Pohádka

Žila , byla jedna dívka, sama, samotinká v chaloupce na pokraji lesa.

Va dne spala, v noci ožívala.Když poklidila chaloupku,postarala se o

kytičky zářících v oknech chaloupky a především zabezpečila zvířátka,

zbylo ještě dost času pro ni samotnou.

Nejraději pobývala u nedaleké tůňky.Svítil-li měsíček,pak z tůňky-zr-

cadla,vzhlížela k úžaslé dívce okouzlující tvář,bělostná a zrůžovělá,

jiskrnných očí v zlatovlasém odrazu.Nebylo se ani čemu podivovat,

jestliže nohy roztančily srdce  a nebo srdce nohy a vše se roozezpívalo.

Vůkol se vznášela libost,svěžest mocné přející síly.Za prvního paprsku

světla,nerada,velmi nerada opouštěla tůňku,aby nastávající den prospala.

Den byl k dívce nepřejícný.Krása zmizela a ze zrcadla tůňky mžourávala

scvrklá,sšedlá tvář zamračeného tvora.Není ani divu,že se vyhýbala

setkání s jakýmkoliv člověkem.

,,Musím provždy nést tak těžký úděl?" Ptala se dívka sama sebe za jedno-

ho časného rozbřesku,když spěchala ulehnout.,,Ne , nemusíš,změň svůj

osud!" ,volaly nejen stromy a zvířátka, ale všechno kolem,ba i sluníčko,

které téměř neznala.Tento den nedospala a hbitě se pustíc do díla,po-

sloužila všem v chaloupce.

Ještě než se zastříbřil les paprsky měsíce, s omluvou zamávala tůňce a

odspěchala dál do houštin stromů. Za záhybem cesty ,u močálu, kde pře-

bývají roztodivné příšery, obývá svou chatrč čarodějná bába,baba Jaga.

Dívka překonala obavy a rozhodně vykročila k matnému světýlku před

sebou.U chalupy-chatrče se zastaví,popadne dech a zaklepe na vrzající

dveře.Ticho,nic, žádný pohyb, jen je cítit,že někdo ,přece jen, uvnitř je.

Otevře dveře a vchází.      Pokračování příště.