Vopice

Prolog.

První byl Kerouac
„Koukejte!“ rozmách jsem se rukou do prostoru a loknul si vína. Rozlilo se mi po hrudi a pár kapek nezvučně třísklo o zem.
„Hej………….Lído………………………“ Podívala se na mě a usmála se. Klidně a sladce.
Byl jsem zapuštěnej do sedačky a nechtělo se mi hejbat. Za oknem probíhala černá tma s ostrovy sněhu, kterej probleskoval jako záblesky vědomí v nekonečnym opojení chlastem.
„Za chvíli budem vystupovat….“ Zaslechnul jsem.
Prstem jsem si přejel pod nosem a zadíval se na děcko v kočárku. Kmitalo očima a cucalo si prsty. Kývl jsem hlavou a snažil se upoutat jeho pozornost.
Začlo vřeštit a kroutit se.
Syntetický světlo zářivek spalovalo všechny přirozený projevy, který vyzněly pro všechny ostatní trapně a opile.
Ještě jsem si uvědomoval, že se to Ivě a Lídě nelíbí, ale chtěl jsem bejt zarytě svůj stůj co stůj.
Radek měl v sobě láhev vína jako já. Mlčel a sveřepě se držel žlutýho madla. Občas se na mě podíval a roztáh oči i ústa do nadšenýho úsměvu.
S povzdechem jsem se na něj taky usmál a otočil hlavu k oknu.
„Tak…………vystupujem“ Lída vstala a nadnášela se protorem ke dveřím.
Následoval jsem ji a se mnou i ti dva. Spolu. Na chvíli jsme byli spolu.

Zaplatili jsme vstup a našli si místo k sezení v dřevěný kóji. Pil jsem. Pivo za pivem a sledoval, jak jsou ostatní střízlivý a já tam házim očima ve snaze chytit křídla s kterejma vylítnu do pochopení. Srkl jsem si piva.
„Co to děláš?“ Díval jsem se Lídě přes stůl do očí.
Opakovala otázku a sklopila oči.
„Snažim se………….“ Polkl jsem…………………..“ Komunikovat očima………“
Zase je zvedla a řekla, že se stydí nebo tak nějak.
Zakroutil jsem hlavou a chytl mě vír svěřování se svojí duševní bouří.
„Jsem nejvíc citlivej…………………a vy jste………..“ bylo mi jich líto.
Pleskl jsem hlavou do rukou, který byly prostřený na dřevěnym stole.
Zdálo se mi, že mě někdo pohladil po vlasech.
Od tý chvíle jsem neměl odvahu se Lídě podívat do očí. Seděla tam a cosi si myslela. Cosi si povídala sama se sebou a tiše a pomalu a smutně pila pivo.
Zdvihl jsem hlavu a rozhlídl se kolem sebe. Iva si četla, Radka jsem neviděl a Lída seděla u vedlejšího stolu.
„Kurva……………“ Pronesl jsem si pro sebe a soukal se pryč. Hejbat tělem, abych zapomněl a rozpomněl se, že hudba mi pomáhá. Takhle ubohej jsem byl. Pak jsem ještě několikrát přišel ke stolu už úplně zřízenej a šeptl do ucha Lídě, že se setkáme v nebi.
V tom okamžiku co jsem jí to řikal, jsem viděl bílo, mraky, křídla……………a pak zmizela.
Odešla a já tam seděl nasranej, sám, blbej, tupej, sprostej a opilej.
Obrátil jsem do sebe teplej zbytek piva a šel se vybít na plochu před kapelou. Bušili do toho a já se hejbal, jak mě vedli. Byla ve mně zlost. Objevila se Lída. Stála kousek za shlukem zpocených těl a držela sklenici piva.
Podíval jsem se na ní.
Koukala se na kapelu a trochu se vrtěla. Pak si zapálila cigaretu a rty poslala dým ke stropu.
Dvakrát jsem spadl a při druhaym pádu jsem si rozbil ledviny. Je to tak měsíc a pořád kurevsky bolej ,nemůžu spát na pravym boku a ………….to je fuk………………

---