Veškerá péče

Bezprostředně po příjezdu se ubytoval v nejbližším hotelu. Práce, kterou byl pověřen, už nesnesla odkladu, nic není zadarmo na tomto světě. V poslední době nabíral zpoždění, zdálo se dokonce, že svou práci zanedbává, jako by si nevážil pověření, jehož se mu dostalo, píle a vytrvalost zůstávaly pozadu, bylo třeba to napravit. Tyto myšlenky mu vyvstávaly, když uchopil kliku a přivřel za sebou dveře.

Ráno jej probudilo klepání. Otevřel oči a nemohl si honem vybavit, kde je. Kde to jsem. Řekl si. Řekl si skoro s údivem, ale na to nebyl čas. V pokoji byla tma, uvědomil si, že večer zatáhl závěsy. Klepání se opakovalo. Pak ještě jednou. Posadil se na posteli a podíval se před sebe do zešeřelého pokoje. Dveře se opatrně otevíraly. Kdo to k čertu je, pomyslel si. Do předsíně proniklo světlo z chodby. Teprve teď si uvědomil, že večer nezamkl dveře. Chvíli se nic nedělo. Cítil, že někdo stojí na prahu a dívá se dovnitř. Ticho. Pak zadrnčení, něco přejelo přes práh, kroky, dveře se zavřely. Ticho. Tma jako předtím. Nahmatal vypínač a rozsvítil lampičku na nočním stolku. Chvíli naslouchal. Bylo zjevné, že v předsíni už nikdo není. Posadil se na postel, vstal, šel boso metr dva podél postele. Došel do předsíně. Najednou mu to došlo. Večer si na recepci objednal snídani, v předsíni stál pojízdný stůl, pokrytý ubrusem. Rozsvítil světlo v koupelně, došel na toaletu, osprchoval se a zasedl ke snídani.

Jakmile dojedl dva rohlíky s marmeládou a chleba se salámem, otevřel dveře na chodbu, vyjel se stolkem ven, vrátil se dovnitř a zasedl za psací stůl vedle televizoru. Byl nejvyšší čas vrhnout se do práce, čas pokročil a věc nesnesla odkladu. To mu bylo jasné.

Další den ráno, druhé dopoledne svého pobytu, si dopřál krátkou procházku. Okolí jej nenadchlo, ale potřeboval nalokat čerstvý vzduch a protáhnout si kosti. Věc, kterou byl pověřen vyřídit, byla natolik závažná, že se musel nezbytně udržovat v duševní svěžesti. Po hodině procházky v okolí se vrátil na pokoj. Hned, jak otevřel dveře, jej přepadlo tušení, že zde něco není v pořádku. Ale rozhodl se ten pocit ignorovat.

Šel do koupelny, aby si umyl ruce. To byl jeho dobrý zvyk, matka mu jej vštěpila už v raném věku, hned jak přijdeš domů, umyj si napřed ruce. Pustil teplou vodu a sáhl po mýdle. Ale mýdlo nebylo tam, kde je předtím položil. Rozhlédl se po koupelně. Pak mu to došlo. Zatímco se procházel, byla tady pokojská, vyměnila ručníky, doplnila toaletní papír, nepoužité mýdlo, šampon. Rozbalil nedotčené mýdlo, zhasnul světlo v koupelně, odebral se do ložnice. Bylo třeba se vrátit neprodleně do práce. V tom mu padla do oka obálka, ležící na posteli. Otevřel ji. "Milý hoste! V noci z dneška na zítřek se mění čas z letního na zimní. Děkujeme za pochopení." Dopis nebyl podepsán.

Nikdy dříve si neuvědomil, že by se v tuhle část roku posunoval čas. Chvíli se nad tím zamyslel, ale neměl času nazbyt, aby strávil večer takovými detaily. Musel se věnovat úkolům, jemu vyhrazeným.

Probudil se uprostřed noci s vědomím, že zaspal něco důležitého. Podíval se na hodiny. Bylo čtyři ráno. Tedy tolik ukazovaly jeho hodinky. Ale bylo doopravdy čtyři ráno? Znejistěl. Tuto noc se posunuje čas, byl informován. Nebylo se na co vymlouvat. Neposune-li, bude to jeho chyba a on za ni ponese plnou zodpovědnost. Vzal mezi prsty posunovací čudlík. Posunovací čudlík, tak mu říkal od dětství. Náhle si uvědomil, že neví, kterým směrem má ručičky posunout. Jediné, co věděl, byla skutečnost, že n e n í čtyři ráno. Není čtyři hodiny ráno, to byl nepopíratelný fakt. Byl informován, to se nedalo zpochybnit. Ale když není čtyři, kolik tedy je? Tři? Pět? Chvíli o tom přemýšlel. Pak vyndal z hodinek baterky a položil je na noční stolek. Vstal z postele, oblékl si kabát a zasedl k psacímu stolu. Pustil se do práce, navázal, kde včera přestal. Za úsvitu usnul s rukama na stole, hlavu na pažích.

Probudil se asi v deset hodin ráno. Nebudeme teď rozebírat, kolik bylo doopravdy, od toho tady nejsme, jemu se zdálo, že je deset ráno, a pokud bylo devět, jedenáct nebo cokoliv jiného, na celé věci to nic nemění. Probudil se v deset hodin ráno. Opřel lokty o stůl, vzal hlavu do dlaní, protřel si tvář. Takhle by to nešlo. Byl zde, aby splnil, co po něm bylo požadováno, proto se zde ubytoval, bylo proto třeba dodržovat určitou disciplínu. Probrat se uprostřed noci, usnout na psacím stole a vzbudit se podruhé uprostřed dopoledne se s touto disciplínou neshodovalo. Nebyl z těch, kteří by si v sobě od malička pěstovali pocit viny, to ne, ale jsou určité hranice a ty je třeba dodržovat. Tuto hranici právě překročil a jeho dobrá předsevzetí na tom nic neměnila. Neměnila na tom vůbec nic. Vypotácel se do koupelny.

Cestou narazil na pojízdný stolek. Stál uprostřed předsíně, stejný stolek, na jakém dva dny předtím dostal snídani, jenomže čerstvě prostřený. Nebyl si vědom, že by na dnešek něco objednával.

Stolek byl přikrytý ubrusem, na něm ležela obálka. Otevřel ji. "Vážený pane NN! (Zde stálo jméno, které nahlásil na recepci.) Přijměte, prosím, tuto malou pozornost podniku. Přejeme Vám příjemný pobyt a mnoho zdaru ve Vaší činnosti." Zarazil se.

Na okamžik si nebyl jistý, o jaké činnosti je řeč. Jde o slovo příliš mnohovýznamové, příliš širokého záběru, ale přesto... Ale přesto. Byla-li myšlena j e h o činnost, úkol, jemuž se každý den věnoval, a to nebylo přes všechny námitky možno vyloučit, znamenalo to, že byl prozrazen. Pokojská s novým povlečením, číšníci s vozíkem od snídaně, technici, elektrikáři, instalatéři, ti všichni měli volný přístup do jeho pokoje, když zde nebyl a - co bylo mnohem horší - i v době, kdy spal. Ti všichni měli klíč od pokoje a on opravdu, ale doopravdy vůbec nebyl s to zablokovat zámek zvnějšku v době svých pravidelných procházek. Pravidelných procházek na čerstvém vzduchu. Nezbývalo, než pokoj vůbec neopouštět.

Nasledujících několik dní, snad i týden nebo víc, strávil v zamčeném pokoji, zatáhnuté závěsy. Nebudeme se tady zabývat detaily, ty byly jeho soukromou věcí. Nás může zajímat jen jedno: ne, nezanedbával svůj úkol, tedy alespoň zpočátku ne. Práce, kterou byl pověřen, byla namáhavá, ale on veděl, že není zbytí. Alespoň zpočátku. Jak dny utíkaly, jakkoliv, a to nebudeme zamlčovat, jeho koncentrace opadávala. A my všichni, jak jsme se tady dnes shromáždili, si dokážeme představit, že to nebylo ke prospěchu věci.

Tak to šlo několik dní, snad i týden, snad i víc. Nenechal se vyrušovat klepáním na dveře, to pro něj již nebylo podstatné. Co na tom, že přicházelo v pravidelných odstupech, každé ráno, pak i častěji, snad to byla pokojská, kdo ví. Ale kvalita práce trpěla a to bylo mnohem horší. Představte si, že byste podobně zodpovědnou činnost měli vykonávat vy, jak tu jste, jeden vedle druhého, a nevidět přitom několik dní, snad týden nebo víc, denní světlo, skryté za neprodyšným závěsem, neucítit čerstvý vzduch. Tak to bylo nutné, bylo to z bezpečnostních důvodů nezbytné, ale můžeme mu přesto zazlívat, že jednoho dne vstal, z posledních sil dveře odemkl a, aniž by se staral o to, že je za sebou nechává otevřené, vyšel do denního světla, zalévajícího lidi, domy, přírodu?