Hoře z rozumu

Od mala mne zajímalo noční nebe. Když jsem ještě byl děckem na přelomu čtyřicátých a padesátých let, byly noci na venkově temné a hvězdy se třpytily tajemným chvějivým světlem, jako už nikdy později. Lehával jsem v trávě nebo postával uprostřed třpytných sněhů a trápen neklidnou zvídavostí hledíval vzhůru. Dětství si dosud připomínám v Jeseníkách, kde na opuštěných místech ještě pořád září nebeská sklíčka stejným jasem, jako před padesáti lety na mém snivém venkově. Nic nevyvolává v člověku tak zvláštní a nevyslovitelné vzrušení, jako hvězdné nebe. Neplatí to ovšem pro každého. Lidé praktičtí a každodenní dokáží chodit pod tím nádherným magickým příkrovem naší malosti celý život bez zájmu o věci nadpozemské, obstarávajíce svou všednost. Ti nemnozí, jímž byl dán do vínku zájem o esoterično, však přemýšlejí, meditují, kladou si znepokojivé otázky. A že se je čím znepokojovat a na co ptát! Díky obrovskému orbitálnímu teleskopu se lidské oko natáhlo do vesmíru o pěkných pár miliard světelných let dál. Také na to, co je na dohled blíže, je vidět mnohem lépe a prostor pro domněnky, jimiž kosmologie oplývá nejvíce ze všech věd, se zvětšil a prohloubil.Člověk však nemůže zůstat u astrofyzikálních dohadů, které jsou mu předkládány dnes převážně ve velmi působivých filmových sekvencích. Musí se s tím, co na něj doléhá skrze rozšiřující se produkci astrálního zboží, vyrovnat i emotivně a filozoficky. Nejstrašidelnější ze všech pocitů přemýšlivých lidí je naprostá samota, jako nezměnitelný úděl. Děsivá je malost, zbytečnost a nepatřičnost člověka a jiných živých forem v nekonečném běsnění hmoty. Neprostupná je tajemnost vesmírných dějů, které se pokoušejí lidé poučení v příslušných oborech aspoň zevrubně interpretovat. Mikroskopické jsou nástroje, jimiž všichni zkoušíme vesmírné karnevaly energie a masy vyslovit tak, aby byly alespoň trochu poživatelné v našem vědomí.Při pokusu o výklad světa je mezi námi a vším ostatním ještě jeden balvan, který se naprosto bezúspěšně pokouší odvalit filozofická disciplína gnoseologie, neboli nauka o poznání. Je to skutečnost, že všechno, co pokládáme za realitu světa, je tvorbou našich senzorů, mozku a řeči, jako jejich nástroje. Že všechno, k čemu se můžeme dobrat, je navařeno na naší plotně, že vše, co je, je z naší dílny a o nějakém objektivním světě o sobě můžeme jen spekulovat, nic více. Statisíce slov na téma poznání pocházejí z takových hlav jako jsou Hume, Kant, Husserl, Heidegger, Wittgenstein, Russell a jiní a jiní .Přesto je to jen dokazování v kruhu, jako když se pes točí za svým ocasem. Odpoutat se od sebe sama není v naší moci. Přemýšlivý člověk strádá hořem z rozumu. Jediným snesitelným životním stylem je bytí v jednoduchosti, naivní realismus, přirozený způsob existence, život bez otázek na věci, které nás přesahují, život naplněný praktickým konáním a vnímání krásy, tu hvězdnou nevyjímaje. Je jediným, jenž se dá aspoň trochu snesitelně žít.