Utíkej !

I.

(den co den, v jednom životě)

Raději mlčte! Vyslovili jste to již nesčetněkrát.
Příliš velká na to, abys věřila na lesní skřítky a víly. Na druhou stranu poněkud maličká na to, abys dnem i nocí bezprizorně pobíhala po lesích a povídala cosi trávě. Díky tomu jsi teď častým tématem v hovorech houbařů, kteří se mezi sebou dohadují zda vůbec existuješ.
Jak jen můžeš nosit odhalené ruce a nohy, když máš z kotrmelců na pasece modřiny a často tě zdobí krvavé linky od větví. Jsi moc dívčí na to, abys bezestrachu, ba dokonce s úsměvem, brala do dlaní rozličnou havěť.
Zvolna tě to tam ničí. Kdyby ses tak mohla vidět v davu... Chodíš mezi námi přikrčená jako nějaké věčně ostražité zvíře. Nemůžeš se přeci posadit kamkoli tě napadne. Ber taky trochu ohledy na společnost, jenž tě mezi sebe přijala.
A víte co ?Vím, čím to je. Naočkovali jste mi sakra nízkou dávku socializace. Ale jsem za to vděčná. Jen mě mrzí, že nevíte jak je těžké nést tak přílišnou várku citu. Várku tak velkou, že nikdo z vás by ji nebyl schopen unést sám. A tak o ní šeptám srnkám a broukům v dlaních. V nocích o ní křičím do tmy. Křičím o ní tak silně, že tma sama se leckdy zalkne.

 ...

(1. den po návratu, za Tajnou bránou)

A! hle na ni ! Na zrádkyni jednu. Do světa se jí zachtělo. A přitom vítr ještě nestačil roznést všechny padáčky pampelišek, visící na obloze... a už ji tu máme .

Je až k smíchu pozorovat, jak se  ve smyšlených plyšových botkách tichounce  s omluvným výrazem tváře plíží zpátky a myslí si, že ji nevidíme.

To nic....stejně jsme tě čekali. Tak tedy vítej zase zpátky ve svém kraji velkokvětých divizen. Říkat něco?? Nemusíš nic. Počkáme sami kam se schováš. Do křoví ? Dobře. Boj se nic. Tady Tě nikdo neuvidí. A ONA ?  Buď klidná. Za chvíli si pro tebe přijde. Už halí paseky.

 ...

(podzim  poslední týden, Strmá rokle v Rokli)

To pusto mne děsí. Hlava sklopená, oči upřené do hlíny...strojový krok. Mráz vytlačil půdu vzhůru a já kráčím jako po peřině. Ten děsivý klid. Nové konečky trávy zhnědly a polehaly. Nic nešumí...protože nemá co šumět, nic nezpívám, protože nejsem hodna rušit ono ticho.

...

(zima, Městem na obojku)

A tak chodím k lesu zády a při životě mě drží už jen myšlenka na útěk zpátky. Prý, že ve městě je tmy dost...Není. To není tma. Vy tady totiž máte strach i ze tmy pod vlastními víčky.

?

(Zuřící jaro, Rudická propast)

Za vzorné chování jste mi povolili odejít na jeden jediný den a já z těch posledních měsíců zcela nenasycena tmou nedokázala ani vyčkat až přijde za mnou sama. Spolu s bouřkovým mrakem nad hlavou jsem vběhla za pravého poledne přímo do jedné z Jejích nejtemnějších náručí.
Vyděsila jsem celá hejna včel a motýlů, když mě zpozorovala jak ze zvyku vyzbrojena čelní svítilnou sbíhám příkrou stráň a úzkým vchodem mizím v Jejím denním příbytku.
Pro mě tam vede patnáctero kolmých žebříků a s každou další příčkou, jež se mi ztrácí nad hlavou si uvědomuji jak silně mi zrovna Její obětí scházelo. S každým dalším stupínkem je Jí stále více a mě stále ubývá. Když se dostávám na poslední, díky pouze zde platným zákonům, již zcela zasintrovaný žebřík, spolčila se Ona s žárovkou na mém čele a výhružně se začala střídat s náplní její práce. Do té doby, než jsem se špičkou chodidla dotkla samotného dna. To už jí vysvětlila, že by s tím pitomým světlem skutečně měla odtáhnout k čertu. Poslechla a zmizela...spolu s ní poslední žebřík...všechny myšlenky na cestu zpátky a i já sama. Už se nevidím a nikdo nevidí mě...je to neskutečný pocit nemuset zavírat oči, abych mohla snít.Tady ty sny běží přímo před očima.  Všechny tady leží spolu se mnou a Ona je ráda, že jsme jako na počátku zase spolu. Snad to bylo z mé strany dosti odvážné... jen jsem zapomněla, že ani sebesilnější pozdravy světla tady nemají žáden význam. Nejdou slyšet ani vidět,je to totiž právě to nejhlubší místo, kam se jen u nás můžeš dostat.

?

 ******************************************************************************************************

***************************************************************************

*******************************

II.

Však už vím, že to dělám schválně

že mě cizí tvář doprovází divokou částí města  ve všech výlohách

že schválně někdy dýchám tak plytce a čekám jenom na Ni, že zase přijde, tak jako naposledy ...

celá moje jinaká

Kdepak..žádná bledočerň, ale ohlušujícně tichá a ohromně ochromující...

Tak mocno, že po procitnutívši na balanční hraně čarorozhraní, mi ještě trnou klouby a i ty nepatrné kloubko-kostičky ze síly jejího sevření

***

Já a Ona   ... Už víme obě. (No jo...je to jasný, že já byla ta druhá na kterou se zas muselo čekat až bude starší) 

Vyčkávala na dně květináčů uprostřed kytek zasazených do černozemě...

A ? No dočkala se...to černo ze mě...JE TU..i tam, kde by ho nikdo nečekal

Za posledním stromem na který dohlédnu, tam je ... Tam je Jí nekonečno..Její nekonečno....ale se mnou.

Už jen proto, že nekonečno sice nekončí, ale někde začíná...tak našla světlo, by se měla kam rozprostřít

 - - -

Musím být starší, protože tím jak mi s věkem slábne zrak...může Ona blíže...

Šeroslepost ? Ale ne ... no tak..                      Žádné šero, ani nevidění...ale hluboké uchopitelné cosi...

cosi ve mě. Do čeho si pod tím přívalem ve vteřině vymrkáš oči.

***                    

A možná se konečně zrcadlíme...

                                                                   Ve chvíli, kdy já v Probíhajícím poznamenávám poznámky o  začátcích nekonečenstev,

 objevuje Ona v Příštím, obyčejné totální nečekané konce bez začátků.

Teď jen...  Prosakuji, nebo proskakuji tu hranici prolnutí vlastně  vpřed po hlavě, nebo nazad po nohách  ?

***

               Která jsme která, kdo pro koho si chodí...

Stejně jako černá klapka zní tklivě a bílá  zase sytě....

Jsou to jen barvy,které si klidně mohou směnit navzájem místa, ale podstata se nezmění...a všemu ostatnímu dá základ.

Žívotem bílé, ošuntěním začernají / Smrtí černé se vybělí na kost...

Nakonec je stejně rozhodující, kam vlastně dolehnou...by někdo z příštích chtěl zvědět ODKUD.

Víš vlku...jsme si obě tak napůl...   půl černé s půlbílou, takže vlastně dohromady jen dvě šedivé myšky, které doufají v něco více. JSOU V TOM ČASE ZASEKLÝ. Protože oběma se daří dosahovat svého pouze tehdy, kdy je to na úkor té druhé, ačkoli vědí, že bez sebe by ani nebyly. A je to dobře můj Vlčku...protože pro nás dva..to zase znamená čas navíc.