měděná čepel

v měděné poušti slunečních paprsků pršely šípy s oslepujícími hroty. muž pozdvihl ruce v modlitbě k vodě: prosil suchý vzduch, vlnící se pod černým nebem nad neměnnou rovinou, o milosrdenství a o pár kapek vláhy pro odumírající rty.
     chtěl plakat, ale osleplé oči plné písku jen pálily. na spálených zádech praskaly zčernalé puchýře bez mazu. muž umíral.
     pak ze slunce slétl bílý pták s lidským tělem a plamennýma očima a nabídl mu pohár. "jen pij," zašeptal. "zase budeš člověkem." jeho hlas zněl jako šustění písku ve větru.
     muž uchopil do rukou pohár, ale hned ho s výkřikem upustil. jeho dlaně byly spálené až ke kosti, ale tam, kam vytrysklo víno, meď zplodila vegetaci.
     svěže zelené rostliny chvíli radostně zpívaly v dehydratujícím vánku, ale pak je slunce spálilo.
     "pak tedy zhyň!" zasyčel pták a odlétl zpátky k bílému slunci s neměnným kotoučem plamenů jako korunou.
     ale muž nezemřel. tiše ležel na pálící mědi a jeho stín na ní zůstal navždy. vidíš? je tady, na konci čepele.
     jeho síla zůstala v tvém ostří. teď jdi, synu, a pobij co nejvíc útočníků!"
     chlapec uchopil meč s trochu posvátnou úctou. obrátil ho proti slunci a pozvedl. oheň slunce ho oslepil a on sklopil zrak.

     o něco později, když poprvé zaťal ohnivou čepel do lidského těla, rozlil se mu tělem vzrušující pocit usmíření.
     "krev mého nepřítele je vláhou pro mojí zemi," zpíval, když mu tři maličké kapky krve skropily něžné, skoro dívčí rty.