Společná cesta

Pršelo a na ztichlé nádraží se zvolna snášela noc. Jen občas oblohu proťal blesk a ozářil nástupiště se dvěma muži. Jeden z nich, asi padesátiletý, pospíchal ke stojícímu vlaku. Černou koženou tašku si přitiskl na hlavu ve snaze alespoň částečně se ochránit před hektolitry vody valícími se z nebe. Ve svém boji s běsnícím živlem se málem srazil s výpravčím, který na něj kývl. „Dobrý večer, pane Antal.“ „Dobrý... Co, dobrý?! Tohle že je dobrý večer? Příšerný...,“ bručel si pro sebe, zatímco se škrábal po schůdcích do vagonu. Chvíli procházel chodbičkou, než konečně našel prázdné kupé. Zalezl dovnitř, zavřel dveře, zatáhl závěsy a zhroutil se na sedadlo. Jak se cítil unavený...

Edvard Antal byl muž středního věku a lehce zavalité menší postavy. Husté, krátce střižené a stále ještě kaštanově hnědé vlasy už začaly pozvolna ustupovat tvořící se pleši. Kulatý obličej s širším nosem a malými prasečími očky ještě umocňoval dojem jisté zakulacenosti, přestože by o Edvardovi stěží mohl kdo prohlásit, že je tlustý.

Celkově působil na pohled spíš mírumilovně a když se usmál, dokonce i přátelsky. To však Edvard příliš často nedělal. Zvlášť ne od té doby, co mu jeho žena provedla tu hroznou věc, tu zradu, kterou jí nikdy neodpustí – a sice, že umřela. Teď byl sám a nejen, že se neměl na koho smát, ale, což mu připadalo ještě horší, neměl si ani komu stěžovat. A tak se mračil na celý svět.

Ani tento večer nebyl Edvard v dobré náladě. Vlastně ani přesně nevěděl proč. Nejspíš kvůli tomu počasí... Vtom do kupé vnikl závan ledového vzduchu. Dveře se pootevřely a dovnitř nakoukla ženská hlava. Edvard nasadil svůj nejnepřístupnější pohled a vzápětí se zaradoval – hlava zmizela.

„Tady je volno, drahoušku!“ ozvalo se a k Edvardovu zděšení se kromě původní hlavy objevila ještě další, tentokrát mužská, a po chvíli stáli v jeho kupé dva celí lidé. Paní se tvářila nebezpečně nadšeně, velice přátelsky a také neuvěřitelně intenzivně voněla. „Nebude vám vadit, když si k vám přisedneme, viďte?“ Edvarda přepadla chuť říct: „To víte, že bude.“, ti lidé však tak jako tak na odpověď nečekali a hned se usadili přímo naproti němu. Raději tedy mlčel a díval se z okna ve snaze vyhnout se rozhovoru. Nebylo však snadné předstírat vážné zaujetí pohledem na černočernou tmu venku.

Žena se tím navíc očividně nenechala odradit: „Rozkošné počasí, nemyslíte?“ Aniž to měl v plánu, překvapeně se otočil - … a vyvalil oči. Teprve teď si své spolucestující pozorněji prohlédl. Ačkoli nebyl žádný znalec módy, podle jeho názoru vyhlíželi velice podivně. Žena měla na sobě širokou květovanou sukni, bílou halenku s volány a vysoký klobouk posetý pestrobarevnými květy. Muž měl světle zelenou košili, hnědé pumpky, podkolenky a slamák.

Edvarda napadlo, jestli nepřišli přímo z nějaké historické módní přehlídky, případně z blázince. Jak se tak na ně díval, stále víc se přikláněl ke druhé variantě. Vlastně byl skálopevně přesvědčený, že se setkal s párem naprostých šílenců, a tak raději vytáhl noviny a schoval se za ně pevně odhodlán předstírat četbu, dokud ti lidé někam nezmizí.

Tma. Otevřel oči. Tma tam zůstala. Sundal si z hlavy noviny a odhodil je na podlahu. Pořád tma. V kupé se kdovíproč nesvítilo a za okny stále ještě zuřila bouře. Pohlédl na protější sedadlo – bylo prázdné. Zaradoval se, že ti dva konečně zmizeli. Přesto měl neurčitý pocit, že není sám, že ho kdosi nebo cosi pozoruje. Pootočil hlavu... - a vtom to uviděl. Ze tmy v samém koutku sedadla ohnivě zářily dvě oči. Upřeně na ty dva svítící body zíral. A ony zíraly také. Úlevu nad nečekaným zmizením nevítaných návštěvníků opět vystřídalo znepokojení. Seděl bez hnutí a horečně uvažoval, jaké hrozné zvíře to mohl potkat.

Tu oči náhle zamrkaly a začaly se rychle přibližovat. Edvard ztuhl, trochu se na sedadle přikrčil a popadl noviny v naději, že ho snad v boji s tou neznámou věcí nějak ochrání. Z ničeho nic však světlo u stropu zablikalo a ve chvíli opět ozářilo kupé. Edvard ještě chvíli bez hnutí seděl, noviny svíral v natažených rukách jako ochranný štít... a hleděl do očí obyčejné tak trochu obtloustlé černé kočce, která se nyní usadila vedle jeho nohou. „Fuj, ty ale umíš člověka vyděsit, potvoro!“ Uvědomil si absurditu celé situace a znechuceně upustil noviny. Na čtení už neměl ani pomyšlení, popravdě, dnes už neměl pomyšlení vůbec na nic. Ta jedna cesta vlakem jej dokonale vyvedla z rovnováhy.

Teď už mu kočka ležela na klíně a spokojeně předla. Pokusil se ji shodit, ona se však držela zuby nehty, nechal ji tedy být. Čím víc se blížila konečná stanice, tím naléhavěji mu na mysli vyvstávala otázka, jak se jí zbaví. Začínal tušit, že to nebude jednoduché. Tu konečně vlak se skřípěním zastavil a cestující se začali hrnout na nástupiště. Přiskočil ke dveřím kupé, otevřel je a bleskově se jimi protáhl. Kočka vyrazila za ním. Pokoušel se dveře přirazit, zvíře se však očividně nehodlalo vzdát bez boje. Chvíli zuřivě cpal kočku dovnitř, kolem procházející průvodčí ho však sjel podezřívavým pohledem. „Potřebujete pomoc, pane?“ zeptal se netrpělivě a očima těkal mezi Edvardem a zvířecí hlavou kroutící se ve škvíře mezi dveřmi. „Nnne, díky...,“ hlesl Edvard.

Kráčeli vedle sebe po nástupišti. Edvard a kočka. Kočka vypadala spokojeně, Edvard už méně. Měl pocit, jako by v jejích očích zahlédl záblesk vítězoslavného pohledu, pokud se u kočky dá o něčem takovém mluvit. Silně mu připomínala tu navoněnou paní s kloboukem. „No, aspoň, že taky neumíš mluvit, co? Doufám.“ dodal rychle a šlehl po kočce mírně pobaveným pohledem. Ten večer cítil, že by ho už nedokázalo překvapit vůbec nic.

A zamířili společně k domovu.