Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

fidorka

13. 02. 2006

1707

Autor

to_místo_pod_hvězdami

je půl třetí ráno a moje prsty tančí po klávesnici.

hlava to jen nezůčastněně sleduje.

vzbudil mě pocit netlumeného hovoru za okenními tabulkami.

všude kolem byla tma. seděl jsem na špinavé podlaze u špinavé zdi a přede mnou ležela malá kulatá čokoládová fidorka. nic jiného jsem v tu chvíli neměl... domov, přátele, peníze, šaty... nic... jen čokoládovou fidorku. odněkud se zjevil muž... vypadal jako macháček z migu 21. lehounce se usmíval. přišel ke mě a dřepl si. bez jediného slova natáhl ruku a vzal mou fidorku. stále se usmíval a díval se mi do očí. nebyl jsem schopen uhnout pohledem. škubnul jsem rukou v zoufalém pokusu vytrhnout mu čokoládu z ruky. nejprosebnějším tónem co jsem dokázal jsem řekl: "prosím, vrať ji... ". chvíli se na mě ten jeho "kamenej usměvavej ksicht" díval... pak kývl, vytáhl fidorku z kapsy a položil mi ji na ruku. pořád se mi díval do očí a já zas jemu. pořád ten nepatrný úsměv. ten škleb starého člověka zemřelého ve spánku. opět sáhl do kapsy. to co vytáhl mě paralyzovalo. nemusel jsem uhnout pohledem od jeho očí, abych poznal starou dobrou rezavou rybičku. natáhl ruku s nožem k mému krku. pořád ten stejný výraz v obličeji... ten odporný děsivý pohled psychopata. najednou jsem na krku ucítil lehké zatahání kůže... trochu to zaštípalo a pak užse mi na krk a pod oblečení začala rozlévat teplá tekutina... nevěděl jsem jakou má barvu, jen jsem tušil její hustotu a uklidňující teplo. pomalu stékala po hrudníku. od konečků prstů se začal rozlévat pocit naprostého uvolnění.. a chladu. zasípal jsem: "prosím..." a můj pohled se začal zužovat a rozostřovat. pořád jsem se mu díval do očí. srdce přestalo bít. plíce se zastavily uprostřed nádechu.

pohled se mi zužuje, už zůstává jen nepatrná tečka... vidím ten šílený výraz v jeho tváři. tělo už přeřezává poslední kotevní lana toho mého balónu s duší. obraz i zvuk se vytrácí. myšlenky se čímdálvíc zestručňují... chlad... teplo... teplo zevnitř. není to teplo živého člověka... je to teplo mdlého zimního slunce... to jen balón zapaluje svůj hořák trochu víc...

přeřezávám poslední lano.