Myšlenky patří slzám

Paměti řeky, táhnoucí se tisíce mil celou zemí Mundelamer, pramenící v horách a spadající do podzemní říše mrtvých, odkud se párou vrací zpět na denní světlo, jsou staré tisíce let a mohou vyprávět mnoho příběhů nejen o sobě samé: jak ve svých zrádných skalnatých částech potopila nejednu loď, jejíž posádka tok předem neprozkoumala, jak nechávala navždy usnout ve svých vlnách muže nebo i ještě chlapce po hádce se silnějším o peníze či ženy, nebo jak jen sledovala víly procházející se po klidné hladině, jejichž hluboké zelené oči krvácely slzami, když odrážely příběhy z dob dávno minulých, na které dosud nedokázaly zapomenout pouze živly. Ovšem když umlčíte vtíravý hlas uvnitř mysli a zároveň se pozorně zaposloucháte, vybaví vám obrazy zemí, jimiž protéká, vzpomínky na monumentální města a jejich krále, vládnoucích mečem i rozvahou, zrádcích, kteří byli vedeni katem ke špalku nebo statečných válečnících neváhajících kdykoli nasadit život, aby se jejich jméno nikdy neztratilo v záhybech času a lidských pamětí. Jedině tato řeka mohla popsat dějiny s tak čistou pravdivostí, jako byla její křišťálová voda, neboť její běh nebyl nikdy přerušen jako plamen ohně, který vyhasíná, jako stálost země, která je odvátá nebo jako síla větru, neposedného živlu bez přestání běžícího i tam, kde ho nikdo nečeká. Vše, co by řekla, by bylo velmi důležité, ale nejspíš ne tak důležité jako kapitola, jejíž inkoust se ještě pořádně nevpil do papíru. Nespíš proto, že je poslední. Za ní zůstane jen nažloutlý list, na který časem sedne prach, ale nikdo ho nesetře, aby si přečetl stránky předcházející.
Postupovalo to pomalu a neznatelně, jako potopa v týdny, kdy taje sníh z hor, a ze začátku tomu nikdo nevěnoval pozornost. Pokud vím, ty nezvyklé šedé povlaky začaly plout po hladině uprostřed zimy a všichni si mysleli, že s vodou plují tenoučké kusy ledu. Jenže zima skončila a povlaky nezmizely. Každým dnem jich propluly stovky, některé malé jako pěst, jiné byly tak dlouhé, že z jednoho konce nebylo možno dohlédnout na druhý. Mnozí si začali uvědomovat, že se něco mění a dlouholetá rovnováha mezi živým a posmrtným světem je narušena. Snad se s párou na svět dostávaly i výpary něčeho zlého neboť láva v podzemí, do níž voda spadá, již nespaluje nečistoty, jen je vypařuje. Ale protože se pár let nestalo nic horšího, než že se již voda nedala pít, nechali se lidé uchlácholit a věnovali se dál svým každodenním starostem.
Potom přišla zima tak krutá, že bylo možno slyšet, jak praskají stromy mrazem, sněhu napadlo místy po ramena a celá krajina se zdála být úplně mrtvá, zvířata byla včas varována druidy a mohla odejít více na jih. Ale ať mrzlo sebevíc, na řece se neobjevil jediný ledový škraloup, navíc z ní po celém toku stoupal našedlý dým, protože byla teplejší než okolí. Den ode dne její voda houstla a plavaly v ní stále nechutnější zapáchající nečistoty.
Když stál sníh a z řeky začaly vylézat přízraky, které napadaly vše živé, na náhorní plošinu Mozere-za Haar byli svolání všichni mocní tvorové z celého známého světa. Mnoho jich sice pozvání odmítlo, snad proto, že zápach smrti z řeky nestačil vítr zavát až k nim, ale z Darhúdských hvozdů přišli druidové, ze zapomenutých lesů elfové, z hor divocí a zákeřní saseharové a z lidských měst paladinové a mágové, jen hrstka z předpokládaného počtu. Ostatní si nejspíš mysleli, že špatné dny odplují jako vždy do hlubokého oceánu času, a tam budou vlnami odnášeny do míst, která zatím mohli vidět jen ptáci, nakonec s nimi splynou a již se neukáží, ale nepomysleli na to, že za dobrými dny může plavat kal a navždy se smísit s čistou vodou. Krev jim tuhla v žilách, jak společně skládali mozaiku toho, co se opravdu děje. Pravda stála velmi blízko, přímo před nimi, že ji mohl vidět každý, ale všichni zvedali zraky a hledali ji na obzoru.
Radili se dlouho, zohledňovali každou maličkost a nebáli se k mnohým věcem vracet, když si mysleli, že nebyl vyřčen názor všech. Po dvou dnech a jedné noci vydali jasný verdikt: změny řeky nemají původ ve světě živých, protože ten se poslední desetiletí nemění k horšímu, ale ani lepšímu. Nezbývalo nic jiného než ihned vyslat nejlepšího z každého druhu, neboť věci se dávaly rychle do pohybu a než by se znovu sešli, mohlo by být už pozdě. Druhou noc si všichni důkladně odpočinuli a příští ráno se s nejnutnějším vybavením vydali na cestu k místu, kde kněží předpokládali, že bohové nechali postavit jeskyni, v níž je spád, přes který se přelamuje tok řeky - jediný vchod do podzemí. Poslední věc, na níž se dohodli, byla ta, že budou ostatní zpravovat o svých počinech pokaždé, když učiní něco důležitého. Nabízel se jediný způsob: Sasehar vytesá z kamene holubici, druid jí vdechne život, paladin sílu, elf rychlost a mág na ni sešle kouzlo se zprávou.
Vyvolení putovali několik týdnů úplně pustým krajem po toku řeky, z níž každou noc vylézali nemrtví, až konečně dosáhli jeskyně. Věřím, že duší každého z nich zatřásl strach vejít do temného vchodu a pokračovat dále, ale byli odhodláni. Po pár sázích se začala země třást a hučet, jako by pod jejich nohama zuřilo nějaké obrovské zvíře právě vehnané do klece. Mágův oheň jim osvítil obrovskou díru širokou snad půl míle, kam padají loďky s těly lidí, které živí vysílají na svou poslední cestu. Opatrně nahlédli přes okraj, ale spatřili jen tmu polykající vodu, která hučela jako vítr v korunách prastarých stromů za rozběsněné bouře a ucítili ještě silnější závan smrti dýchající na ně obrazy chvílí mezi životem a ničím, plné bolesti z očišťování od hříchů, jichž se duše dopustily a musí se jich zbavit, aby je smrt přijala jako čisté a připravené se znovu narodit. Stále v nich však žilo odhodlání splnit úkol.
Přečkali první klidnou noc a začali sestupovat do předsálí podzemního království. Jejich slézání postupovalo velmi pomalu, neboť se špatně hledala nejschůdnější cesta na už tak vlhkem kluzké skále a přitom byli stále zahaleni tmou a nikdo o nich na povrchu nic nevěděl. Když pro ně začal svět truchlit a začal ztrácet poslední naději, konečně přiletěla první kamenná holubice a po pár dnech několik dalších:

Náš sestup do podzemí je konečně u konce. Voda se zde mísí s tokem lávy pomalu jdoucí přesně opačným směrem než teče naše řeka na povrchu a bere s sebou i většinu páry, zbytek se mísí s těžkým vzduchem, který dýcháme. Neslyšíme nic jiného než hlasité syčení vypařující se vody, ale tento problém není ničím proti nejistotě, jakým směrem se vydat dál, neboť podzemí se po spěšném prozkoumání zdá jako několikset mil rozlehlá planina podepřená vysokými krápníkovými sloupy. Jediné světlo zde vydává láva, nemůžeme plýtvat magií k svícení, takže musíme chvíli zůstat zde, u tohoto nesnesitelného zdroje tepla a pokusit se ucítit, odkud na nás nejcitelněji vane dech smrti, poté se vydáme za ním.

Ještě včerejší noci jsme byli nuceni odejít, neboť nás napadla skupina strážců podsvětí. Bohužel jsme utržili první ránu, sasehar byl zraněn. Ostří kostlivcovy šavle sice neprojelo žádným důležitým orgánem, ale všichni tušíme, že pokud co nejdříve nenavštíví ranhojiče, zemře. Ale co by dělal ranhojič tady, v takovýchto končinách, na povrchu nebo pod ním, kde by bral smrti duše přímo z náruče? Avšak tento houževnatý tvor jde statečně dál, jako by si žádnou bolest nepřipouštěl.
Jednohlasně jsme rozhodli, že se vydáme směrem, odkud nás napadli strážci. Nepředpokládali jsme, že byli tak inteligentní, aby nás trochu obešli a nechali se uslyšet z jiného směru a tím nás zmátli. Šli jsme sice stejným směrem, jako se vleče láva, ale pomalu jsme se od ní vzdalovali, brzy nám zmizela z očí úplně.
Podzemí je nepředstavitelně jednotvárné, bez jakýchkoli kamenů nebo kořenů uschlých stromů, jak si mnoho lidí myslí. Světlo jsme používali jen asi dvakrát do hodiny, abychom zkontrolovali kompas, který tady naštěstí funguje, pouze podle druida ukazuje místo severu jih a místo východu západ. Vysvětloval nám, že druidové cítí svůj rodný hvozd na jakémkoli místě ve světě a dokáží určit směr, kterým se nachází. On ví, že je od něj na jihovýchod, ale podle kompasu by to byl severozápad.

Nikdo netušil, jak dlouho jsme se plazili podzemím. Mohly to být hodiny nebo už týdny, ale když jsme se vydali za hučením, jež jsme zaslechli v naprostém tichu, konečně jsme získali chladivě uklidňující jistotu, že jsme šli správným směrem. Našli jsme magickou bránu, jejíž zelenomodrá blána se pomalu spirálovitě stáčela do středu. Nejspíš jí prošli i strážci, ale zapomněli ji zavřít. Nabízela se také možnost nastražené pasti. Když jsem zjistil, že portál je průchozí oběma směry, sasehar se nabídl, že bránou projde první, protože už nemá co ztratit. Vlastně ani nečekal na názor ostatních, shodil své věci a vběhl dovnitř. Brzy ho brána vyplivla zpět. Ani jsme nechtěli myslet na to, jaké štěstí nás provázelo, když nám pomohlo najít jedinou možnou cestu z Předpodzemí do dalšího světa, kde již duše zbavené hříchů lávou a ohlazené průchodem podlahou mohly nasednout na loď převozníka. Když nás brána nešetrně vyhodila na druhé straně, dostali jsme se na místo, které bylo alespoň částečně osvětleno teplým světlem pochodní. Jenže tento svět byla jen hala o rozměrech asi 40 90 sáhů se sochami sedícího boha Smrti na svém trůnu vytesaném ze stěny třikrát na delší stěně a jednou na kratší. Avšak uprostřed celé haly jsme objevili to, co jsme hledali. Nádherně pozlacenou kobku ve tvaru hladce otesaného kvádru s obrovskými zavřenými dvoukřídlými branami oproti sobě s masivním ocelovým klepadlem na jedné z nich. Kdyby se oba tyto vchody nebo východy, které téměř nahrazovaly užší stěny, najednou otevřely, mohli bychom kobkou vidět na druhou stranu haly, ale něco nám pořád říkalo, že to platit nebude. Právě když paladin sahal po jednom k klepadel, ozval se sasehar, aby ještě chvíli počkal. Ubral se k jednomu z tmavých rohů se slovy, že musí odejít a pokud se do konce druhé nastávající hodiny nevrátí, ať ho necháme, kde ho najdeme a vezmeme si to, co nám zanechá. Když ho spolklo šero, paladin spustil klepadlo na bráně, která se brzy potichu otevřela, jako by byla používána denně. Vnitřek byl stejně zdoben jako venkovní stěny, ale nám už to ani nepřišlo krásné, snad proto, že když se má člověk setkat se smrtí, může být boháč nebo chudák, před ní stanou všichni úplně nazí. Zbývalo už jen pozvednout a nechat spadnout klepadlo na druhé bráně, které bylo tentokrát umístěno uvnitř kobky. Nyní, když do holubice vkládám tuto zprávu, začala třetí hodina a protože ihned, jak se paladin vrátí, projdeme druhou bránou, nejsem si jist, zda by holubice našla cestu i z třetího světa, který nám už snad konečně prozradí, co nám způsobilo všechny problémy.

Paladin se vrátil, ale sám. V hadříku nesl s nepředstíranou opatrností a až otcovskou jemností zabalenou malou věc - holubici, která nese tuto zprávu, zhotovenou z křemene a vybroušenou tak dokonale, až se každý udivil nad jemností prstů navenek tak hrubého tvora. U předešlých holubic z kamene jsem si nikdy nebyl jist, jestli doletěla, kam měla. Tato mi nedovolila pochybovat, že vyletí i z posledního, nejnižšího světa, odkud nemá nejmenší šanci znovu ochutnat svit slunce cokoli, co se kdy třeba jen nadechlo života. Každý jsme vyslali k bohům modlitbu za saseharovu duši a vydali se dál.
Paladin zaklepal na pravé z obou křídel, která se tentokrát se skřípotem otevřela. Nedočkavě jsme nahlédli dovnitř a v jasném světle rozeznali siluetu sochy, kterou jsme viděli už v hale u kobky. Když jsme si na světlo zvykli, poznali jsme, že tentokrát máme čest nikoliv s obyčejným kamenem, ale samotným Madr Moozahrem, vládcem podsvětí, nebo spíše s podobou, v níž se nám chtěl zjevit. Hrubým hlasem říkal, že naše kroky sleduje již dlouho. Jen polovina z nás může uspět, přestože všichni najdeme smrt. Jen dva, kteří si již na začátku zvolí správnou cestu a nechají se jí dovést až k cíli, kde najdou odpověď, proč je řeka kalná, a napraví to. Zbylí dva se vrátí na povrch a aby se síly vyrovnaly, budou vládnout životem i smrtí a ovládnou nemrtvé, kteří již stačili z řeky vystoupit, budou bloudit po povrchu světa a snažit se zavést vládu smrti, aby s ní mohli splynout, pokud je život neporazí. Dva se vydají do bludiště, kam pro své pobavení zavírá nejhorší duše, které sem přišly, dva nastoupí do lodi a nechají se převést na ostrov blízko břehu na druhé straně, kde je jen mrtvá tma, kterou už téměř ani oheň nerozlepí, ale všichni budou hledat tmavomodrý křišťál. Co se stane, až se ho dotkne živý tvor, prozradit nechtěl.
Jelikož druid a elf mají k smrti mnohem dál než já, jako mág, a paladin, rozhodli se, že se vydají do bludiště a ihned vstoupili do malých dřevěných dveří po pravé straně trůnu Madr Moozahrema. Mě s paladinem přenesl na břeh Řeky, kde již čekala loď s převozníkem, mlčenlivou kostrou prvního člověka, který umřel pod nebeskou klenbou. Mlčky si uvědomujeme, že jsme byli nuceni učinit mnoho rozhodnutí a jedno špatné by stačilo, aby naše poslání bylo zmařeno, ale já doufám. Doufám, že bohové stáli při nás.

Holubice si našla cestu celým podzemím a všemi jeho světy až na denní světlo. Dalších zpráv se nám sice nedostalo, ale výsledky byly viditelné již po pár dnech. Nejprve vymizel odporný zápach, poté se voda vyčistila a nakonec z řeky přestali vycházet nemrtví. Ale ti, kteří již ze špíny vzešli, na světě zůstali a poznali, že řeka již další vojáky temnot nevydá, spojili se pod vládou dvou postav. Nevím, zda je to elf a druid nebo mág a paladin, ale jen pohled na ně je hroznější než ta nejděsivější noční můra a přestože na oboze svítí slunce, když jdou krajem, do duší přivanou jasnou noc, avšak bez měsíce a bez hvězd. Netuším ani, odkud se vzali, z řeky určitě ne, ale jsou tady a stali se myšlením všech nemrtvých. Jsou mnohem chytřejší a silnější než lidé. Nemyslí na moc, peníze, ženy ani půdu. Nejsou ovládáni chamtivostí, pýchou, naivitou nebo svědomím. A hlavně necítí strach. Zůstala v nich jen jiskřička života z plamene, který ještě před pár dny nebyl ničím uhasitelný. Jenže poznali, co vše jim může smrt nabídnout a chtěli se zbavit úplně všeho života. Stali se loutkou ve zkoušce, zda si smrt po mnoha tisících letech našla způsob, jak převzít nad vším vládu.
S jejich schopnostmi nedokázala porazit maličkou armádu nemrtvých žádná armáda složená z tvorů s tlukoucím srdcem. Příliš pozdě pochopili, že chtějí-li nad tmou zvítězit, musí být jejich duše čisté jako východ slunce. Malichernost živých dosáhla vrcholu, když králové přišli na myšlenku, že kdo zvítězí nad nemrtvými, bude si moci podmanit království smrti. Bojovali tedy spolu a přesto každý sám, byli zranitelní jako stébla trávy, na než se valí voda z protržené hráze.
Boje trvaly několik let. Už dávno se přestaly počítat bitvy, ale život sám o sobě stále přežíval, jenže jak kousek po kousku mizel, stále více sílila smrt a blížil se neodvratný konec. Jak silný byl život na počátku a jaké jsou jeho síly nyní? Žádné, vždyť život už ani neexistuje. Já, v mé vysoké kamenné věži, jsem poslední život a jsou mi dopřány poslední řádky, po nichž zbude jen nažloutlý papír, než dveřmi do mého pokoje vhrne smrt a probodne mi srdce prázdnotou. Nastává tma. Tma, z níž se tento svět neprobudí, neboť to není sen. Život odpluje na druhý konec líné a klidné Řeky a už se nevrátí. Snad všichni pochopí, jak nás vládce podsvětí přelstil, když nám chtěl ukázat sílu života, jak je život krásný, když hoří a hluboce nádherný, když se chvěje nad žhavými uhlíky, jak jsou slzy našimi myšlenkami, jak poslední myšlenky patří slzám.