Poprava kapitána Tarkyse část 1.

Dva muži z různých částí Starého Orbu - ohromný barbarský válečník ze severu a uprchlík s tajemnou minulostí se setkávají v jedné malé vesničce, kde přijímají zvláštní úkol. Je to náhoda, osud nebo dílo bohů, který je svedl dohromady? Mohou si navzájem věřit, že jsou jen tím, co o sobě tvrdí?

Poprava kapitána Tarkyse
Legenda první
část 1.


Hraniční vesnice Bhatak
10 dní od města Rehek, ovládaným pašou Lahub N’uckem
rok 394 po zatmění černého měsíce,
letního slunovratu

Vesnička Bhatak by bývala nevýznamnou osadou, pokud by neležela přímo na hranicích království Anurie a oblastí náležejících pod správu svobodného města Rehek, považované za největší město na starém Orbu. Díky této poloze tu vedla rušná královská cesta spojující obě země. Bhatakem procházelo z tohoto důvodu často mnoho lidí. Proto jednoho deštivého dne pár místních obyvatel ani nepřekvapilo, když si všimli postavy mířící pěšky do jejich vesnice. Poutník se krátce zastavil u vývěsní cedule upozorňující na místní hospodu. Po krátkém přešlapování na místě, zamířil přímo k ní.
Hostinec nebyl příliš útulný. Vzduchem létalo mnoho much a pach z vyčpělého piva příliš přívětivosti nepřidával. Místnosti vévodil mohutný šenk se dvěma sudy na pivo. Tou dobou tam sedělo jen několik místních štamgastů a pár lépe oblečených kupců handrkujících se mezi sebou.
Nově příchozí přelétl očima místnost a nepatrně se zašklebil, když nosem nasál trochu vzduchu. Pohledem spočinul na kamenném krbu, kde plápolal oheň. Protřel si zkřehlé prsty a zamířil rychle k němu, aby se trochu zahřál. Rozevřel před ohněm svůj promočený a blátem pokrytý tmavozelený plášť a nepřítomně se po celém těle otřásl, až mu naskočila husí kůže.
„Vidím, že Vás ta bouře chytla na cestě,“ ozval se vedle něj zavalitý hostinský se dřevěnou vařečkou v ruce, kterou chtěl nejspíše zamíchat polévku nad ohněm. Aniž by čekal na odpověď dodal, „Donesu Vám teplé svařené víno, ať vyženete ten chlad od kostí. Udělá Vám to jistě dobře!“
„Děkuji, to je dobrý nápad,“ usmál se v odpověď jeho nový host. „Mohu si tu někde usušit svůj plášť?“
„Zajisté, támhle si jej můžete pověsit. Bude blízko krbu, takže snad rychle uschne.“ Hostinský přiběhl k jednomu z prázdných stolů. Otřel jej špinavým hadrem a pokynul mu, aby si sedl.“ Muž si sundal kapuci a prohrábl se ve svých dlouhých tmavě hnědých vlasech. Jakmile si sundal plášť, nikomu v místnosti nemohlo uniknout, že má na zádech připnutý lehce zahnutý meč a za širokým bavlněným pásem vyčnívá několik uzounkých dýk.

Hostinský byl za okamžik zpět u jeho stolu a nesl na podnose vedle objednaného kouřícího vína stočený pergamen. Položil kalíšek s vínem před něj . „Možná by Vás to zajímalo," prohodil. "Patřilo to někomu jako vy. Bohužel se tu nepohodl s několika vojáky a skončil támhle na podlaze s podříznutým krkem.“ Jako důkaz svého tvrzení ukázal místo na podlaze, kde byla ještě zřetelná temná skvrna po krvi. „Zkoušel jsem to vydrhnout. Ale znáte to. Krev špatně pouští,“ dodal na vysvětlenou.
Muž krátce na srozuměnou přikývl a vzal si od něj nabízený pergamen.
„Budete si ještě něco přát k jídlu? Mám tu vynikají houbovou polévku,“ ukázal za sebe palcem ke krbu, kde se vařila v kotlíku.
„Víno stáčí, díky!“ dostalo se mu úsečné odpovědi.
Hostinský pokrčil smutně rameny a odběhl k jinému stolu, aby vyřídil další přání ostatních hostů. Jakmile byl z dohledu, muž otevřel pergamen popsaný úhledným písmem. Bylo na něm pár kapek od krve. Předchozí majitel jej musel nejspíše mít u sebe, když jej zabili. Obsah vzkazu byl stručný. Pisatel nechtěl prozradit více, než musel. V případě potíží se vždy mohl snadno vymluvit, aniž by objasnil o jakou práci ve skutečnosti šlo.

Vážený pane,
dozvěděl jsem se o Vašich kvalitách a rád bych si Vás chtěl najmout na určitou práci. Pokud budete mít zájem, najdete mě ve vesnici Osgarath v zemi Anurie.

starosta Penn

Jeden z místních štamgastů si při letmém pohledu všiml, jak muž mírně zakýval nad pergamenem rozvážně hlavou, než jej opět smotal a odložil. Pak už jen zaměřil svoji pozornost na pohárek s vínem, jenž otáčel opatrně svými dlouhými a úzkými prsty. „Zas nějakej cizinec,“ zabručel si pro sebe rolník a odvrátil svůj zrak zpět ke svému vyčpělému pivu.
Čas se pomalu vlekl a poutník dopíjel pomalu své víno. Někdy kolem oběda konečně přestaly bubnovat kapky deště o dřevenou střechu a skrz okna se draly do mistnosti první sluneční paprsky. Poutník položil na stůl tři měďáky, které odněkud vylovil ze záhybů svého pásu a zvedl se k odchodu. Ze stěny sebral svůj už téměř suchý plášť a ze země sebral kožený vak s osobními věcmi.
„Děkuji vám za zprávu,“ otočil se naposledy k hostinskému, a aniž by čekal na jeho odpověď, vydal se ke dveřím. Jasné denní světlo ozářilo ještě více místnost, když otevřel dveře a na pozdrav hostinskému zvedl pergamen. Místní štamgast se ještě chvíli koukal na zavřené dveře, jako by přemýšlel nebo si chtěl na něco vzpomenout, pak jen ale rychle zakroutil hlavou a zvedl korbel, aby konečně dopil své zteplalé pivo.
Poutník se po vesnici poptal na správnou cestu do Osgarathu a koupil si u kupce trochu jídla na cestu. Cesta z Bhataku mu měla podle rady místních trvat pěšky okolo dvanácti dní směrem na severozápad.
Bohové mu naštěstí přáli a neposlali mu špatné počasí. Cesta byla tedy pevná a pohodlně se mu šlo. Vyjma několika sedláků a kupců s vozy se spřežením nepotkal živé duše. Bylo pozdní léto a přes parný den se nikomu nechtělo moc cestovat.
Většinou musel sice spát pod širým nebem u ohně, pokud se mu nepodařilo náhodou narazit na osamělý statek nebo farmu, kde mohl přenocovat. Ale noci byly teplé, takže si na zimu nemohl stěžovat. Párkrát se mu podařilo trefit z luku ušáka a párek křepelek k večeři, takže spal spokojeně s plným žaludkem.

Na sklonku dvanáctého dne, když už slunce téměř zapadalo, dorazil do svého cíle. Osgarath se rozkládal v malebném údolí na soutoku dvou menších řek. Vesnici dominoval menší chrám vystavěný uprostřed vsi. Ta byla oproti Bhataku o něco rozsáhlejší a hlavně i spořádanější. Kolem vesničky se rozprostírala upravená políčka a na blízkém kopci stál větrný mlýn. Poutník se po vstupu do osady dlouho nerozmýšlel a vyrazil do nejbližší hospody označené vývěsní cedulí s oprýskanou korunou.
Krčma byla obložená dřevem a vzduchem se zde linula příjemná vůně pečeného masa. Za výčepním pultem stál prošedivělý hostinský, opásán umouněnou zástěrou a příjemně se usmíval. Muž si sedl na jednu z lavic a čekal, až ho někdo obslouží.
„Tak co to bude, mladej?“ ozval se hostinský na celou hospodu.
„Dej mi pečené kuře a k tomu dobré víno!“
Hostinský kývl a odběhl do vedlejší místnosti za barem, kde byla kuchyne. Po chvilce čekání se vrátil a postavil před poutníka talíř s dozlatova opečeným kuřetem z kterého se kouřilo a kalíšek s vínem.
Poutní jen krátce přivoněl a radostí se ušklíbl. Vytáhl svoji dýku a začal jemně odkrajovat maso a vkládal si ho po malých kouskách do úst a chtěl je zapíjet vínem. Když poprvé smočil své rty v nápoji, neubránil se a pološeptem pro sebe jen tak poznamenal, „Prý dobré víno!“
Bohužel to nebylo až tak potichu, jak si myslel a muž sedící nedaleko něj křikl na hostinského opět přes celý hostinec, „Tomu cizákovi nechutná tvoje víno, Olafe!“
Celé osazenstvo hospody se otočilo k poutníkovi a ten usrkl další doušek.
„Tobě nechutná mé víno, cizinče?“
„Ovšemže mi chutná! To jen tahle kupka hnoje, co sedí vedle mě, by si měla pročistit občas uši, než začne někoho pomlouvat!“ dostalo se hostinskému odpovědi.
Nařčený muž vyskočil ze židle. „Za tu urážku ti zpřelámu kosti v těle, cizáku!“
Poutník rychle vstal z lavice, aby měl kolem sebe prostor a rukou odhrnul od boku svůj plášť, přičemž přítomným odhalil rukojeť meče upevněného na zádech. Nikdo nepochyboval, že jej dokáže v mžiku vytáhnout.
Chvíli tak stáli a koukali si vzájemně do očí. A čekali na první signál útoku. Ten však nepřišel. Před rolníka si stoupl hostinský a obrátil se k poutníkovi, „Tady se nikdo bít nebude! To je moje hospoda a ty v ní nejsi vítán, cizinče!“ Ukázal na něj obviňujícím prstem. „Zaplať svoji útratu a vypadni!“
„Kolik chceš?“ zeptal se poutník chladným hlasem.
Hostinský se na něj podíval pohledem, jako by oceňoval krávu na trhu „osm stříbrňáků, mladej!“
„Ten smrad od te kopky hnoje ti nejspíše zatemnil myšlení, hostinský! To je cena malého domku,“ chladně pronesl poutník, až se mu hněvem stáhla tvář.
„Dáš mi osm stříbrňáků, nebo támhle ti čtyři statní chlapci si s tebou trochu pohrajou.“ Ukázal palcem za sebe, kde seděli čtyři ohromní chlapi. Jakmile slyšeli, že o nich hostinský mluví vstali a chmátli po svých dřevěných palicích určených spíše k drcení kostí nebo omračování, než k zabíjení. Poutník si je jen pohrdavě prohlédl, vytáhl z měšce osm stříbrňáků a hodil mu je k nohám. Hostinskému zasvítily na chviličku oči a začal je rychle sbírat. Sotvaže šáhl na poslední z mincí, přišlápl mu cizinec botou ruku. „Kde tady bydlí starosta Penn?“ Zeptal se prostě.
„Penn? Ten bydlí na náměstí, je to takovej větší barák, nemůžeš ho minout!“ Sípal hostinský bolestí, jak mu bota drtila ruku. Poutník na ni přenesl ještě celou svoji váhu, aby se mohl pomalu otočit ke dveřím, což přineslo krčmáři další vlny bolesti. Celá hospoda byla pohroužena do ticha a čekala, jak se situace nakonec vyhrotí. Pár hostů se snažilo, co nejtišeji dostat ke dveřím. Jakmile cizinec ukročil a osvobodil hostinského ruku, krčmář zařval bolestí, když zkoušel zahýbat prsty. „Zabte toho parchanta!“ Rozkázal svým mužům.
Než stačil vypustit poslední slovo z úst, ucítil na krku chlad ocele.
„To bych ti moc neradil!“ Doporučil mu poutník. Atmosféra se teď dala v místnosti krájet. Nikdo se neodvážil ani pípnout.
„Zaplatil jsem ti,“ pokračoval muž, „tak mě nech být!“
Hostinský se nervózně nadechl a naznačil svým pohůnkům, aby si opět sedli.

Muž vyšel z hospody do vlhkého nočního vzduchu a vydal se do středu osady na malé náměstí, kde snadno rozpoznal podle popisu starostův dům. U dveří zabouchal silný kovový kruhem, sloužícím jako klepadlo. Po chvíli mu dveře otevřel starý vyzáblý sluha, jeho bledou tváři ozařovala silná svíce, kterou držel v rukou.
„Co si přejete, pane?“
Příchozí kývl na pozdrav, neopověděl a podal sluhovi pergamen. Ten jej otevřel a rychle přelétl očima. Neopomněl zkontrolovat rozlomenou pečeť. Očividně s výsledkem spokojen, zvedl hlavu a neúspěšně se pokusil ozářit poutníkovu tvář schovávající se v temnotě jeho kápě.
„Pojďte dál, pane. Jste již očekáván.“ Naznačil mu, aby jej následoval.
Sluha ho odvedl skrz delší chodbu do větší místnosti, útulně zařízené. V krbu hořel oheň a ozařoval tak částečně pokoj. Sluha ještě zapálil svojí svící na stole další dvě, aby zcela vyhnal temnotu a pokynul hostu, aby si sedl na jednu z židlí.
„Starosta Penn dorazí za okamžik. Přišel jste trochu déle, než je v tomto kraji zvykem chodit na návštěvy.“
Letmo se uklonil a zmizel za dveřmi.
O pár chvil později vstoupil dovnitř vychrtlý muž s tváří lasičky oděný do purpurového pláště. Sluha ho očividně vytáhl z postele. Pod očima měl ještě zarudlé kruhy a vlasy mu trčely na všechny strany. Jakmile příchozího spatřil, nepřítomně se prohrábl ve vlasech se a přešel k druhé straně stolu. Kde si přitáhl jednu ze židlí, aby se posadil.
„Těší mě, jsem starosta Penn. Jsem velice rád, že jste dorazil.“ Nabízejíce mu současně ruku na uvítanou. Jeho návštěvník, ale na jeho gesto nijak nezareagoval. Starosta ji nervózně stáhl zpět.
V krbu zapraskalo dřevo a přehlušilo trapné ticho.
Muž si stáhl kapuci z hlavy a starosta mohl opětovat jeho přísný pohled hnědých očí a prohlédnout si tvář příchozího. Nebyla to tvář žádného mladíčka, ale spíše mladého muže v nejlepších letech. „Pokud by žil v Osgarathu, jistě by byl už dvě tři jara ženatý. A pokud náhodou ne, tak by o nabídky neměl nouzi,“ pomyslel si Penn. Jeho dlouhé tmavě hnědé vlasy mu spadaly na ramena. Měl lehce zarostlou tvář a úzké semknuté rty. Snad jedinou vadou na kráse byla jemná trochu zarudlá jizvička táhnoucí se od koutku jeho pravého oka ke spánku.
„Dostal jsem Váš dopis, prý někoho sháníte,“ přerušil Pennovi myšlenky jeho host. „Doufám, že to ještě platí. Nerad bych sem cestoval nadarmo.“
„Ne, ne příteli..,“ zakoktal se starosta. „Přišel jste včas. Ujišťuji Vás!“
„To jsem rád, tak co byste od mě potřeboval?“
Starosta se trochu zavrtěl na židli, až zapraskala. „Potřebuji , abyste pro mě odstranil jednoho muže.“
„Jen jednoho muže?“ Podivil se jeho host.
„Ano, jste ochoten to udělat?“
„Počkejte, potřebuji více informací,“ odvětil mu cizinec. „Za prvé chci vědět o koho jde.“
„No, ehm…je to kapitán stráží v hlavním městě království.“
„A kolik za něj nabízíte?!“
„Padesát anurijských zlatých mincí.“
„Kapitán stráží za padesát anurijských zlatých?“ Cizinec vstal rychle ze židle a opřel se o stůl. Až se jejich hlavy téměř dotýkaly. „Myslíte si, že jsem naivní? Jakmile to udělám, půjde mi po krku i ta poslední posádka v této zemi! Budu muset rychle zmizet a to si přinese další náklady.“
„Dobrá, dám Vám tedy sto anurijských zlatých, ale chci zároveň přinést něco, co mu patří, jako důkaz, že jste ho zabil.“
„To už nebude problém,“ zjevně trochu uklidněn si poutník zase sedl.
„Jediné co Vám chci ještě říci, že nejste jediný, kdo má o tuto práci zájem. Takže naše dohoda je taková, kdo přijde s důkazem o jeho smrti dříve, toho vyplatím.
„To zní férově, co takhle nějakou zálohou?“ Nahodil poutník ledabyle, sedící teď pohodlně na židli.
„Zálohu?“ Nechápal starosta.
„Ano, pár slíbených peněz předem. Jako záruku, že máte dostatečné množství zlata, abyste mě později mohl vyplatit. Zároveň si tak koupíte moje mlčení, abych Vás při nejbližší příležitosti neudal.“
Starostovi vyrazily na čele kapky potu. Vytáhl z kapsy velký kapesník, aby si je mohl setřít. „Ano...ano,“ opět zakoktal starosta, „zálohou Vám poskytnu, co takhle deset zlatých, bude Vám to stačit?“ Jeho host kývl na souhlas.
„Tak tedy domluveno! Máte ještě nějaké otázky?“ šeptnul Penn strachem, když vycítil poutníkův pohled. Bylo na něm vidět, že se hodně snaží, aby se mu netřásl hlas.
„Neřekl jste mi, co je to za chlapa, kterého jste tam poslal. Jak ho poznám? Nechci zabíjet, více než musím, kdyby se mi náhodou připletl do cesty.“
„Ve skutečnosti se s ním můžete seznámit. Dorazil dnešního rána a ubytoval se v hospodě „U dvou soudků. Říkal, že si potřebuje na dva dny odpočinout, než vyrazí. Nemůžete jej přehlédnout. Je to obrovský muž s vyholenou hlavou a bílým copem na temeni. Abych nezapomněl, zítra dorazí váš průvodce. Dovede vás do města a dá pozor, abyste neutekli s penězi!“
„Nemusíte se bát, koupil jste si teď moji loajalitu!“ usmál se v odpověď jeho host. „Můžete mi pro tuto noc ještě poskytnout nocleh? Měl jsem tu menší nepříjemnosti. Vaše vesnice nemá moc cizince v lásce.“
„Jsme jen opatrní.“ Bránil se starosta.
„A proto si najímáte lidi odjinud, aby řešili Vaše problémy,“ pousmál se opět muž, pobavený strachem starosty.
„Toto je úplně jiný případ. Ten muž musí být za každou cenu odstraněn!“
„Mohu znát ten důvod?“
„Už tak Vám platím dost peněz, takže Vás nějaké důvody nemusí zajímat. Vyspat se můžete támhle před krbem. Nemám jinou volnou postel.“
„To bude stačit, díky!“
„Teď když mě omluvíte, půjdu si lehnout. Mám ráno mnoho práce. Dejte si pozor, aby Vás ráno nikdo z vesnice neviděl, že jste spal u mě. Jen by to vedlo k nepříjemným otázkám, jistě to chápete.“

***
V hospodě „U dvou soudků“ seděl toho rána jen jediný zákazník. Byl to obrovský barbar lehce přes dva metry vysoký. Jeho dlouhý cop spletený z bílých vlasů na temeni, vynikal na jeho jinak holohlavé hlavě. Nově příchozí si všiml jeho modrých očí a širokého nosu, když se barbar otočil, kdo po ránu pouští do vyhřáté hospody ranní chlad.
Přes barbarova záda byla přehozená vlčí houně a jeho nahotu kryly jen kalhoty pošité několika kůžemi. Před sebou měl položenou obouruční sekeru s umně vypracovaným topůrkem. Obyčejný člověk by ji neměl šanci zvednout, na tož s ní párkrát seknout. Na první pohled vypadal dost nebezpečně a místní ho jistě obloukem obcházeli. Seděl sám u jednoho stolu a hladově hltal obrovský kus masa.
Nový host si to namířil přímo k němu. „Mohu se přisednout?“
„Pokud chceš,“ odsekl barbar, aniž by vzhlédl od svého jídla.
„Penn mi sdělil, že tu budeš. Najal si nás oba na stejnou práci.“
„A co s tím mám jako dělat?“
„Možná by nám malá spolupráce neuškodila.“
Barbar se zarazil a na sucho polkl. Zvedl svoji oválnou hlavu a přísně si jej změřil.
„Nepleť se mi pod nohy a oba budeme spokojení!“
V tu chvíli přiběhla rychle posluhovačka. Podle mladičkého obličeje nemohla zažít více jak patnáct zim. Přesto se po místnosti pohybovala jako zkušený veterán na válečném poli.
„Co si dáte, pane?“ Zašvitořila.
„Stačí jen svařené víno.“ Požádal ji poutník a obdařil dívku jedním ze svých milých úsměvů.
„Dobře pane, hned to tu bude.“ A odběhla s ruměncem ve tváři.
Poutník se za ní otočil, aby ji v duchu mohl přehodnotit a očím dopřát pohled na krásné mladé tělo. Než stačil stočit svůj pohled zpět, chytl ho barbar pod krkem a přitáhl k sobě, až měli obličeje sotva dvacet centimetrů od sebe.
„Takže, abychom si to ujasnili, cucáku. Já jsem přišel první a já budu ten, kdo shrábne odměnu! Je ti to jasné?“
Poutník jej chytl za zápěstí a snažil se vykroutit z barbarova mohutného stisku, aby se mohl opět nadechnout. Jeho snaha ovšem byla téměř marná. Připadal si jak mezi dvěma mlýnskými kameny. Podařilo se mu chraplavě vyloudit otázku, „Kolik ti slíbil?“
„Padesát anurijských zlatých,“ zavrčel barbar.
„Tak to se povedlo,“ trochu se poutník usmál, jak mu to současná situace dovolovala „Nemusíš mi vyhrožovat. Můžeme se podělit, aniž bys přišel o své peníze. Mně slíbil dvojnásobek. Takže si myslím, že by se vzájemná spolupráce mohla vyplatit.“
„Dvojnásobek?!“ Zahřměl barbar, „já toho parchanta přetrhnu!“ A povolil své sevření, takže se jeho společníkovi podařilo vytrhnout. Naléhavě lapal po dechu, než se mu vrátil hlas. Na krku mu ovšem zůstala pohmožděnina od barbarova sevření. Byl to skoro dokonalý obrys jeho ruky. „S tím ale počkej, dokud nám nezaplatí, pak si s ním dělej co chceš,“ snažil se jej rychle přesvědčit, přičemž si stále mnul pohmožděný krk. „Tak co? Půjdeme spolu?“
Barbar zatnul prsní svaly a protočil rameny. „Dva páry očí mohou vidět více, než jedny. A tam by se to mohlo hodit. Ale pokud mě zradíš, najdu si tě! Rozumíš?!“ Rukou při tom rozdrtil hliněný půllitr, aby zdůraznil vážnost své hrozby.
„Jde mi o stejnou věc, jako tobě. Takže budu dávat pozor na tvoje záda, když ty na má! Jmenuji se Samuel, ale lidé mi říkají Sam. A co ty?“
Barbar se si stoupl a hrdě se vypjal v celé své výšce. Jistě se musel u všech dveří ohýbat, aby mohl projít. Ke stropu mu mohly zbývat jen tři desítky centimetrů. Hrdě položil svoji levou ruku na hruď, přičemž se prsty dotýkal pravého ramene a palcem krku. „Jsem Tull, mezi svým lidem znám jako Bílý medvěd. Pocházím z kmene Sněžných tygrů.“
„Ale tyto kmeny jsou daleko na severu. Jak jsi se dostal tak daleko na jih?“ Sam si ještě masíroval krk a v hlavě mu zněl varovný hlas, že ještě dopadl dobře. O severských kmenech mezi lidmi existovalo mnoho pověstí a klepů, a to dokonce i tak daleko na jihu. Jen pár věcí se v nich společně opakovalo, mezi ně patřila hlavně krvežíznivost a nekončící odvaha bojovníků z těchto kmenů.
Tull si opět sedl a trochu ztišil hlas. „Díky tradici. Každý mladík, který se dočká dvaceti dvou zim musí na začátku jara poslat do vzduchu šíp. Ten pak určí směr jeho cesty. Musím vykonat velké skutky, abych se mohl vrátit a stát se Tröpidentem.
„Co to znamená trepydent?“
Tull si ušklíbl nad jeho těžkým akcentem. „Tröpident je čestný válečník uctívaný ve svém kmeni. Jednoho dne se může stát náčelníkem.“
„To zní zajímavě, ty se chceš být vůdcem tvého kmene?“
„Samozřejmě! Byla by to pro mě velká čest! Odkud jsi ty?“ Změnil Tull směr hovoru.
„Nemám rodinu ke které bych se mohl hlásit. Žil jsem dlouhou část života v Bhataku... je to taková malá vesnička na pozemí hranic.“
Na Tulla to moc dojem neudělalo, takže nekladl aspoň zbytečné otázky. Jen se neubránil poznámce, „A ten meč co máš připnutý na zádech, je jen dárek od otce, který byl na smrtelné posteli, že?“ "Přesně tak, jak to víš?" "Jen jsem o tomto zvyku slyšel pár povídaček. Jen jsem hádal. Umíš s tím aspoň zácházet?" "Trochu ano," usmál se Sam. Nepřítomně si rukou přitiskl téměř již ze zvyku malou kapsičku skrytou v podpaždí, aby se ujistil, že tam stále je a v bezpečí.
Jejich rozhovor přerušila dívka s horkým vínem. Položila jej před Sama a nervózně se na něj usmála. „Budete si ještě něco přát, pane?“ Otočila se k barbarovi.
„Zatím ne, díky. Kde jsme to přestali?“ pokračoval Tull, jakmile služka odběhla.
„U ničeho podstatného, kdy vyrazíme?“
„Mně je tu docela dobře, mají tu dobré pivo a příjemnou obsluhu.“ Zazubil se Tull a naznačil pohledem na dívku, co tím přesně myslí.
Sam sledoval jeho pohled a usmál se. Po chvilce dodal, „já bych také uvítal po dlouhé době se vyspat v měkké posteli, takže tu můžeme zůstat do zítra. Potřebuji si tu zařídit jednu maličkost, ale to teď nespěchá.“

****

Slunce se pomalu sklánělo k západu, když se do hospody „U dvou soudků“ plné místních obyvatel a pravidelných štamgastů otevřely dveře. Dovnitř důstojně vešel starší muž se šedivým střapatým vousem, oblečený v cestovním rouchu. Aniž by se rozhlédl po celém lokále, neomylně přistoupil ke stolu obou mužů. Ti tu už po celém dnu vyprávění svých zážitků a košatých historek odpočívali.
„Jsem Isidis, posílá mě starosta Penn,“ suše konstatoval křaplavým hlasem a přisedl si k nim.
„Isidis?“ Opakoval jeho jméno barbar. „Neznáme se? Tvé jméno mi je povědomé!“ Tull nepřítomně zatnul svaly na zádech. V jednu chvíli to vypadalo, že po staříkovi skočí.
„Ne, nikdy jsem tě nepotkal. Věř mi, určitě bych si tě pamatoval,“ odbyl jej nevzrušeně Isidis.
Samuel položil svému novému příteli ruku na rameno, aby se uvolnil. „A kdo tedy jsi?“
„Už jsem to řekl, jsem Isidis a jdu s vámi, někdo na vás musí dohlížet, abyste si to za nejbližší zatáčkou nerozmysleli.“
„Jo, vzpomínám si! Penn o tobě mluvil. Říkal, že s námi pošle průvodce. Já jsem Samuel a toto je Tull,“ představil je Sam.
„Fajn, každá ruka a hlava se asi bude hodit.“ Zabručel barbar jen na půl pusy. Už byl klidnější, ale stále měl nasazený zadumaný obličej.
„Penn mě poslal, abych se s vámi podělil ještě o pár informací o celé záležitosti. Neřekl Vám totiž všechno, ten kapitán stráží je půlobr! Jmenuje se Tarkys, což pro vás není až tak důležité.“
„Půlobr? To jako kříženec člověka s obrem?“ Divil se Samuel.
„Ano, něco takového, ale svůj díl tam zahrála nejspíš temná magie.“
Tull si protnul prsty a natáhl paže, až mu zakřupaly klouby. „To bychom dřív nebo později stejně zjistili. Mohli jsme to asi čekat. Zdálo se mi, že nabízí až dost peněz za smrt člověka. Zítra ráno vyrážíme. Máte ještě někdo něco na jazyku?“
„To město ovládá jakási sekta náboženských fanatiků.“ Přisadil si stařec.
„Fanatiků? Co tím přesně myslíš?“ Ošil se nervózně Sam.
„Je to obecně známo, že v tom městě nemají moc rádi cizince. Pokud se někomu znelíbíte, nebo padne na vás stín podezření... milerádi upalují lidi za živa, jako oběť své bohyni.“ Usmál se hrozivě nad tou představou stařík.
Tull zvedl zrak k dřevěnému stropu, snad prosil o radu jednoho ze svých severských bohů. „Začíná to teda dobře...,“ dodal potichu, „půloobr, fanatici a jen bohové vědí, co nám ještě přijde do cesty.“ Na okamžik se odmlčel. Tull si pomalu si prohlédl pozorně tváře svých společníků, pak se ze široka usmál „To je správná cesta pro Tulla „Bílého Medvěda“! Na to se musíme napít!“ Vyhrkl ze sebe a třískl půlitrem o stůl až mu pivo polilo ruku. Objednal několik dalších korbelů piva a trochu jídla, aby jim při řeči nevyhládlo.

Bylo snad okolo půlnoci, když se Sam zvedl od stolu. „Půjdu si lehnout, jsem unavený. Díky za společnost!“ Vydal se ke schodům vedoucích do prvního patra, kde si během dne u hostinského zamluvil pokoj. Od jednoho ze stolů si vzal zapálený svícen, aby viděl lépe na cestu.
Ve svém pokoji zabarikádoval dveře závorou a pro jistotu je zapřel ještě bytelnou židlí. Ze svého tlumoku vytáhl lano, křesadlo a malý hliněný džbánek zakrytý a převázaný tlustou látkou. Opatrně provázek rozmotal a odkryl obsah džbánku. Přiblížil k nádobce nos a přičichl. Pach, který se z toho linul nemohl snad ani přebít „vůni“ několika vepřínů dohromady. Rychle nádobku opět zakryl a schoval ji do jedné z kapes ve svém plášti. Po chvilce hledání v jeho pytli našel ještě jeden malý váček, kde měl schovanou tětivu. Napjal ji na svůj krátký luk a přehodil si jej přes záda. Přivázal lano pevně k jednomu z třešních trámů a párkrát trhl, aby vyzkoušel jeho pevnost. Druhý konec vyhodil z okna. Ze zdi sundal svůj cestovní plášť a obratně ho protočil naruby tak, že vnější strana měla uhlově černou barvu. Připjal si jej kolem krku a nasadil si kapuci. Vytáhl ještě malou krychlovou tmavou lucernu o s malým černým kamínkem uvnitř, ke kterému přiložil svíčku, až se objevila nazelenalá záře a kámen, začal vydávat mdlé zelené světlo. To potlačil zakrytím okénka lucerny. Na konec uhasil plamínek svíčky v pokoji a napočítal do dvaceti. V tichosti se přehoupl přes římsu okna a zmizel ve tmě.
Obratně sešplhal po provaze na zem, kde si přidřepnul a opatrně se rozhlížel a naslouchal, zda jej někdo neslyšel. Měsíc byl právě ve fázi ubývání, takže neposkytoval tolik světla, což mu hrálo do karet.
Sam opět pomalu napočítal do dvaceti, než přeběhl do tmavého stínu domu, kde svůj rituál s počítáním zopakoval. Vždy vyčkával a hodnotil všechny objekty a jejich stíny, zda by to nemohl být člověk nebo něco, co by jej mohlo prozradit. Už se chtěl přesunout dál, když zpoza rohu vyšel postarší muž s loučí. Byl opásán mečem a jeho držení těla prozrazovalo, že se jedná o vysloužilého vojáka, který pravděpodobně dohlíží na vesnici, aby ji mohl v případě nebezpečí včas varovat. Jako důkaz pravdivosti Samových úvah byl houpající se kraví roh s náustkem na vojákově hrudi. Tato skutečnost, však trochu Samovi zkomplikovala plány. Musel urychleně jednat, pokud chtěl být dnes v noci úspěšný.
Strážný před sebou zamával loučí, aby dostal trochu světla do jedné z menších uliček. Pár vteřin stál na místě snažíc se prokouknout temnotu, než pokračoval ve své rutinní obhlídce.
Sam se vydal po tichu v jeho šlépjejích. Chtěl vyčkat na nejlepší příležitost. Stále mu byl za zády tak blízko, že by strážný mohl cítit jeho dech na zátylku, ale zároveň tak daleko, aby ho na svou přítomnost neupozornil.
Postarší muž se sice párkrát otočil v předtuše špatného pocitu, ale jeho oči nikdy nespatřily více, než tmu. Jeho pronásledovatel snad dokázal předvídat jakýkoliv jeho následný pohyb. Pomalu spolu došli až téměř na okraj vesnice, aniž by muž pojal jakékoliv podezření.
Ticho přerušilo zahoukání sovy a za mužovými zády praskla větvička. Otočil se, aby mohl pohlednout na postavu s černou kapucí. Připadal mu jako přízrak! Strážný už otevíral ústa, když v mžiku ucítil bolestivou ránu na spánek a přicházející nevolnost.
Strážnému vypadla z ruky louč a po Samově ráně se složil na zem. Zabiják se sklonil k muži a nahmatal mu na krku puls. Nechtěl ho zabít, jen když by to bylo nutné. Z kalhot mu vytáhl kožený pásek a svázal mu ruce za zády. Odtáhl jej za jeden z domků, kde by neměl vzbuzovat pozornost a uhasil louč.
Pohlédl na polohu měsíce, čas už pokročil a on musel rychle jednat. Nevěděl, zda by tu mohlo být ještě více strážných, takže se snažil stále využívat stínů a kápě noci. Jeho cíl byl na druhé straně vesnice. Trvalo mu pár desítek minut, než konečně uviděl osamocenou větší budovou se slaměnou střechou, které se nad dveřmi v nočním vánku houpal vývěsní štít s oprýskanou korunou.
Hospoda měla zavřené okenice a nebylo tedy možné rozeznat, zda se ještě svítí. Samuel se při pohledu na ni pro sebe usmál. Ještě jednou se rozhlédl a přeběhl k budově. Opatrně ji dvakrát obešel a pozoroval ji jako lovec svoji oběť. U dveří vytáhl ze svého pláště malý kovový klínek a velmi pomalu jej vložil mezi skulinku mezi dveřmi a prahem a zapříčil jej. Pak zajistil jednotlivé okenice provázkem, takže jej nebylo zevnitř možné otevřít. Práce mu šla rychle od ruky. Netrvalo tedy dlouho, než své dílo dokončil.
Ze vzdálenosti asi dvaceti metrů si sundal z ramene luk a vytáhl tři šípy. Jejich hroty opatrně namočil v nádobce s černou tekutinou a kapku nalil již do skomírajícího plamínku v lucerně. Čímž jej opět přivedl trochu k životu. Vložil ke kamínku první hrot šípu, až vzplál nazelenalým světlem a nasadil jej na tětivu. Zamířil a vystřelil. Šíp obloukem dopadl na slaměnou střechu hostince, která začala hned doutnat. Samuel to ještě dvakrát zopakoval, přičemž každý ze šípů dopadl na jinou část střechy.
Zanedlouho už mohl vidět v oblasti, kde dopadl první ze šípů nazelenalé plamínky, rychle měnící svoji barvu na přirozenou barvu ohně.
Věděl, že nemusí spěchat, protože to ohni bude chvili trvat, nez se plne rozhoří. Klidně si proto sbalil ostatní šípy a luk si pověsil přes rameno a vydal se obezřetně pod rouškou tmy směrem zpět k hostinci, kde měl pokoj.
Než se dostal zpět, viděl záři ohně a slyšel první známky toho, že lidé zareagovali na nebezpečí. Vyručkoval zpět zpátky do svého pokoje a za mdlého světla z lucerny, zabalil všechny věci do svého tlumoku a obrátil plášť naruby, aby získal tmavě zelenou barvu. Odepnul si scimitar ze zad a položil jej na postel, aby jej měl vždy po ruce. Než se položil postel, uhasil lucernu a zandal ji do jedné ze svých kapes v plášti.

Ráno v šenku našel Tulla, jak něco jí k snídani a Isidise sedícího na druhé straně místnosti. Tull byl celý černý od sazí a nebyl právě v nejlepší náladě. A jen zabručel něco v odpověď na Samův pozdrav.
„Co se ti stalo?“ Ptal se Tulla Samuel z udiveným výrazem ve tváři.
„Co? Co by se mi mohlo stát!?“ Zařval na celou hospodu Tull, až se pár hostů otočilo ke zdroji ranního řevu. „Byli jsme tu v šenku, když jsme slyšeli, že hoří. Vyběhl jsem ven a viděl, že na druhé straně vesnice hoří jeden dům. Vrátil jsem se zpět a vyburcoval posledních pár opilců, aby šli hasit. Jediný, kdo tu zůstal byl támhle ten idiot,“ přičemž ukázal směrem k Isididisovi,“který tady zůstal a tvrdil, že ho to nezajímá. Skoro do rána jsme se to snažili uhasit.“
„Přežil to někdo?“ Otázal se jej Sam.
„Ne, někdo se nedostal ven. Nejspíš se museli udusit ve spánku.“
Samovi přes tvář přelétl téměř neviděný uspokojivý úsměv. „Zachoval jsi se dobře, Tulle!“ Dodal a poplácal obrovitého válečníka po rameni.
„Až dojíš, měli bychom vyrazit.“
„To je moje řeč!“ Tull se usmál, ve světle lepší nálady, že aspoň někdo uznal jeho snahu.
Sam mávnul na hostinského, že chtějí platit.
„Celkem to bude přesně šest stříbrňáků za oba dva včetně pokojů,“ spočítal útratu hostinský.
Samuel pokrčil rameny, vyndal dva stříbrné a dal je hostinskému, který si je strčil do kapsy od své zástěry u pasu. Tull mu dal stejnou částku, přičemž se hostinský zarazil: „Pánové asi jste mi špatně rozuměli, útrata činí šest stříbrných. Ne, jen čtyři.“
„Mistře hostinský, asi jste zapomněl, že jsme tu byli tři. Takže si vyberte zbytek u tamhleté trosky, co si říká muž!“ Tull opět ukázal směrem na Isidise. Hostinský se otočil za směrem Tullovi ruky a Sam využil příležitosti a ladně vsunul ruku do hostinského zástěry a vytáhl zpět své stříbrné.
Hostinský si toho vůbec nevšiml. Přešel k Isidisovi a chtěl po něm, aby zaplatil. Stařík mu neochotně vložil peníze do ruky a házel očima nenávistné pohledy směrem k Tullovu a Samovu stolu. Než si Samuel sbalil v pokoji všechny své věci. Před hospodou na něj už čekal Tull, který mezitím vyvedl ze stájí za hospodou svého krásně stavěného a mohutného bělouše a Isidis opírající se o svou zakřivenou hůl.
Samuel byl zvířetem fascinován. Přistoupil k němu a nechal bělouše, aby očichal jeho dlaň a zvykl si na jeho pach. Pak jej něžně pohladil po čenichu. Kůň párkrát jemně zafrkal a strčil mu do ramena.
„Teď už tě nekopne,“ oznámil mu Tull na vysvětlenou. „Tak jdeme už? Nechci tu strávit celý den na sluníčku jen postáváním!“
Sam se obrátil na Isidise, „Teď přišla tvoje chvíle, kudy se vydáme?“
Isidis mávl rukou na západ a bez řečí se vydal po cestě následovaný oběma muži.
Jak se pomalu od Osgarathu vzdalovali, jeho přítomnost jim za zády prozrazoval jen našedlý sloup dýmu stoupající ze spáleniště.

Den pomalu ubíhal. "Víš, už na to od rána myslím, jak bych se tě na to měl zeptat. Já si totiž v Osgarathu všiml, že jsi tomu hostinskému šáhl do kapsy.“ promluvil k Samovi do ticha najednou Tull
Sam mu ukázal jeden ze svých uznalých pohledů. „Máš opravdu rychlý postřeh. Zdálo se mi, že ty dva stříbrné nechtějí opustit můj měšec, tak jsem si je vzal zpátky.“
„Aha, to leccos vysvětluje. A stává se často tvým penězům, že nechtějí opustit tvůj měšec?“
„Někdy ano, a někdy to ani nemusejí být původně mé peníze,“ zasmál se sám nad svým vtipem Samuel. „Nechápej mě špatně, ale občas si vydělat peníze obdobným způsobem není špatně," vysvětloval. Na to jeho ton zvážněl. "Ale teď už dost řečí, musíme sebou hnout, ať se tam dostaneme, co nejdřív!
„Dobrá tedy!“ Kývl na srozuměnou barbar a pobídl svého koně do kroku.

pokračování příště...

---