Časoprostorová smyčka VIII

Při pohledu na celkový obraz se v nás všech vzbudila hrůza co se to stalo. Nevěděli jsme co máme dělat. První co nás napadlo bylo utéct. Ale věděli jsme že za nic nemůžeme. Nevíme kdo to všechno viděl, ale pouze jsme se bránili. Vždyť nás napadnul. Normální chůzí jsme odešli ze zastávky, i přesto že na zastávce začal vládnout chaos. Z dálky jsme viděli hloučky lidí co se chtěli pokochat pohledem na mrtvolu roztřísněnou kolem tramvaje. Někteří křičeli, jiní volali záchranku. Byli i takoví, co bránili lidem, aby se díval na mrtvolu, a snažili se dobrovolně rozptýlit lidské shluky.

Odebrali jsme se směrem na vrch, přes postraní uličky, kde jsme probíraly to co se stalo. Byli jsme vystrašeni, že nás budou hledat, ale nějak jsme se tím nezaobíraly. Vím jsem jedno, určitě se o tom bude mluvit po celém městě a brzy se zjistí, i co byla příčina této nehody. Přece nás musel někdo vidět, jak jsme tam stáli, a mlátili se s tím chlapem. Ale  jedno je jisté, že na koleje skočil sám. Nikdo ho k tomu nenutil. 

            Procházeli jsme sídlištěm, které bylo z části zachovalé, moderní a místy i čisté, ale lidé byli snad jen opak toho, jak to tady vypadalo. Žily tady ješte ty starší generace, kterým zaleželo aspoň trochu na tom, jak vypadá jejich okolí. I přesto, že jim někdo někdy rozbil okno, nebo pohazoval odpadky, byli stále schopni vstát, a uklidit to jen pro smysl pořádku. Byla to asi poslední zachovalá čtvrť ve městě. Možná, že je to těmi lidmi, ale spíše si myslím,že to bylo tím, že na každém rohu jsou nainstalované kamerové systémy. A také tu chodí hodně lidí i v noci, takže se žádná skupina nezmohla na to, aby to tu rozmlátila. Snad k tomu ani nemá důvod.

Šli jsme přes cestu, kde jezdili auta v kolonách za sebou pomalou rychlosti. Nebylo to obvyklé, ale předpokládali jsme, že se někde stala další nehoda, a tak se provoz na této frekventované cestě zbrzdil. Přešli jsme  mezi auty a pokračovali dál. Náš cíl byl jeden dům, kde se chodilo k telefonní budce, u ní stálo vždycky pár lidí, které jsme dobře znaly. U budky stal Fill a Jano. Byli to moji staří známi. Fillo byl nižší postavy, vyhublý, ale jak jsem ho znal na svou chudost byl rychlý a pružný. Jano byl opak Filla, tlustý chlapec kolem devatenácti let s malátnými pohyby. Je sice fakt že byl často sjety, a tak byla omlouvena jeho malátnost. Přistoupil jsem blíže a podal si s nimi přátelsky  ruku. Každá skupina lidí měla svůj pozdrav, a když jsi ho znal, a provedl bezchybně, už si o Vás mohl udělat každý obrázek, že se mezi touto společnosti vyznáte. Jano mi chtěl říci nějaký vtip, co si přečetl na netu, ale stručně jsme mu vysvětlili, že nemáme čas na vykecavani, a že potřebujem nějáké informace, kde může být Kacz. Fillo věděl samozřejmě vždy, kde se tito lide nachází. Znal všechny dealery z okolí stejně jako já. Ale na rozdíl od něho jsem nevěděl, kde se zrovna nachází. Sice jsem znal všechny místa, kde někoho vždycky stoprocentně najdu, ale nevěděl jsem nikdy, kdy a kde přesně koho najdu. Fill se zeptal co chceme po Kaczovi. Říkal jsem že jsem s nim domluveny, na nějákem obchodu, ale že mě čeká, ale že neví kde zrovna bude. Fillo byl skvělý člověk, znal jsem ho asi už šest let. On byl první, kdo mi vysvětlil jak se pozná kvalitní tráva, nebo jaký je rozdíl mezi čistým nebo hrubým hašem.

Fillo se zeptal, jestli můžou jít s námi. Croki měl sice námitky, protože je neznal jako já a Maro, ale  nakonec jsme mu vysvětlili, že jejich přítomnost se nám hodí, protože dostaneme výhodnou cenu, protože chtějí taky něco. Tak jsme se vydali směrem do Zkázy.

Zkáza byly jedna z čtvrti, kde už ani policajti nechodily. Zkáza je čtvrť v našem městě, ve které žijí největší sociální případy, největší grázlové, cikáni a všelijací jiní lidé, kteří se nedají ani zařadit svým chováním mezi lidi. Tito lidé jsou hrubí, sprostí, hrají si na bohaté, fetují, chlastají, vaří drogy, nebo pěstují trávu a vůbec jsou to divní lidé. Tato čtvrť je poměrné rozlehlá a má spoustu vedlejších koutů a zakoutí, cestiček a laviček.

Šli jsme ke křížku, kde se měl nalézat Kazi. Křížek je jedno známé místo něco jako taková křižovatka, kde každou chvíli někdo jde aby našel toho koho hledá. Nepsané pravidla uvedly formu chování lidí na takovou úroveň, že každý ze slušných lidí se křížku vyhýbá a ti opační jej vyhledávají. Je sice fakt, že je to jediné místo, kde je kamera, ale to na tom nic nemění, když vás někdo vidí, že se s někým pouze bavíte. A odposlechy nejsou možné, ale každý z nás zná základní pravidla v životě mezi drogovými dealery. Cestou se nám naskytoval pohled na okolní nekrásu této čtvrti. Už jsem znal posprejované stěny ze kterých sálal divný vánek pobarevných myšlenek nějakého sfetovaného joudy, který se snažil marně vystihnout svojí vizi, která upadala do nekonečné propasti bortící se jeho vlastního já a tato propast nebyla způsobena pouhým náhledem na společnost povrchních pokrytců myslící si že ovládli lidské bytosti, ale byla to reakce na vzrustajíccí napětí popuzené vlastní zkušeností ze života, který mu ukázal že i v bezvýznamnosti se dá žít jinak než jako umírající bytost přesycena nadstandardními věcmi.

Mezi barevnými pruhy sprejové stopy se řítí na člověka jakýsi vlak plný myšlenék, která skáčou z okna už jen pro své potěšení a ty myšlenky vás potom přepadávají jako westernoví cowbojové přepadávající banky v El-pasu jen proto, aby ukojili svou prdel nenasycenou prachem. Ať už je ten prach střelný, nebo písečný tak přepadají dál a z nicotné trosky, žeroucí písek s fazolí, se stane kaviárový plavec na úkor společenských vkladu do banky, a ti zase chátrají v nouzi a ničí svou psychiku v rozkládajícím se smyslu života bez finanční oplaty. Cowboj si žije a druhý umírá ale on ještě neví že proklel sám sebe tím, že se dostane stejně k městu kde chce být cenným a konzervativním boháčem který začne investovat své jmění pro svůj nárůst, pak mu stejně dojde benzín v automobilu, které dávno vyměnil za prašivého a starodávného koně, který byl tak rychlý a poslouchal ho na slovo. Skončil ten kůň stejně na jatkách a šel do salámu, který si pan kaviárek dal na svůj chléb upečený z práce chudých a okradených. Na chleba si ještě dal kaviár, který mu donesla jeho neustal znásilňovaná  služka,  která jako pana už dávno umřela pro svobodu svých černých bratrů. Služka nevině nemohla dojít pro benzín, stejně se skládala z prachu a fazolí a proto pan musel jít po svých, vždiť neštěstí je že okradaný jde po svých a ne po cizích protože by se mohl postavit když zakopne, a cizí ho nebolí, tak šel pan sám po svých místo auta a koně měl boty a ty ho tlačili z tíhy, jakou musel vynaložit místo lidí kteří se okrádali dobrovolně jen proto, aby přežili v klidu a míru, tak se vozili po rukou okradených až dovedly pana cowboje do metra . A hle co se stalo přijíždí metro nebo vlak plný lidí přecpaný a přesycený toho všecho co okrádá, a pan stojící před dveřmi se sune mezi těmi hlavami, ale ne, je jich tolik, že se už nevejdou do dveří, ale mají pouze chvíli na to aby vystoupily, tak začínají rozbíjet okna a vyskakovat, jako hejna zelených žab, které se těší až skočí do vody a ovlaží si svou rychle vysychající pokožku. Ve vánku vařícího se dusna, které tře všechny ty hlavy mezi sebou česli obrovského lisu se potí pán, který nastupuje a stává se také jednou z těch okradených myšlenek, která se rozjíždí vstříc větu, který už ho nepustí ze zajetí dokud s nezastaví proud v drátech, a ten proud se zastaví až jak vyjde nová myšlenky, která překryje svou barevnou skvrnou ty staré pokusy na té šedavé stěně.