neočekávané!

Verita
24. 02. 2001
Dát tip
skvěle napsanéí!

ruby
24. 02. 2001
Dát tip
je to pekne napsane a hezky podane, koukam ze jsi propletl spoustu temat, jednak kriminalku kvuli deji, jednak pratelstvi, trochu osudu, trochu tajemna,a mnohem vic. a povedl se ti hezky ornament, kde nic nerusi.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru