Moje narozeniny

Právě jsem si přečetla povídku Hrobce, ve které hlavní hrdinka po smrti matky zjišťuje, že byla adoptovaná...

Jak mám ráda ty svoje narozeniny. A přece, co když to ani moje narozeniny nejsou, co když moje papíry lžou, co když jsem kukačka vložená do hnízda někým cizím. Čtyři sourozenci a jedináček? To přece není možné, a je ošklivé, že mě něco takového vůbec napadlo!
Dětské domovy jsou plné odložených dětí a o mě se moji rodiče starali celý život, tedy skoro úplně celý život, když jsme byla malinkatá, byla jsem u babičky. Aby mohla máma chodit do práce. Tam někde se stala ta chyba, měla jsem ji pak ráda jako mámu. A ve vlastní rodině jsem byla jako v zaměstnání, starala jsem se o mladší sourozence, plnila úkoly, nezlobila, přiměřeně dobře jsem se učila, ale ne zas tak moc dobře, abych vynikala. Vždy, když jsem vynikla, stáhla jsem se. Ošklivé kačátko, líbilo se mi to.
Kdo z nás si může být jist, že patří zrovna těm, se kterými žije?
Ale moje děti jsou doopravdy moje! To byla vždycky moje útěcha. Ale jsou doopravdy? Vždyť se všichni narodili v porodnici, mohli mi je vyměnit.
Každý je sám, každý, ale to nahlédnutí bolí, vždycky a každého.
Mám svojí cestu, jsem osamělá labuť.

---