dva dopisy

1. dopis 
... měsíc se vynořil z temných vod dřímajícího města.. svítí nám na cestu, do našich srdcí, k pochopení lidské důstojnosti.. ere hrají si.. zkoušejí.. kam až lze zajít

2. dopis
ještě ráno se bažil v okolních temnotách žlutěteplým svitem... a chichotal se: oč důstojnější jsem já - kámen...  nehraji vaše hry, můžete si po mně chodit... můžete mě rozebrat... mohu zmizet a nebýt... ale co vy...? co vaše bloudění..  tápání vašich tkání a srdcí? hm?
  a řekl jsem mu: ty se nechichotej, i já mohu zmizet a nebýt a mnohem snadněji a jistě dříve než ty a jsem li-tu, pak proto, že chci... nejsem plným vazalem sil, do kterých jsem se narodil...  co ty můžeš o mně uhodnout, nikdy nebude, co mně se o světě zdá... a rovnou ti mohu říci... tvoje srdce je ve mně.. já jsem tvoje tkáň, tvůj život, tvůj rozum i cit... a mám tě rád neviditelně a temně.. mám rád v tobě, po čem jsi ještě ani nezačal toužit... stejně tak jako neviditelný a temný je svit, která nás oba pojímá a poutá... stejně tak neviditelně hořím ... stejně tak neviditelně hraji hru, kterou jsi ještě nespatřil ... a neříkám: nejsi schopen... tváří světu poznáš, že jsem to já, koho jsi ve svém nevědomí už pradávno hledal