Klára

Jel jsem za ní. Byla to láska, to jsem si vnucoavl do úst když jsem povídal lidem o Kláře. S nezájeme kývali hlavou a odešli pryč. Láska?............

Na hvězdách
Pousmál jsem se a snažil se vmotat si její ústa, její oči do paměti a přetvořit si je v obraz věčnosti a lásky. Nebe kypělo tmavě modrou a padalo na mé pohledy.
Byla krásná. Šli jsme pomalu. Její bílej a malej pes pobíhal kolem a občas bylo slyšet, jak ho volá.
„Ajrý………..“ našpulila rty a pak se na mě podívala. Sklopila zrak a zadívala se na zem. Oranžový světlo lamp tančilo kolem nás.
Přání chytit ji za ruku se udusilo v peřinách marnosti. Nervózně jsem se podrbal ve vlasech a promnul jsem si oči. Koukala se na mě tajně a přitom mluvila úplně odkrytě a volně jako vítr, který nás ovíjel kolem těl. Vlahý a teplý.
Zadíval jsem se na oblohu a pak si vytáhl levnou cigaretu.
„Chceš?“ natáhl jsem jí až skoro k očím krabičku cigaret.
Jednu si vzala a chvatně si ji zapálila. Moje cigareta mi visela v koutku úst a oči dychtily být cigaretou v ústech Kláry.
Sledoval jsem ten proces zapalování jako dlouhej film, kterej natočili jen pro mě.
„Co je?“
„Divně se díváš….“ Potáhla jemně z cigarety, zaklonila hlavu a poslala kouř do nebe.
„Přemejšlel jsem……………o Tobě……“
Vyděsil jsem se svý upřímnosti a toho, že se děsím upřímnosti. Zkusil jsem se jakoby nedbale usmát, ale poznala to.
„ty………..“ Zatřepala řasami a odklepla mrtvý popel na studenou zem.
„Ty mě máš rád, že jo?“
Nečekala co řeknu, zřejmě nečekala, že vůbec něco řeknu, protože mluvila o tom, jak byla malá a chodila mámě pro mlíko, jak trhala jahody na stráních……….
„jo……………“ Přerušil jsem jí.
„Máš pravdu………………….“
Byl jsem nervózní a to co jsem si zosnoval v představách nešlo přenést do té chvíle. Mlčel jsem a styděl jsem se.
„Miluji Tě……….“ Překvapil jsem sám sebe.
Nic neřekla a jen se usmála. Hledal jsem v úsměvu to otřískané Já Tebe taky, ale byl to jen úsměv.
„Já vím“ Řekla téměř neslyšně po chvíli.
Rozhlédl jsem se kolem sebe. Vysoký paneláky a na nich čtverečky vyplněný světlem. Žlutym nebo modrym. Sledovali příběhy.
„Málo lidí čte………..“ Podíval jsem se na ní s výrazem chudáka.
„Máš pravdu, ale nic neuděláš…………………..jde jen o tu dobu. Lidi dnes žijou v televizi……………“
Zavolala psa a sedli jsem si na studenej kus betonu. Na okraj nějaký „umělecký“ sochy. Podivil jsem se nad tim, jak takovouhle sochu mohli picnout mezi lidi, aby jí viděli když jdou spát, když jdou ráno kamkoliv.
Nebyla vysoká, asi jen metr, ale za to byla ohyzdná.
Nic nevyjadřovala. Žádnej pocit, žádný slzy…………..jen snahu se líbit.
Připomínala růži.
„To má bejt asi růže, co?..........“ Pohodil jsem hlavou za sebe.
„No jo………….myslim, že se jí to podobá…………….“
Nevěděl jsem co řikat, tak jsem mlčel a pomalu se díval za sebe a když se nedívala ona, tak na ní. Plavý vlasy jí tekly do očí a rty se hebce kousaly do vlhkosti večera.
Chtěl jsem jí líbat. Přisunout se k ní, chytit jí za ruku a líbat jí.
Byl jsem zbabělej a byl jsem přesvědčenej , že se se mnou baví jen proto, že mě lituje.
Jenže pak byli chvíle, kdy jsme se potápěli v očích toho druhýho a to bylo úžasný. Četl jsem v ní a ona snad ve mně.
V tý chvíli jsem to měl udělat – líbat jí.
Kolem prošel kluk.
„Čau……….jdeš domů?“ Řekl a pozdravil mě. Já zase jeho.
„Já už musim jít. Má u mě mikinu.“ Začla si sbírat věci a zvedat se z betonu, z tý hnusný sochy.
„Jo…………….“ Smutně jsem tam seděl dál a koukal se na to, jak vstává.
„Tak……….“
Usmála se a projela si vlasama bílou rukou.
„Přijeď zítra, jo?“
„Jo………“ Snažil jsem se působit klidně a možná i lhostejně.
Ve mně lítali andělé a jeden právě odletěl. Šel jsem pomalu štěrkovanou pěšinou a hrabal se v žebračce, kde jsem se prsty snažil uchvátit walkmana.
Nastoupil jsem do busu. Pavilón zářivek a sterilního jednání mě naprosto posadil do snění o Kláře.
Vypnul jsem hudbu a otevřel Quo Vadis. Já jsem byl Vinicius i Petronius.
Ona byla Lygie. To bylo bez pochyb.
Dřepěl jsem v hučícím autobuse a četl si knihu. Nevím ,kde jsem byl a kdo nastoupil. Já byl v římě v náruči Lygie – Kláry. Zase jsem snil.
Snil tolik, že jsem měl široce otevřený oči a plnily se mi strachem a osolenou vodou. Chtěl jsem o tom napsat. Ještě předtím než jsem jel za Klárou, tak jsem četl Gabriela Gárcia Márqueze a magický realismus mě uvrhl do ještě větších představ o tom, že možná napíšu něco, co oslní někoho na malou chvíli a když si rozmaže svitky mých citů a pocitů ze srdce, tak jen vzdychne a pohlédne na nebe. Tiše a klidně. A pak…….se začne usmívat.

---