Zpráva

Pomalu zapadalo slunce a stromům každou chvílí prodlužovalo stíny, které už tak byly po celý den nezvykle vytáhlé, neboť tato obrovská lampa putovala již pár týdnů po obloze velmi nízko. Vládl podzim, jehož všichni zasvěcení vidí jako statného muže, který pod dohledem několika vyvolených druidů připravuje život na spánek, na příchod své matky. Ta se měla do kraje zakousnout svou mrazivou urputností asi za měsíc.

Jenže Zima se onen rok nudila. Příšerně se nudila. Nudilo ji vše, čím si každý rok krátila dny. Protivilo se jí každé nové ráno, které musela tiše pozorovat ze svých úkrytů v horách i večery, kdy se při hře na schovávanou před svou rodinou prohnala loukami a zanechala za sebou bílý mrazivý povlak. Nenáviděla slunce, nenáviděla hnědočervenou ospalou krajinu, nenáviděla řeky, jezera, lesy a hlavně svou mladší rozpustilou sestru, jíž se nechala na jaře vyhnat zbytečně brzy. Dřív pořád přemýšlela, jak se to mohlo stát, jestli zeslábla nebo Jaro zesílilo. Ale teď ji už nebavilo ani přemýšlet. 

Cítila vztek s nudou a do toho se mísilo sebepohrdání. To vše mělo za následek, že se rozhodla vylézt dřív. Opatrně, ať si jí nikdo nevšimne. I kdyby ji Podzim odhalil a zahnal svým trapným gestem babího léta ještě na pár dní zpátky, může si vybít své pocity aspoň na několika nepřipravených.

Zšedlým lesem, padajícím na konci dne do tmy jako do propasti, kdosi běžel. Byl nehmotný a spatřit ho mohl pouze ten, kdo dlouho a pilně studoval živel vzduchu. Při svém běhu byl úplně tichý, jen svým dlouhým pláštěm, jehož konec neuměl ovládat, třásl listy v korunách stromů. V té chvílí měl určený pouze jeden cíl: hliněnou chýši uprostřed kouzelného hvozdu. Mnozí si myslí, že je chráněna kouzly spolu s démony, ve skutečnosti ji proti nevítaným hostům chrání jen kouzla. Démoni v okolí žijí, protože starý svět zanikl a toho nynějšího se zřekli. Nechtějí patřit do přítomnosti, na níž mají největší podíl lidé. Raději přežívají tady spolu s prastarými zapomenutými tvory, navzájem si povídají příběhy z dávno ztracených míst a věků a tím se snaží vrátit minulost zpět. Povedlo se jim to a možná víc, než původně kdokoli z nich očekával.

I ten kdosi se bál. Dlouho sem nezavítal a nemohl tušit, kdo nový sem přišel z hlubin času. V nich se nachází mnohem mocnější tvorové než jsou jednotlivé živly. Neměl ale na vybranou.

Uvnitř hvozdu se usadila tma. Přesně taková tma, kterou tam mají všichni nejraději, na kterou celý den čekají zakletí do kamene, zalezení pod kořeny stromů hluboko v zemi, nebo potopení na dně jezera. Dalo by se ji cítit všemi smysly, až by se z toho člověku rozskočila hlava, kdyby tam nějaký mohl být. Nemohl. Lidé nikdy nevkročí bez světla tam, kde je naprostá tma. Mají příliš bujnou fantazii a představují si i to, co vůbec nemůže existovat. Tady má cokoli zakázáno používat světlo. Světlušky byly vyhnány, dokonce i měsíc od tohoto místa odklání svůj pohled a přitom varuje hvězdy, ať uhasí touhu podívat se sem, neboť by jim byla ukradena jejich krása.

Ticho, které zde řeže do uší jako malé pilky, je přisedlé hlavně u země, ale naředěné se převaluje i v nejvyšších patrech větvoví stromů. Ozvěna má neomezenou moc, i zvuk růstu rostlin by za sebou táhla několik sáhů, takže v noci podobné činnosti nikdo neprovádí. Prostě by stačilo, aby někdo rozkmital vzduch sebetišším zvukem a byl by bez milosti vyhnán, neboť ho není možné zabít. Smrt vždycky vypráví příběhy z cest za mrtvými strašně dlouho, aby vyzvedla svou velikost a důležitost. Je ji slyšet po celém hvozdu, ale nikdo ji nechce popohnat a tím poštvat proti sobě. Z toho důvodu ji raději nikdo nezve.

Onen vzduch by bylo stejně téměř nemožné dýchat. Je hustý jako bahno v bažině a tak by se i choval, kdyby putoval do plic a zpět. Nenese žádný zápach ani se výrazně nevychyluje teplotou. Jen je nepředstavitelně hustý a stejně jako ticho řídne směrem k obloze, takže se nad lesem tetelí jako vzduch nad ohněm.

Ale přeci existoval tvor, jen jediný, který mohl tmu, poklad tohoto místa, rozhánět svící. Nikdo nevěděl, kam až jeho síly a schopnosti sahají, ale všichni věděli, že je nejmocnější. Nikdo nevěděl, jak je přesně starý, ale všichni věděli, že je nejstarší. Nikdo ani nevěděl, jestli si tohle vše uvědomuje, ale všichni věděli, že zná a umí mnohé a takovými maličkostmi se asi nezabývá. Byl tu odjakživa. Když se svět rodil, putoval jím, ale od doby, co se už hory nezvedají a moře se nerozšiřují, žije ve své chýši.

S nikým nemluvil, pokud to on sám nepotřeboval a málokdy opouštěl svůj domov, ale když už měl důvod, vždy s sebou bral pegase, kterého choval v ohradě za chýší. Těch pár kůlů spojených osekanými větvemi tam stejně bylo jen symbolicky. Kdykoli chtěl okřídlený kůň odletět, nikdo mu nebránil, ale rád se vracel. Tušil, že je jeden z posledních a tady byl v bezpečí.

Tvor uvnitř chýše měl podobu starého muže. Neměl rád lidi, některé jejich vlastnosti se mu zdály odporné, ale líbila se mu moudrost lidských starců. Další důvod byl, že ve své skutečné podobě by se do chýše určitě nevešel, takže od doby, co jeho podíl na utváření přítomnosti skončil, ji nepoužíval.

Seděl za stolem u okna a psal nějaké zaklínání, o němž si myslel, že by byla škoda ho zapomenout. Zaznamenával ho do tlusté knihy, nad níž pohyboval prsty jako v pomalém rituálním tanci a magická mlha, převalující se pod jeho dlaněmi stejně jako had před hráčem na píšťalu, se neslyšně měnila v sigla. Občas zabořil pohled do tmy, když nechával odpočinout znavené paže a přemýšlel, jak daný krok v kouzle přesně formulovat. Nic pořádného v ní nerozeznával, nechtěl plýtvat silami.

Pak, bez varování, když opět vracel pozornost ke své knize, do níž chtěl vložit další znaky, mu plamen zhasl. Soustředění bylo na chvíli vystřídáno překvapením. A v té kratičké chvíli zapomněl zbývající kroky.

Sylf se přiblížil k oknu a nahlédl dovnitř. Už dlouho tady nebyl, pár století, ale stále si pamatoval tu nevlídnou noc jako tato, s tichem houstnoucím směrem k zemi a tmou tak neproniknutelnou, že vůbec nic neviděl. Zapomněl důvod, který ho tenkrát přivedl, ale tím se nezabýval. Musel na sebe upozornit a říct Starci, že se Zima rozhodla přijít dřív, k čemuž nemá právo. Viděl ji, jak opatrně vylézá, když byl schovaný v malé dutince několikasetletého dubu. Dobře se rozhlížela, ale jeho úkryt neodhalila, a jen co přešla pohledem na druhou stranu, neslyšně utekl a zamířil přímo sem. Těšil se, že ho Stařec pochválí za pozornost, ale ukvapil se. Nemyslel na to, že když přiběhne v noci, bude velmi těžké ukázat mu, že je u něj. Čekat do rána nechtěl. Byl příliš nestálý, tak dlouho by nevydržel na jednom místě.

Jak si tedy vynutit, aby mu věnoval pár chvil? Nemohl se prohnat nějakou škvírou a zapískat, ani ho polechtat. Příliš se bál. Sám nedovedl vysvětlit, jak je možné, že cítí strach. Nejspíš tím, že tady platí jiné zákony, ještě starší, než je jeho živel.

Pak pohlédl na plamen. Už neviděl svou situaci úplně beznadějnou. Elementálové mezi sebou dokáží mluvit řečí beze slov. Nikdo ji nemůže zaslechnout, tento prastarý způsob dorozumívání používali úplně první sluhové živlů, když utvářeli svět.

Neexistuje způsob, jak vylíčit, o čem se radili. Důsledek toho byl, že se plamen přikrčil a sylf přes něj přehodil svůj plášť. Tma se vevalila dovnitř jako voda z protržené hráze a chytala se všeho, co nebylo olizováno pro ni štiplavým světlem, takže úplně všeho. Našla si i sylfa, který se v ní ztratil, nevěděl, jestli je před ním stěna nebo volný prostor.

 Za chvíli ucítil, že se k němu obrací Starcova pozornost. Hledal ho, ale ne proto, aby si poslechl, co mu přiletěl říct. Zlobil se a sylf nechápal proč. Vždyť to byl úplně obyčejný plamínek.

 Vztek byl tak silný, že jím začala nasakovat tma, ale pálil ji víc než světlo a začala se stahovat ven z chýše, jenže na jejím místě nebylo nic. Ani černá tma, ani bílé světlo, které by odhalovalo ostatní tvary a barvy. Prostě nic. Sylf chtěl uletět, ale nemohl. Byl uvězněn v ničem, jehož hranicí byl hněv a on se nebyl schopen ani pohnout. Nevěděl, jak dlouho ho nicotný prostor věznil. I čas zůstal venku, nikdy nenavštěvuje místa, kde na něm život není závislý.

Pak se začaly hranice zlosti hustit a kupit na sebe a prostor nicoty se z nekonečnosti vesmíru během chvíle scvrknul do zrnka písku a sylf přitom cítil, jak ho něco stále více spaluje zevnitř a postupuje na povrch. Pálilo ho to, ale když se chtěl schoulit do sebe a oheň uvnitř uhasit, aby se nerozšířil dál, začal se dusit a musel se napřímit.

 A když byl tak zmáčknutý, že se víc smrštit nemohl, hranice ztrácely pružnost, až byly tak křehké, že začaly křupat podobně jako když se líhne drak z vejce, nevydržely a rozletěly se na miliony kousků. Sylf měl pocit, že vybuchl do oslnivého nekonečného světla, ale tento záblesk rychle blednul a vše se vracelo zpět do kouzelného hvozdu. Když se poslední zbytky výbuchu rozplynuly ve vzduchu a tichu, mezi stromy opět seděla klidná tma, ale pomalu řídla, neboť za větvemi začínalo svítat. Jen v chýši zatím stíny jemně poskakovaly, když záhyby ve starcově oděvu vystrašily plamen na zpola dohořelé svíci a sylf začal chápat, že ho stařec potrestal ztrátou svobody a palčivou bolestí, dokud nespálí všechen vosk.