LITERÁRNÍ VAMP

tohle dílko je věnovaný hlavně všem těm, kteří se pomalu začínají děsit toho, kolik maturitních otázek vlastně ještě ani neviděli a jak se jim zkracuje čas... v květnu jsem jedno odpoledne svýho svaťáku strávil nad lahví Býčí krve a nad touhle básní, tak doufám, že se najde alespoň několik ostřílenejch čtenářů, které neodradí ani přehnaná délka, ani přehnaná blasfemie, a kteří se u ní pobaví... (tučně jsou zvýrazněni autoři a jejich díla, vkomponovaní do textu) hlavní protagonistka s osobitým stylem komentuje jednotlivé historické etapy vývoje české literatury, ale končí u buřičů začátku . století, protože tam jsem skončil a už nikdy jsem to nedokončil... takže vám přeju příjemné čtení...

 

I. staroslověnská literatura

 

na konci 9. století Konstantin a Metoděj
napsali proglas, který nemá žádný děj.
legendám o nich se jenom vysmívám
- čtu je a při tom usínám.

 

znáte legendu o svatém Václavu?
jestli ano, uspořádáte velkou oslavu,
potom co ji úplně vymažete z paměti.
legenda o svaté Ludmile je pro děti,

 

ale dá se psát i mnohem líp
- hospodyně, pomiluj mě je můj tip!
Staroslověnštinu neanonymně hájil jediný pán
- latinsky píšící kněz Kristián.

 

 

II. 12. - 14. století

 

hodně se snažil grafoman Kosmas,
ale ta kronika nemá moc velký ohlas.
navíc mu kritika vytýká,
že se pravdy jen letmo dotýká.

 

když jsem viděla drama o třech Mariích,
krví mi proudil hlavně líh.
bylo mi špatně - možná z nich.
zvracela jsem a dav přihlížejících ztich.

 

svatý Václave, vévodo české země,
zkus se mě dotýkat trochu jemně
nebo si řekni nějaké konkubíně!
uklidnil ses? OK, už mám prsty v klíně...

 

česká verze Alexandreidy
je důkazem staročeské bídy
o originalitu a vlastní inspiraci.
ve středověkém světě se mi ztrácí

 

pojem o smyslu literatury
- to je tím, že psaly samé stvůry
- jako trojáni a Dalimil
(škoda, že kroniku sám nespálil!).

 

další skvost - hradecký rukopis
je pouhý katolický sliz
na dně flašky mešního vína.
co na to říká svatá Kateřina?

 

že až se církevním hnojem prokopu
k legendě o svatém Prokopu,
budu mít tak ztuhlou tvář,
že už mi nepomůže ani mastičkář.

 

vlastní životopis Karla IV.
je čtení pro skoro každého
- středověce divného
a dnes už asi mrtvého.

 

studenti se bouří: zanechme učení,
vyhnem se scholastickému mučení!
slyším písně veselé chudiny
a podkoního a žáka u mísy koniny.

 

alespoň někdo tehdy měl rozum!
ne jako tkadleček blbeček,
tkající milostnou Závišovu píseň,
kterou už dávno strávila plíseň.

 

 

III. reformace a husitství

 

znáte Jana Milíče z Kroměříže?
řekl mi, že slečnám nerad líže
jejich klíny - byla to otrava,
tak jsem zdrhla za Matějem z Janova,

 

ale zklamal mě - vypadal teple
- víc než já ho zajímala Betlémská kaple.
vztah s Tomášem Štítným ze Štítného
byl něco nepředstavitelně šíleného!

 

ty řeči sváteční a nedělní a besední
mě hrozně sraly! trvalo to jen pár dní
a já nepoučitelná husa
jsem začala uhánět mistra Jana Husa.

 

žvatlal o šesti bludech a o páteři
a za svatokupectví vyhazoval ze dveří
svoje oponenty - nedokázal diskutovat,
kázal o církvi a neuměl se chovat.

 

pak mi psal dopisy z Kostnice
o pravopise českém. byl jako opice.
stejně jen kopíroval Wycliffa
a určitě by to s ním bylo o syfla.

 

Vavřinec z Březové a jeho husitská kronika
mi připadali jako žlučníková kolika
a píseň ktož sú boží bojovníci
zase jako metastáza rakoviny plicí.

 

při justičním kixu žaloby koruny české
jsem skandovala povstaň,veliké město Pražské.
rozhádala jsem ho s Kutnou Horou. a ten soud?
nevysoudila jsem nic - ani shnilý troud!

 

Chelčický mě lovil do sietě viery pravé,
ale já se postila a mé zdravé a hravé
názory zůstaly (naštěstí) nezměněny
- a moje kacířské myšlenky nepokřtěny.

 

 

IV. renesance a humanismus

 

májový sen Karla Hynka z Poděbrad
byla jednou z mnoha renesančních zrad,
které jsem zažila od národa českého
- třeba jako knihy o napravení padlého,

 

které o mě psal Viktorin Kornel ze Všehrd.
se vší úctou - věděl o mě prd!
zatímco Řehoř Hrubý z Jelení
chválí bláznovství a nikdy nelení,

 

já už zase mám tiky
z Václava Hájka české kroniky.
zato s Danielem Adamem z Veleslavína
jsem vyprazdňovala sudy od vína

 

a z herbáře jsem mu užírala blín a rojovník.
potom jsem mluvila jak čtyřjazyčný slovník.
bez intrik napsal politickou historii
a já ho za to stále (a navždy) obdivuji.

 

ale filipiku proti misomusům Jana Blahoslava
nikdy nečekalo uznání a sláva.
zkoušel to i s gramatikou a kancionály,
ale stejně se mu všichni jenom smáli.

 

 

V. pobělohorská literatura

 

Pavel Stránský mě odvedl do exilu,
abych nepoznala pomstychtivou sílu
vítězných okupačních vojsk křižáků
a mluvil o státě českém plném čuráků,

 

kterým zdrhnul i Jan Ámos Komenský.
do Holandska - protože nebyl na ženský,
ale homosexuální pedofil - prostě pedagog.
1621 byl hodně zvláštní rok!

 

chudák Adam Michna z Otradovic!
byl by to pravý mužný český šlechtic!
německému katovi - ještě než by ho sťal -
by zpíval hajej, dadej, můj andílku, chtíc aby spal...

 

co bůh? člověk? ptal se mě Bedřich Bridel
- samé otazníky. hovno věděl!

 

Bohuslav Balbín byl dobrý lingvista
- jenže jezuita, takže tmář a rasista,
stejně jako jeho mentat Tonda Koniáš.
neuměl číst, pálil knihy a málo kouřil haš!

 

 

VI. národní obrození

 

nejhorší běs! národní obrození!
největší děs! strašlivé utrpení!
byla jsem při tom, všechno znám!
František Martin Pelcl a Václav Thám,

 

Pepča Dobrovský a Tonda Jára Puchmajer
- les impotentních lingvistických pér!
Jungmann, Palacký a Šafařík
- jejich blábolení - a můj křik!

 

Čelakovský ani Jenda Kollár
by nestáli za jeden jediný dolar!
a pak Václav Kliment Klicpera,
jehož příjmení by mělo být nevěra.

 

ve svojí kacířské nepokoře
jsem ve Dvoře Královém a na Zelené hoře
falšovala staročeské rukopisy,
abych povzbudila ty zdechlé krysy,

 

které se vzpíraly okupantům germánům.
Sabinovy oživené hroby stvořil rum,
zato Josef Kajetán Tyl
byl suchar - asi málo pil.

 

a Karel Jaromír Erben,
který nikdy nepoužíval hřeben,
byl starý prostonárodní kořen
- místo kytice mi dával snubní prsten!

 

s Karlem Havlíčkem Borovským
jsem psala epigramy vlasti, králi, můzám a církvím
a potom jme křtili svatého Vladimíra
a krále Lávru, kterému se svírá

 

řiť, když naslouchá tyrolským elegiím.
zemřel slavně, ale házel perly sviním.
chvíli jsem s ním byla v Brixenu,
ale zdrhla jsem, když mě chtěl mít za ženu.

 

 

VII. romantismus

 

májový úlet Karla Hynka Máchy
vyplodil jenom deprese a strachy
o osud Márinky a nomádů cikánů.
Mácha byl zajatec romantických snů!

slovenští bratia Ludovít Štúr
(který hájil Slovenštinu jako lítý tur)
a baladicky smýšlející Janko Král
byli tupci, které málokdo vůbec znal.

 

 

VIII. májovci

 

malostranský buran Honza Neruda
byl publicista, sociál a pobuda,
který se tvářil jako obluda
- unikátní pražská odrůda!

 

věčný optimista Vítězslav Hálek
nesnil o exotickém kouzlu dálek,
byl to prosťáček a vesnický balík
- stačily mu večerní písně v přírodě - a smajlík.

 

Jakub Arbes měl Newtonův mozek,
takže v posledním okamžiku odřek
sex s Nerudovou platonickou láskou
Karolinou Světlou - vesnickou tmavovláskou.

 

nerudný Neruda - smířit se s tím?
nikdy! napsal fejeton kam s ním,
ze sivookého démona Arbese udělal ďábla na skřipci
a začal zas uhánět tu svojí slepici,

 

ale ta Arbesovi postavila kříž u potoka.
Nerudu - černého Petříčka - a malého kluka
viděla v každé své stařecké sněti.
nechala ho, ať jí dál nosí hřbitovní kvítí.

 

 

IX. ruchovci

 

na národní školu škoda slov!
byl to shnilý literární krov.
Eliška Krásnohorská přišla ze Šumavy,
kde měla dostatek čerstvé zdravé stravy.

 

naše hubička z máje žití je tajemství
a úlet z dob jejího panenství.
shodil jsem ji z čertovy stěny
a Sváťa Čech si nevšiml žádné změny.

 

Adamité mu ve stínu lípy zpívali písně otroka.
nové písně a Broučkovy výlety napsal do roka.
mezi ruchovci vládl čilý venkovský ruch
- a celé to byl jenom bludný kruh!

 

 

X. lumírovci

 

kosmopolitní škola parnasistů
byl zase klub mystifikátorů a hlístů.
idealista Jaroslav Vrchlický
byl vždycky především komický

 

- když mu z hlubin tváře vyrůstaly opary,
když poutí k Eldorádu sbíral dojmy a rozmary,
když zpíval písně poutníka z okna v bouři,
kyž mu strom života zmizel v ohni a kouři

 

a i při naší společné noci na Karlštejně.
ožralý Pepča Vašek Sládek spával v lejně,
když na prahu ráje snil o jiskrách na moři.
zlatý máj viděl v tom, když mu topoří

 

a za zvony a zvonky šel světlou stopou.
přestal chlastat, až když viděl, že mu kopou
mělký hrob a zpívají si selské písně.
vystřízlivěl až z předsmrtné tísně!

 

Julius Zeyer měl divné jméno
a v hlavě trochu vymydleno.
kvůli věrnému přátelství Amise a Amila
se mu realita ve snech ztratila.

 

potom se potácel v domě U Tonoucí hvězdy
a čekal na nějaké fiktivní pizdy.
byl zvláštní, nechtěla ho žádná žena,
ale kompenzovali mu to Radůz a Mahulena.

 

Jan Maria Plojhar byla jeho druhá osobnost
a Ondřej Černyšev každonoční host.
psal troje paměti Víta Choráze
a chtěl se oběsit na konopném provaze.

 

 

XI. naturalisti

 

Alois a Vilém Mrštíkové
byli cyničtí vesničtí patronové
- cpali mi, že Maryša otrávila svého muže
a že pohádka máje je čerstvě stažená kůže.

 

Karel Matěj Čapek - Chod
měl krásně zařízený squatt
a stýkal se s jakýmsi Antonínem Vondrejcem
- ztroskotaným studentem a plebejcem.

 

občas mi připadalo, že provozuje hotel
- bydleli u něj Jindrové a Kašpar Lén mstitel
a občas u něj býval schován
i ten zběh - nejzápadnější Slovan.

 

míval kocovinu po pivu i po vínu
a na půdě měl zrezavělou turbínu.
všichni to byli striktní naturisti,
bídníci, exhibicionisti a nudisti.

 

 

XII. historici

 

archivář a učitel Zikmund Wintr
nikdy nezažil žádný fašistický intr
a jeho blábol mistr Kampanus
je realistický faktografický hnus!

 

ten pablb mi říkal Rozina sebranec
a myslel si, že je to dobrý hec.
kněz Václav Beneš Třebízský
byl oplzlý, vyholený a nehezký

 

a bludné duše královny Dagmar
se vší svou vírou totálně zbabral.
ukrytý pod doškovými střechami
se bavil růžencem a nudnými plkami

 

o červáncích a záři kalicha.
chtěla jsem ho kopnout do břicha,
ale rozmluvil mi to F. L. Věk,
kterého poslal vrchní nudič Jirásek,

 

aby mě zničil svojí mnohamluvností.
ale ničil mě spíš Alois svojí posedlostí
všem okolo vnucovat české dějiny
a rozpitvávat i nejzbytečnější kraviny.

 

další exot - Vladislav Vančura -
byla maloměstská nestvůra,
která zbytečně plýtvala slova,
aby ji milovala Markéta Lazarová.

 

chtěl mi dát luk královny Dorotky
a při tanci mi šlapal na botky.
nemiloval mě, ale mojí krásu.
není divu, že zažil konec staých časů.

 

Olbracht ze starých letopisů
raboval materiál do svých časopisů
a jeho největší flirtovací trik
bylo, že je Nikola Šuhaj loupežník.

 

možná by stál za hřích,
ale z biblických příběhů o zlých samotářích
jsem byla mnohem zděšenější,
než kdybych prošla žalář nejtemnější.

 

 

XIII. vesničtí burani

 

Božena Němcová milovala svoji babičku
- možná jí v dětství sahala na pičku
- nebo to prostě byla gerontofilka.
v zámku a v podzámčí jí stačila chvilka,

 

aby se změnila v divou Báru.
měla malou výdrž, ale velkou páru.
dobrý člověk, venkovský pan učitel
ji celý svůj stereotypní život uháněl,

 

ale chudí lidé Boženku zajímali mnohem víc.
podhorská vesnice pro ni znamenala bandu souložnic.
na vejminku ji šmíroval komediant Hálek,
ale když ji viděl nahou, tak se zalek

 

a začali ho zajímat Poldík rumař,
študent Kvoch a potulný šumař.

 

Karel Václav Rais kritizoval rodiče a děti,
ale sám vášnivě produkoval smetí!
inspirovali ho zapadlí vlastenci
a sexuálně ho vzrušovali hlavně kojenci.

 

poslední léto už neměl žádný nápad.
jenom seděl a díval se na západ.
Terezka Nováková žila na Librově gruntě
a nikdo nevěděl, že na svém kontě

 

má nemanželské děti čistého živého.
tehdy to bylo něco děsně strašného!
blouznivec našich hor Antal Stašek
byl naopak buranský vesnický šašek

 

a jihočech Josef Holeček
byl nepřekonatelný blbeček.
v nočních můrách mě dodnes straší
jeho desetidílný žvást naši!

 

 

XIV. básníci 19./20. století

 

Josef Svatopluk Machar byl nácek,
zpovídal se mi, dala jsem mu stovky facek,
ale zachoval si statut muže.
řekl mi, že zde by měly kvést růže.

 

pacovský impresionista Antonín Sova
pečlivě rozmýšlel všechny slova
a jeho zlomená duše v prachu zahrad
pěstovala květy intimních nálad.

 

drsná láska v údolí nového království
pro něj byla masochistickou nutností
a dodrodružstvím odvahy.
soucit a vzdor mu pomáhaly překonávat nástrahy

 

brutální rozporuplné reality.
v tajemných dálkách neukrytý
abstraktně snil Otokar Březina.
hledal hudbu pramenů v lahvích od vína

 

a stále čekal na svítání na západě.
jeho ruce byli jako malé hádě,
které osvěžují větry od pólů,
když mi ve stínu kvetoucích topolů

 

nedočkavě svlékal sukni
a šeptal mi: "uvolni se a zmlkni!"
neměl vůbec žádnou trému.
a fascinovali ho stavitelé chrámu.

 

a noční běs Karel Hlaváček
byl naivní a smutný panáček.
pozdě k ránu skládal sokolské sonety
a nezajímaly ho žádné kokety.

 

 

XV. buřičové

 

antimilitaristi a anarchisti,
v novém kultu soustředění satanisti
- to byli nejlepší muži své doby!
ať jim v poklidu zarůstají hroby...

 

když jsme s Kostkou Neumannem byli sami
napsal mi satanovu slávu mezi námi,
ale tvrdil, že je to apoštol nového bytí
a stal se z něj komunista - pak byl k zblití.

 

jeho sen o zástupu zoufajících
byl noční můrou všech v poklidu spících,
ale jeho civilizační nové zpěvy
už byly jenom sračky a plevy!

 

mělnický krysař Viktor Dyk
vyzkoušel snad každý možný trik,
aby ze mě udělal milou 7 loupežníků*:
satiry a sarkasmy i na krk přiloženou dýku,

 

lehké a těžké kroky anebo marnosti,
ale já jsem se smála jeho směšnosti
- byl to zmoudřený Don Quijot
a posel, který přeskakoval přes plot,

 

aby mi vyprávěl pohádky z naší vesnice.
Jaderské moře byla poslední stanice,
kde ho poslední rok utopila devátá vlna.
ale co, stejně už jsem ho byla plná.

 

radosti života Františka Gellnera
byly zpěv, provokace, alkohol a nevěra.
po nás ať přijde potopa! tvrdíval,
ale ožralý při sexu často usínal.

 

i přesto jsem ho měla hodně ráda
- jako dobrého a věrného kamaráda.
Fráňa Šrámek mi ukazoval měsíc nad řekou,
splav, stříbrný vítr, rány a růže, které nekvetou

 

a o mých křivkách napsal tělo.
byl to gentleman - ale jen když se mu chtělo.
a potom - nihilista Karel Toman
- jen torzo jeho života by vydalo na román.

 

hlasem ticha vyprávěl pohádky plné krve.
byl to muž, který se zásadně nerve.
na melancholických poutích pil líh
a napsal měsíce o mých měsíčcích.

 

Petr Bezruč a jeho slizké písně
mě vždycky dokázali dostat z tísně,
do které mě dostávali mocipáni.
něžně mi hladíval ňadra pevnou dlaní...

 

* 7 loupežníků = buřičové: Dyk, Gellner, Toman, Šrámek, Hašek, Bezruč a S. K. Neumann

 

---