Týden

to moře...to proklatě nekonečné moře...vlny šeptají verše opilých námořníků...

Týden...


Na začátku plavby...na začátku...moře zpívalo...tančilo...lehounce našlapovalo...ovíjelo...a koráb ho prořezával...lehce a nenásilně...pronikal do něho a moře ho pohltilo.Obloha byla jasná...bez mráčků a za rozbřezku moře vyplivlo slunce a s ním současně i teplo, které mě hřálo a dávalo mi pocit, že to nebude a není nic normálního...ne teď ne...ale něco co začínalo...co tu nebylo nikdy předtím...stál jsem u zrození...
Po čase,který jsem věnoval spánku jsem se otočil a zjistil jsem, že koráb už má za sebou i to loučení...jak teskné a bolestné pro námořníky...loučení...samota...stesk...bylo pryč...už se nedívalo tím nechápavým výrazem...pobřeží už jsem neviděl...
Na obloze se objevily mraky a začli poletovat ptáci,bylo slyšet šum moře...povídalo si...vlny narážely o příď a v podpalubí to sem tam zapraskalo...slunce bylo tak žluté, že se chvílemi zdálo, že je jenom namalované a jeho barva skape do moře a oblékne ho do žlutého kabátu...a prvně...prvně za celou dobu plavby jsem si uvědomil samotu...tichého společníka...společníka klidu a zároveň i deprese a smutku...přišel večer...
Mihnul se kolem mě tak lehce, že ani nebylo slyšet jeho příchod....zklidnil moře a obarvil ho do daleko tmavšího odstínu...možná aby se tak líbilo novému divu...měsíci...přece jenom jsem byl ještě na začátku a tak teprve dorůstal...nebyl v celé kráse...a nebo se prostě jenom styděl jí ukázat...bylo bezvětří a teplo...spánek mě zalepil oči...
Druhý den byl jiný...samota se znovu vkradla jako špión a nenásilně se připomněla...nebe už nebylo tak hladké...vytvořily se na něm vrásky...stejně tak moře bylo kudrnaté a narážející vlny bylo slyšet čím dál víc...trochu se mi porouchal kompas a moje orientace v mapě nebyla zrovna nejlepší...ale pořád tu byl nedůvěryhodný instinkt...šance padesát na padesát...tohle ale nebylo důležité...v té chvíly jsem se zamiloval, zamiloval se do moře a vyměnil ho tak za společníka samotu...už jsem si jí tolik nevšímal...jak tiše a jako špión se vkradla, tak ještě tišeji a s pocitem nenávisti odešla...ale já věděl, že se vrátí...měla to vyryté v očích...
Třetí den se ospale máchal v mé lenosti...seděl jsem na palubě a koukal do prázdna...vše bylo stejné jako předtím a nic mě nepřišlo nové a volající po obdivu...třetí den byl dnem odpočinku a klidu...nálady oblohy plynule přecházely a vše se doplňovalo...až jsem se lekl jak je to monotóní...ale usínal jsem s pocitem, že miluji moře...a ten pocit byl víc než cokoliv předtím...možná mě i trochu změnil...byl jako ten nejsladší karamel...který jsem ale neměl jenom v ústech...jenom moře...
Čtvrtý den se ohlásil hlubokým zakašláním a pobledlým zjevem...čtvrtý den prostředník...kolem mého korábu začli vyskakovat delfíni...oslnili mě svou lehkostí prořezávání vodní hladiny...krájení jejích částí...a potom se na chvíly ukáží slunci, které je pohladí svými sametovými paprsky...znovu jsem objevil něco co bylo jiné a zvláštní...pozoruhodné...vítr naplňoval mé plachty a já se plavil dál...uprostřed oceánu...uprostřed všeho...uprostřed všech svých myšlenek...uprostřed...a potom...
A potom přišly dva dny...bez smyslu své existence...nebyly na začátku ani na konci...byly sešoupané a fádní...neměly nic ze svých předchůdců, ale přiznávám...dalo se na nich najít něco hezkého...něco zvláštního...zajímavého...problém ale byl v tom, že už jsem to snad ani najít nechtěl...asi jsem je nepochopil...oni se mi však za to zle pomstily...porouchala se mi plachta a kompas byl definitivně rozbit...takhle se mi pomstily...ty dva dny...
a přišel poslední...den konců...pan záhadný...den, kterému jsem jel celou tu dobu vztříct...a moře se začlo přispůsobovat...začlo mě splachovat vlnami hněvu...to moře, které jsem tolik miloval...stalo se nakonec mým nepřítelem...a vrátila se samota, ale její příchod už nebyl tak tichý...naopak...byl hlučný, plný nenávisti a zarazil se mi do hlavy...sál mě jako vampír...vehnal mi do očí slzy...a z vody vyskakovaly torza delfínů...zůstaly jim akorát oči, které se zbarvili do ruda a strašili mě...byla tu NOC...
Poslední noc, kdy se všechno smíchalo dohromady v pohár hnusu a prázdnoty, ale takévysvobození...noc, která měla vyhlásit konečný výsledek...měla...musela to udělat...musela...neměl jsem jí to za zlé...a potom jsem to celé pochopil...celý smysl téhle plavby...smysl toho, proč ten který den byl takový a takový...všechno krásné...vše zlé...všechny své společníky...všechny vůně...pronikl jsem do tajů zrození a smrti...............................

---