Na účtence (1.část)

Bylo mi asi třináct, když mi začalo docházet, že všechno kolem mě asi není úplně v pořádku. Tedy už tehdy mi bylo jasné, že nejsme úplně normální seriálová rodina se vším všudy. Už tehdy jsem byl zvláštní případ, protože jsem často trávil v nemocnicích tak dlouhou dobu, že jsem se ani nechtěl vracet domů, jak jsem si zvykl na místní prostředí. Od malička jsem slýchával, jaký jsem chudáček a jak mi – coby těžkému astmatikovi – primářka z Kroměřížské nemocnice dvakrát zachránila život. Evidentně to se mnou mělo dopadnout jinak, ale když tu přece jen jsem, vypadá to, že mi někdo to moje žití dává pěkně vychutnat. Až do dna. Je mi 22 let a čím dál víc zjišťuju, že tomu tak opravdu je.

Když jsem v patnácti letech opouštěl základní školu ve Svratce, měl jsem toho „na účtence“ víc než dost. Pocházím z Kroměříže, když mi byly dva roky, stěhovali jsme se do Chropyně,což je nedaleko. Tam jsem strávil dalších šest let, ze kterých mám prvotní vzpomínky na tento svět. V tom období mě dvakrát vzkřísili z klinické smrti, pokaždé při zánětu srdečního svalu. Nespočetněkrát pro mě jela hlučná eskorta pánů v bílém, když už jsem to vážně nemohl rozdýchat. Tehdy jsem ještě ve školce volal „soudružko učitelko“ a moje sestra vypadala jako idiot v pionýrském kroji a brýlích, které vyšly z módy v roce 1989.

Co jsem se tak dozvěděl od svých dvou starších sourozenců (Jarmily a Martina), byla naše rodina v městečku známou firmou. Maminka nebyla žádný svatoušek a tatínek ji vedl. Většinou se živil jako hospodský a kuchař, případně majitel celého lokálu v jednom. Bohužel, když mi bylo osm, zemřel na infarkt. Rodiče byli rozvedení, ale prý se dohodli,že to spolu zkusí znovu. Na to už ale nedošlo. Nejspíš by to asi ani nedopadlo, protože záhy jsme se stěhovali do již zmíněné Svratky. Pro čtyři děcka z Kroměřížské roviny to byl obrovský šok vidět dvoumetrové závěje sněhu na začátku dubna. Vlastně pro nás by to byl šok i v polovině prosince, protože jediné zimní vyžití v Chropyni pro nás bylo na takzvaném Vraspíráku, což byla umělá navážka čehosi, avšak dostatečně velká aby potěšila caparty z celé vesnice.

Tedy důvody proč jsme se stěhovali do 160 kilometrů vzdálené obce uprostřed Vysočiny byly dva. Jednak tam byl dost zdravý vzduch díky lesů všude kolem a absenci Technoplastu, chrlícího z komínů od rána do večera neuvěřitelné množství černých mračen, ale hlavně proto, že naše máma si tam našla přes inzerát přítele. Nejspíš s ním byla v kontaktu už delší dobu, protože jednoho dne prostě přišla a postavila nás před hotovou věc. A tak se stalo, že nás bylo zase šest. Zpočátku to vypadalo jako idylka, později se ukázalo, že Pepa (rádoby náhrada za otce) je stejný výpitka jako máma a časem se ukázala vzájemná neschopnost soužití. Noční hádky a rvačky byly takřka na denním pořádku. Oba byli věčně pomlácení, plní modřin nemluvili spolu i týden. Na nás se to samozřejmě nemohl nepodepsat. Starší brácha usínal s obuškem v posteli, sestra radši v sedmnácti otěhotněla s chlapem, kterej jí čtyři roky na to zdrhl do Spojených států, protože v Čechách ho čekal jen kriminál za podvody. Já jsem mizel pryč z domu do lesů i na celé víkendy a to čím dál častěji a mladší brácha Sváťa, z toho neměl rozum, tak se každou chvíli zastával někoho jiného. Všechno bylo čím dál horší a agrese a hádky se vždy kumulovaly kolem Vánoc. Pamatuju, že to u nás vypadalo jako v italském filmu a rozbité sklo u dveří bylo téměř pravidlem. Stávalo se celkem běžně, že po výplatě se máma tři dny neukázala doma a byla o zmínka, jak se někde s někým muchlovala zpitá jako doga. Jednou jsem se probudila zjistil od sourozenců, že odvezla sanita, protože se cestou z hospody spolu s Pepou zřítila ze schodů a zlomila si nohu, ne kterou jí on spadl. Byl to nejenom alkoholik, ale psychicky labilní jedinec, což jsme zjistili až po čase. Byl odborníkem diagnostikován jako silně labilní povaha se sklony k agresi a krom toho to byl úplný idiot bez charakteru.

Po pár letech takového veselého soužití zase jednou ráno přišla domů se slovy: „Děcka, pakujem a stěhujem se.“ Naše euforie z opuštení domu hrůzy skončila, když jsme zjistili, do čeho jdeme. Malý byt ve 150 let starém kamenném domě byl jen asi o 300 metrů dál. A v něm bydlel další Pepa. Tenhle se od toho předchozího lišil jen tím, že byl statnější a silnější. Shoda křestních jmen, jak se ukázalo později, předpovídala nevyhnutelné. Nejdřív se opravdu snažil. Ale časem jsme zjistili, že jsme učebnicovým příkladem rčení „z bláta do louže“. S tím rozdílem, že z mámy se časem stala ještě větší alkoholička. Chtěl bych jen dodat, že celý ten barák patřil ze tří čtvrtin Pepově matce. Ve dvou přízemních bytech jsme bydleli my a ona, nahoře Pepova sestra s rodinou a čtvrtý byt sloužil jako víkendový a prázdninový vzdálenému příbuzenstvu z Brna.

A tady se dostávám zhruba na začátek svého vyprávění. Bylo mi asi třináct a zdaleka ne všechno vypadalo jako idylka ze seriálu. Sestra už měla za sebou rizikové těhotenství a první měsíce soužití se svým budoucím manželem. Martin se protloukal, jak se dalo. Kvůli jedné hloupé vesnické slepici, do které se zbláznil, si nadělal dluhy a od té doby se to s ním táhlo. Začal se cítit, jako čím dál větší frajer nažehlenej a tím větší si dělal dluhy. Pak zmizel pracovat jako barman do Prahy. Viděl jsem ho čím dál míň. Naposledy před třemi lety, od té doby o něm nikdo ani neslyšel. Telefony nezvedá a sám se neozve. Vše nasvědčuje tomu, že nejspíš sedí v kriminále bůhví za co. Z Pepy se vyklubal obyčejný obývákový povaleč, který z práce chodil přes hospodu věčně napitý. Jeho kutilské skony se projevovaly pouze když měla televize špatný příjem signálu a veškeré jeho výchovné projevy autority spočívaly v trestech, zákazech kde čeho a fyzického násilí. Z matky se stala totální alkoholička, která si práci udržela maximálně tři měsíce, která lhala nám i sama sobě a která mě kvůli mým protestům proti jejímu způsobu žití a soužití s námi v mých sedmnácti letech vyhodila z baráku.

Dva roky před tím jsem nastoupil do Chlumu u Třeboně na sklářskou školu. Začátkem září toho roku jsme vyhořeli. Shořelo úplně všechno, včetně mé kytary. Byl to rok 1999 a já objevil útěk od reality i smysl života právě v kytaře a tím logicky v hudbě jako takové. Tehdy to pro mě byla rána i když ten nástroj nestál ani za pár šupů. Po měsíci vyklízení a rekonstrukcí jsem dostal novou. Začal jsem opravdu hrát (a snad i žít) a nic mi nebránilo věnovat veškerou energii něčemu užitečnému. Učil jsem se od píky sám na půdě toho strašného domu, protože doma to nikdo nesnesl. S Pepou v čele. Po pár akordech jsem začal tvořit vlastní texty i hudbu. Na chvíli se posunu do roku 2001. hrál jsem s kapelou, byl šťastný s krásnou slečnou ze Zlína, měl spoustu nových přátel a zkušeností.

Později jsem si uvědomil, že tady se na svět vyloupl novodobý hippie. Až po vážných sporech v kapele, která se mi stala plnohodnotnou rodinou a po rozchodu s onou slečnou, která tehdy pro mě znamenala hrozně moc. Tehdy se člověk ukáže, čím vlastně je. Teprve po několik let trvající smůle se člověk ukáže v pravém světle. Byl jsem na to všechno sám a protože mi tehdy záleželo na tom, aby o mě nikdo nemohl říct, že jsem životní troska (ke které jsem chvílemi neměl daleko), jako je moje matka, dělal jsem všechno pro to, abych ukázal, že na to mám a že už mi nikdy při mé cestě stopem tímhle světem neukáže ze stáhnutého okýnka u spolujezdce vztyčený prostředník.