Bez života

Tma pospíchala za zapadajícím sluncem a s tichem se chystala vyplnit svět. Další sychravá noc na sklonku podzimu se plížila do kraje. Snesla se lehce jako pírko na vodní hladinu také do mysli poutníka, který už několik hodin kráčel po cestě, na níž nepotkal nikoho živého. Skončil další den bez života. Aspoň jeden den bez běhajícího, létajícího a hlavně mluvícího života. Byl mu vděčný, že se mu tentokrát klidil z cesty.
Shrnul kápi a pohlédl na hvězdy a na měsíc, jehož uzoučký cípek byl zabalen do jemného oparu. Zastavil se a zavzpomínal na časy dávno minulé. Jen chvíli, aby mu vzpomínky nespálily i ten malý kousek duše, který mu zůstal. Dokud ještě jeho duše byla dostatečně silná, vzpomínal často. Musel vzpomínat, aby si uchoval co nejvíce krásných chvil, které kdysi prožíval. Dlouho si myslel, že to, co ho v mysli tak pálí, je žal. Ale poté, co zjistil, že vzpomínky mu stravují duši na jemný popel, musel vždy přestat dříve, než se rozžhavila doběla. Za ta léta se naučil nemyslet na nic. Zpočátku to bylo těžké, ale měl mnoho času. Poslední dobou měl stále spoustu času.
Když se ještě za světla díval na mapu, odhadl, že by měl být blízko města, které dosud nenavštívil. Musel sice putovat mnoho měsíců, aby se do něj dostal, ale byl rád, že to trvalo tak dlouho. Nezbývalo mu už mnoho míst, kde ještě nebyl a bál se chvíle, kdy navštíví všechna a bude muset začít druhé kolo. Nechtěl znovu poznával to, co již viděl a porovnávat, jak se vše změnilo. Bál se, že ho to donutí vzpomínat. Jestli bude mít smůlu, dobrovolně se vydá za tím, čeho se nejvíc bál. Za vzpomínkami. Jenže kdyby zůstal na jednom místě, buď by se uhryzal nudou, nebo by se snažil žít jako obyčejný člověk a vzpomínky by za ním přišly samy.
Z veliké kapsy v plášti vyndal láhev s vínem. Dopřál si pár loků, tiše zaklel, že ani to víno není takové, jako kdysi, a šel dál.

Asi za dvě hodiny došel k cíli. Avšak to město bylo jiné než všechna předešlá. První doočíbijící rozdíl byl v hradbách. Tady žádné nebyly, jako by se zdejší vládce nebál žádného nájezdu divokých kmenů nebo zlodějských společenstev. Vstoupil na silnici začínající mezi vysokými pilíři a pak pokračoval dál mezi prvními domy hlouběji k srdci města. Měl dva cíle, které potřeboval najít: kostel a nějaký otevřený hostinec.
Dostal se na první křižovatku a už tady byl ztracen. V jiném městě by věděl, kam jít, protože všechna jsou stejná nebo nejmíň podobná, ale tohle bylo úplně jiné. Na mapě sice bylo zakresleno jako úplně nejzápadnější přístavní město, za nímž se rozléhá pouze oceán, ale nečekal, že se bude tak lišit.
Postavil se doprostřed křižovatky a poprosil Boha o znamení. Byl vyslyšen. Ze severní ulice uslyšel tichounký pláč. Vydal se za ním a za chvíli uviděl ve slabém světle hvězd klečet u dřeveného plotu malé dítě, holčičku. Přišel blíže, zapálil louči a sedl si vedle ní.
Dívka zvedla oči z dlaní a dlouze se na něj podívala. Muž se nesnažil něco říct. Věděl, že jestli se ho bude bát, uteče, a pokud mu bude chtít něco říct, udělá to za chvíli. Bylo mu jedno za jak dlouhou. Vždyť on má času narozdávání.
Seděli naproti sobě dlouho, pozorovali druhého a každému se honily hlavou jiné a přesto podobné myšlenky.
Snad po pěti minutách promluvila dívka: "Nezajímá tě, co tady dělám tak pozdě?"
"Zajímá," odpověděl poutník.
"A proč ses mě nezeptal?"
"Stejně mi to řekneš."
"Jak to můžeš vědět?"
"Protože čekáš na otázku. Celou dobu jsi čekala na otázku, abys mohla odpovědět. Nebo se mýlím?"
"Jsi podivný," vyhnula se prozatím dívka odpovědi.
Muž mlčel.
"Ztratila jsem se," řekla po dalších pěti minutách dívka.
"Proč nepožádáš nějakého vojáka, aby tě dovedl domů?"
"Tady nejsou žádní vojáci."
"A kdo tedy hlídá město? Kdo ho brání proti nájezdníkům a zlodějům?"
"Nevím."
Poutník znovu pohlédl na nebe a tiše vyslovil své přání. Za chvíli od měsíce sjel uzoučký paprsek světla, který se po cestě pohyboval rychlostí chůze. "Jdi za tím světlem," řekl potom dívce. "Dovede tě domů."
Holčička vstala, bázlivě poděkovala a rozběhla se za paprskem. Brzy se oba ztratili ve tmě, slabá slova díků k nim už nědoběhla. 
Muž uhasil louči a odešel na druhou stranu. Bezmyšlenkovitě bloumal uličkami mezi domy a zahradami. Nevěděl, jestli jde dobře nebo už některými ulicemi neprošel dvakrát. Pak odněkud uslyšel zvuk zvonu. Zastavil se a čekal na další úder, který se dostavil záhy a on se vydal za ním. Než zvon zapěl podvanácté, muž stál před kostelem.
Nebyla to příliš velká svatyně, ale to mu vůbec nevadilo. Dávno věděl, že Bůh je nejraději, pokud se to tak vůbec dá říct, ve svých nejskromnějších domech. Vešel a přes chodbu mezi lavicemi pohlédl s úctou na Ježíše, svého pána, trpícího na kříži. Jemně se uklonil a vyšel k oltáři osvětlenému dvěma svícemi. Když došel ke schůdkům, znovu se uklonil a poklekl.
"Můj pane," řekl potichu. "Pokaždé, když procházím znovu a znovu těmi samými cestami, vzpomínám na Tebe, jak jsi nás vykoupil smrtí. Až nyní chápu, proč jsi to udělal. Mnohokrát jsem Ti říkal, že jsem vždy bral život jako největší dar a tak jsem se choval i když jsem se s ním loučil. Slzy se mi tlačí do očí pokaždé, když si musím přiznat, že nyní je pro mne život prokletím.
Prosím vyřiď mé ženě a synovi, že dělám vše, co je v mých silách, abych je už konečně spatřil. Co jim ale neříkej je to, že mi síly pomalu docházejí. Už nezbývá mnoho měst, kde jsem ještě nebyl. Poté mi poslední zbytek duše stráví vzpomínky a bez duše nikdy neprojdu branou království nebeského."
Pokřižoval se a odešel.

Onen rok poprvé začalo sněžit. Vločky se snášely k zemi zprvu pomalu s jakousi rozvahou, ale později jejich příval zesílil. Dlážděné cesty za chvíli vypadaly jako posypány cukrem a poutník byl velmi rád, že konečně našel otevřený hostinec.
Otevřel dveře a spolu se svým unaveným tělem vpustil do zakouřené místnosti i pár sněhových vloček, které se brzy roztopily a vsákly do dřevěné podlahy. Podle očekávání bylo plno, jak taky ne, když je to jediný fungující lokál v této části města. Probil si místo k pultu a mávl na hostinského. I když měl spoustu práce, ihned přiběhl, aby si zblízka prohlédl cizince.
"Pán si bude přát?" zeptal se uctivě.
"Korbel toho nejhoršího piva, co tady máš."
"Nejhoršího?" nechtěl věřit hostinský.
"Jo," pokýval hlavou poutník. "Nechci, aby mě pronásledovaly vzpomínky na ty nejlepší půllitry mého života."
"Můj host, můj pán," pronesl hostinský a během chvíle před muže postavil korbel tekutiny, která vypadala a dokonce i zapáchala jako kravská moč.
"Odkud přišly pánovy kroky?"
"Odevšad."
"Áha," zatvářil se znechuceně výčepní. Tuto odpověď slyšel už mnohokrát a už vůbec ho nevzrušovala tak, jako když ji slyšel poprvé. Dávno věděl, že ji používá každý, kdo se chce udělat zajímavým. "To jako že přišel ze všech směrů a až tady se spojil?"
"Ne, to jako že jsem ve všech těch směrech byl a až teď jsem dorazil sem."
Hostinský ho nechápal a snažil se odvést rozhovor na téma, o kterém věděl aspoň něco, ale to poutníka ani v nejmenším nezajímalo. Zatímco se tvářil, že ho poslouchá, hledal v celém lokále aspoň jednu volnou židli. Našel ji. A hned několik.
"Proč u toho stolu sedí jen jeden člověk?" pohodil hlavou směrem do šedého rohu.
Hostinský se naklonil nad pult a zašeptal, jako by se bál, že ho někdo i přes veškerý hluk uslyší: "Sedí tady už od rána, jako by na někoho čekal. Někdo tady říkal, že je to velký mág, který dokáže zabít jedinou myšlenkou."
"To žes tady slyšel?" zeptal se poutník. Hospodský přikývl. "Konečně někdo, kdo by mi mohl pomoct," Vzal si korbel té nejhnusnější břečky, kterou v životě pil a namířil si to přímo k tomu stolu.
Chytl opěradlo židle a zatáhl za ni. Už to, jak to šlo snadno, bylo pro něj dobré znamení. Za svá putování potkal mnoho podobných lidí a věděl, že když si přejí být sami, prostě k sobě nikoho nepustí. Sedl si a mlčel. Mág na druhé straně totéž. Ani jeden se nepohnul. Seděli oproti sobě dlouhé minuty, ale ani jednomu nevadilo, že čas plyne pomalu, mnohem pomaleji, než kdyby na něj chtěli zapomenout rozhovorem. Cítili jeho řeku, jak omývá všechny jejich smysly. Jako by je čas svým pomalým tokem křtil znovu stejnými jmény.
Po několika hodinách mág vytáhl ze svého pláště dlouhou dýmku a sáček s tabákem, kterým dýmku pečlivě naplnil a poté ho nechal vzplanout. Poprvé potáhl a poutník viděl plazící se dým přes oranžové světlo žhavého tabáku. "Budu muset odejít," pronesl. "Celou noc čekám, až se mě zeptáš na radu. Ale ty mlčíš."
"Budeš tady zítra, pozítří a spoustu dalších dnů. Mohu na tebe čekat, jak dlouho se mi bude chtít. Čas pro mě znamená míň než znamená zrnko písku v poušti pro celý svět."
"Ale já se už nemusím vrátit. Mohu odejít. Pro mne je čas důležitý stejně jako znamená celý svět pro jedno zrnko písku."
"Již dlouho chci zemřít."
Ihned potom, co vyřkl tuto větu, kolem něj prolétl slabý vánek, přestože všechna okna byla zavřená a dveře hostince nikdo neotevřel a celý svět jako by sebou jemně trhnul. Nevěnoval tomu však pozornost.
"Co je na tom těžkého?"
"Před mnoha sty lety jsem byl obyčejný člověk jako všichni kolem. Možná jsem se lišil tím, že jsem si života vážil nade všechno na světě a chtěl jsem poznat jeho skutečnou cenu. Proto jsem odešel do míst, kde život znamená mnohem více než kdekoli jinde. Odešel jsem do války a bojoval jsem za svého pána, Ježíše Krista. Mnoho měsíců jsem byl odloučen od své milované rodiny, ale pociťoval jsem to, po čem jsem vždy toužil. Při každé bitvě jsem si uvědomoval, že jestliže ztratím život, už nikdy neuvidím své milované a bez přestání jsem se modlil k Pánu, aby mne chránil. Až jednou mé tělo přivábilo zbloudilý šíp, který mi projel srdcem. A zatímco mé tělo padalo a z rány mu crčel život, má holá duše zůstala stát a viděla jiný svět, bez válek, hladu a utrpení. Z tohoto světa mě přišla přivítat nejkrásnější žena, kterou jsem kdy spatřil, kterou jsem si nedokázal představit ani když jsem byl mladý muž a o ženách jsem snil velmi často. Vzala mě za ruku a já jsem pocítil svěží jarní vánek spěchající od východu, aby zvlažil mé unavené smysly. Políbila mě a celým tělem mi proletělo hřejivé bílé světlo.
Ale já se vzepřel. Odmítl jsem ji, odmítl jsem smrt, chtěl jsem žít dál, vrátit se domů, znovu se milovat se svou ženou a pochovat své dítě. Odmítl jsem tu krásnou a vznešenou smrt, abych mohl dožít falešný a bolestiplný život.
Vrátil jsem se do svého těla. Byla tma a mě byla strašná zima, protože jsem byl jen v tenkých šatech, zbroj si vzali, aby ji mohli opravit a dát dalším vojákům. Ležel jsem tam sám a před sebou viděl mrtvého vojáka, kterého jsem sice nikdy neviděl, ale patřil k mé armádě. Výraz v jeho obličeji byl sice plný bolesti, ale rozeznal jsem v něm také náznak spokojenosti. Ovšem tenkrát, jak jsem ležel vedle něj téměř nahý, klepal se zimou a sténal bolestí z křečí, jsem v jeho obličeji četl jen utrpení, až o mnoho let později jsem si uvědomil, že spokojenost se v kratičkém zlomku času odrazila v jeho tváři ve chvíli, kdy si i pro něj přišla nádherná žena jako pro mě a vedla jej na místo plné vína, odpočinku a slastí. A ještě později jsem se dověděl, že to nebyla smrt, která mi připravila tak hrozný pohled, když jsem procitnul, ale život. To jen smrt dá odpočinout duši svými zahradami a tělo vrátí zemi, živlu, z něhož bylo stvořeno.
To jsem ale tenkrát nevěděl. S těmito odpornými pocity jsem ležel na bojišti zrudlém krví. Ráno mě sluneční paprsky donutily vstát. Pohlédl jsem na místo, kde jsem cítil bolest od šípu, ale tam byla jen ne zcela zahojená jizva. Mnoho měsíců jsem putoval pustinou, až jsem konečně dorazil do kraje, kde jsem bydlel. Žena stála na kopci a čekala na mě. Věděla, že přijdu. Padl jsem před ní na kolena, objal ji kolem pasu a dlouho jsem plakal, ona mě hladila po vlasech a až když jsem povolil silný stisk, sesunula se na kolena a dlouze mě políbila. Věděl jsem, že jsem doma, i když mi něco uvnitř říkalo, že vše nebude tak, jak by mělo být.
Poté ubíhaly roky a má rodina stárla, mé děti měly vlastní děti, ale já jsem byl stále stejný. Nikdo se mě na to nikdy nezeptal, ale ty otázky jsem jim viděl na očích. Potom jsem vlastníma rukama pohřbíval svou ženu, po několika letech mého syna a když jsem pohřbil i své první vnouče, odešel jsem a nevím nic o své rodině. Nesnesl bych dále pomyšlení, že musím pochovávat své děti, zatímco já stále nestárnu. Od té doby cestuji, zpočátku ze sousedního města do sousedního, ale po několika desetiletích z jednoho konce světa na druhý a pokaždé si vyberu jiné město, aby se mi nevracely vzpomínky na ta stará, protože pokaždé, když dlouho vzpomínám, rozpálí se mi duše a z jejích okrajů se snáší popel. Cítím, že mi už mnoho z duše nezbylo, ale musím si jí aspoň malý kousek uchovat, abych se dostal za svou ženou a synem."
"Uhrančivý příběh," přiznal mág. "Už dvanáct set let bloudíš po světě a snažíš se mě najít. A já těch dvanáct set let čekám, až mě zavoláš."
Poutník se podezíravě podíval na muže před sebou. "Rouháš se? Nebo jsi opilý?"
"Podej mi ruku," řekl muž místo odpovědi. Poutník tak bez váhání učinil a muž ho stiskl holými kostmi. Žádné maso, šlachy ani cévy. Jen holé kosti.
"Proč ses nemohl objevit dřív? Proč až teď?"
"Byl jsem pořád poblíž. Ale až teď jsi mě zavolal. Jak jsem říkal. Celou tu dobu, co žiješ na pokraji smrti, stačila jediná tužba."
"Já jsem tě nevolal ani teď."
"Teď jsi mě už zavolal. Tomu muži, který s tebou seděl u stolu jsi to říkal. Slyšel jsem tě."
"Seděl? Vždyť s tebou pořád sedím."
"Rozhlédni se."
Poutník odtrhl oči od muže a podíval se za sebe. To, co viděl, ho omráčilo. Hospoda, do níž onu noc přišel, pár sáhů za ním končila a pak se už rozprostírala jen nekonečná kvetoucí louka zalitá sluncem. Jako by někdo vykrojil z oné hospody ten maličký kousíček, který měl v zorném poli a postavil ho na úplně jiné místo. Trhl hlavou zpět, ale tam už nebylo šero, stůl s nechutným pivem ani tajemný muž. Před ním stál malý dřevěný srub, od něhož vedla pěšina kamsi do kraje. Vstal ze židle, která se ihned rozplynula v šedý dým a s ní i poslední vzpomínka na život. Přišel k oknu a nahlédl dovnitř. Cítil se, jako by se vrátil z nesmírně dlouhé cesty domů.
S úsměvem natrhal ty nejhezčí květy, které našel a šel se přivítat se svou ženou a synem.

---