Tenčí, než vrstva čerstvého ledu

Sníh se na přístav snesl tiše, jako prostěradlo přes mrtvého. Led uzavíral lodě do neúprosného sevření, vymačkával z nich se skřípěním duši, zakusoval se, drtil a ony jen tiše sténaly. Rozespalí námořníci s hlasitým nadáváním vylézali z jejich útrob, o s čerstvý led zvonily nocí sekery. Téměř všechny lodě postupně ožívaly hlasy, světla luceren se plaše choulila a často zmírala, dlouhé neklidné stíny klouzaly po ledu, láhev s pálenkou bylo těžké udržet ve zkřehlých prstech, ve vlasech mrznul první sníh. Mráz štípal a pálil. Kdosi vykřikl. Jedna z lodí, která zůstala v ledovém sevření pomalu klesala, lačně hltala ledovou vodu, ztrácela se, mizela pod led. Běželi k ní a ti odvážnější šplhali s lucernami na tichou palubu, třpytící se čerstvým sněhem a házeli dolů na led vše, co se dalo zachránit, nahlédli do podpalubí, kde už na ně zírala černota nezvané ledové vody.

Kdosi vběhl do krčmy a křičel o ledu a potápějící se lodi a všichni, komu pálenka příliš nezatemnila mysl, vyběhli do mrazivé noci. Když kapitán doběhl ke své zmírající lodi, byla paluba již téměř s úrovní hladiny. Zíral do černé nenasytné díry, lidé ho drželi, už se nedalo nic dělat. Paluba zmizela a stěžně ubývalo, byl odkrajován ledovou vodou, kdosi strčil kapitánovi do ruky láhev s pálenkou, ledová voda bublala a na hladině se objevovaly prkna, soudky a krabice, kapitán je tahal ven a zmáčel se od hlavy k patě.

Seděl na krabici mokrého koření, sníh ho pomalu zasypával a díval se do prázdna.

Skoro jako bych nikdy nebyl, chtěl říct nahlas, ale už cítil, že od toho, aby byl se svou lodí, jej dělí jen tenká hranice.