Líza vydělává

Líza se rozhodla prostituovat. Bylo jí už osmnáct a byl nejvyšší čas skočit nohama do života.

Když rodiče odešli večer do divadla, zavřela se ve svém pokoji, vypnula mobil, svékla šaty a postavila se před zrcadlo. Není to špatný, říkala si. Štíhlé nohy, boky akorát, prsa by mohla být větší, ale ujde to. Líza nikdy nepatřila k děvčatům, která kvůli postavě trávila bezesné noci. Rozpustila si vlasy a vyzkoušela svůdný pohled. Vlasy měla špinavě blond, trochu nazrzlé, v rozkroku trochu víc do tmava, bradavky skoro do čokoládova. Na levé ruce měla velkou pigmentovou skvrnu, ale jsou kluci, kterým se to zdá zajímavé. Uvědomila si, že si musí nalakovat nehty.

Nahá, jak byla, odcupitala do koupelny. Bylo třeba neztrácet čas. Udělala si mejkap, trochu silnější než jindy, vyholila si klín a podpaží. Odběhla zpátky do pokojíku a otevřela šatník. Bylo jaro a venku vlahý večer. Rozhodla se pro minisukni a přiléhavé červené tričko nad pupík. Kalhotky si nevzala.

Vyšla ven. Byl vlahý květnový večer. Ale o tom už byla řeč. Je třeba pohovořit o tom, co následovalo. Nemá smysl se vracet k tomu, co už jsem jednou řekl. Od toho tady nejsme. Líza vyšla z domu, kabelku s kondomy a slzným plynem přes rameno. Teď teprve dostala strach. Ale možná to byla spíše tréma, Líza byla jedno z těch děvčat, která se do písemky z matematiky nehrnou a návštěvu zubaře odkládají na neurčito. Ale abychom nezdržovali.

Líza tedy vyšla z paneláku, kabelku přes rameno. Po očku se dívala po chlapech, co ji míjeli. Ačkoliv bychom spíš měli říct, že to byli chlapi, kteří se dívali po Líze. Tedy ještě jednou. Líza vyšla z paneláku, kabelku přes rameno. V ní kondomy, trochu trémy, minisukni bez kalhotek. Šla po chodníku dolů na zastávku. Naproti ní pár, chlap, čtyřicátník v obleku, v závěsu manželka v jeho věku. Muž jí něco vyprávěl. Byl zaujat tématem, řeklo by se. Líza ale cítila, jak ji probodává pohledem. Našpulila pusinku a dělala, že si ho nevšímá. Nebyla ještě na konci své cesty a tohle stejně nebyl potenciální zákazník. Manželka v závěsu. Manželka dělala, že naslouchá. Byla plně zaujata tématem, jak se někdy říká. Ale Líza cítila, že i ona ji probodává pohledem. Podmračeným, tvrdým pohledem manželky v závěsu, prsa už nejsou, co bývala, pár tukových polštářků, perspektiva mizerná.

Líza došla na zastávku, počkala na autobus, dojela do města. Vystoupila. Tohle nebylo město jejích snů. Ale co se dá dělat. Ona si nevybrala, kde se narodí. A za rodiče už vůbec nemohla. Jednou tady je, tak co s tím. Autobus ji vyložil u vlakového nádraží a to se jí docela hodilo. Autobus odjel, Líza došla naproti nejbližší hospody a stoupla si na kraj chodníku.

Lidé ji míjeli. Pokud šel kolem muž a byl sám, snažila se zachytit jeho pohled a s uspokojením konstatovala, že se jí to téměř bez výjimky daří. Plně zaujata těmito drobnými úspěchy, začala zapomínat, že má trému. Tak to šlo nějakou chvíli. Náhle se otevřely dveře. Z hospody vyšel kluk, metr osmdesát, třiadvacet let, opálený sportovní typ. Sexy frajer, pomyslela si. Usmála se. Kluk se usmál na ni a došel k autu. Atraktivní auto, atraktivní muž, Líza tiše zalitovala, že z toho asi nic nebude. Kluk otevřel dveře auta, v tom mu zazvonil mobil. Kluk přijal hovor, usedl za volant, chvíli s někým mluvil po telefonu, zavřel dveře, odjel.

Líza přes všechnu snahu zachovat nezúčastněný pohled profesionála pocítila trpký pocit zklamání. Když už ji má někdo přefiknout, tak by aspoň mohl stát zato. Říkala si. Byly to pravda subjektivní úvahy, ale snad je můžeme prominout začátečnici. Amatérismus je sympatická vlastnost. Ponořena do těchto pochmurných úvah, nezaznamenala zpočátku, že k ní někdo přistoupil. Řekněme na rovinu, že ten někdo byl muž. V tomto kontextu se jednalo o důležitou skutečnost. Ahoj! Líza sebou trhla. Otočila se. Před ní stál chlap s brýlema, třicátník, metr sedmdesát dva, špinavě blond vlasy, oholený, džíny, károvanou košili s vyhrnutými rukávy, ruce v kapsách.

Ve svých raných snech nezkušené dívenky a ve svých pozdějších erotických fantaziích si Líza malovala všelijaké typy mužů, ale tenhle se tam určitě nikdy nevyskytl. Ne, Líza nebyla schopna říci, že by si takového chlapa někdy představovala. Nebyl dokonce podobný ani žádnému z partnerů, co měla dřív. Při nejlepší vůli si nebyla schopna vybavit, že by s takovým typem někdy předtím, v amatérské fázi svého života, dobrovolně šla. Ne, že by byl škaredý, spíš průměrný, působil docela sebevědomě, ačkoliv si Líza všimla, že se mu trochu třese hlas.

O chvíli později. V parku za nádražím, Líza v předklonu, tisícovku v kabelce, čeká, až to bude mít za sebou. Další půl hodiny později. Líza sedí v autobuse, jede domů. Otevírá kabelku, zapíná mobil, pět přijatých esemesek, dva zameškané hovory. Další den ráno škola.

Dva roky později. Líza bydlí v Praze na koleji a snaží se financovat studium. Nutno říci, že docela úspěšně. Pracuje na privátu, to znamená, že párkrát týdně dochází do bytu, který jeho majitel věnoval komerčním účelům. Její kolegyně jsou většinou studentky, až na jednu třicetiletou matku malého dítěte, která dojíždí z Ostravy a zplácí dluhy po manželovi.

Toho dne ráno si přivstala. Odpoledne měla přednášky a na večer plánovala něco úplně jiného. Čili dopolední šichta. Byl všední den, dopoledne moc zákazníků nebývá, spíš důchodci, občas nějaký soukromník s flexibilním časovým rozvrhem. Důchodce si Líza moc neužívala, ačkoliv se s nimi občas fajn povídá. Čas od času se dokonce stalo, že se s nějakým mužem udělala, ale to byla věc nálady.

Bylo tedy dopoledne jednoho lednového dne. Prokřehlý lednový den, jasná obloha, ale mlha se ještě nezvedla, minus deset stupňů pod nulou, půl jedenácté dopoledne. Líza v práci sama jen s jednou kolegyní, tmavovlasou Slovenkou s plnými ňadry, nohama trochu krátkýma do baculata, ale jsou chlapi, kterým se tohle líbí. To už bylo v době, kdy si Líza své nazrzlé vlasy barvila na jasně blond. Hnědá pigmentová skvrna na levé ruce k tomu moc nepasovala, ale to se přehlédne.

Byl tedy leden, půl jedenácté dopoledne. Zazvonil zvonek. Kolegyně byla právě ve sprše s klientem, Líza se zvedla od počítače, na sobě vytahané tričko, džíny a pantofle, došla ke dveřím a otevřela. Na chodbě stál muž (to Lízu příliš nepřekvapilo), asi osmadvacet let, typ věčný student.

O půl hodiny později. Líza leží na posteli, leží nahá na břichu a kouří cigaretu. Byl trochu nervózní, chvíli trvalo, než se mu pořádně postavil, ale Líza vycítila, že už to dlouho neměl. Jakmile byl v ní, šlo to ráz na ráz. Teď seděl vedle ní na posteli, opíral se o pelest a kouřil cigaretu. Cigaretu, kterou mu Líza nabídla, takový rituál, zákazník zaplatí za hodinu, do půl hodiny je ale po všem, tak co zbývá, než si dát cígo a povídat si. Povídali si jako dva staří dobří známí. Jako by se nic nestalo. Kdysi, v počátcích své profesionální dráhy, si na to Líza nemohla dlouho navyknout. Chlap byl v ní, ošukal ji, udělal se a teď vedle ní sedí na posteli jako starý dobrý kamarád. Jako by se nic nestalo. Jako by jen přišel jednu vykouřit a pokecat. Byly doby, kdy se tohle Líze zdálo zvláštní, ale postupem času se od podobných úvah oprostila. A kromě toho, Líza teď studovala medicínu a jako medička byla zvyklá k tělu přistupovat s profesionální objektivitou. Každého pacienta si člověk nemůže vzít k srdci, to byste tenhle job vykonávat nemohli.

Líza tedy leží na posteli, leží nahá na břichu a kouří cigaretu. Vedle ní sedí zákazník a říká. Víš, já sem nejdu jenom za zábavou. - Ne, a tak za čím, říká Líza. - Víš, jde o určitý pohled na svět. - Jo, vo náhled, říká Líza. - Ano, o náhled na svět. Pro mně je to druh filozofie. To máš tak. Život je jako hra na burze. Máš kapitál, své schopnosti, své vzdělání, své emoce a ty někam investuješ. Neustále je do něčeho investuješ, v práci, ve škole, v lásce. Ale co za to dostaneš zpátky? To nikdy nevíš. Nikdy to nebudeš dopředu vědět. Dost často je to míň, než si zasloužíš. Většinou to není ani ekvivalent. A jindy zase jako bys našla poklad, něco ti spadne do klína, ani by sis o to řekla. Snažíš se, dřeš, miluješ a přitom všechno funguje na principu náhody. Čirá svévole osudu. Ale když jdu sem, když jdu do bordelu, vím, do čeho jdu. - Aha, říká Líza. - Platím za to, co dostanu. Žádné nesplacené úroky, žádná zlomená srdce, žádné zmařené citové investice. Vím, za co ty peníze dávám a na co mám nárok, je mi jasné, co můžu čekat. Zbytek záleží na mně. - Akorát, že já stejně nikdy nevím, jaký to bude, dokud není ve mně, říká Líza.