Horká hvězda ji pošimrala na oku.

Cvrkot cvrčků ji příjemně hladil.

Přitiskla se ke kolenům, když ji

Letní vánek s radostí objal.

V dálce šumění rozbitých mořských bublinek.

Už ti nikdo nebude ubližovat, Anne.

To jsi říkala i posledně, než mě ten prasák…

Znovu se rozplakala.

Vzápětí však přestala.

Ty náno hloupá, vždyť se ti to líbilo!

Ne, vůbec se mi to nelíbilo, to se líbilo tobě.

Mě to potom hrozně bolelo.

Možná, ale na konci to bylo přece krásné, však si vzpomeň.

Mlč, už tě nebudu poslouchat!

Ty víš, že to neumíš!

Dokážu to!

Ne. Ne a hotovo. A teď se běž tomu klukovi omluvit.

Ty ses úplně zbláznila, mlč!

Nebudu.

Uáááááááh!

Rozběhla se za líbezným šuměním.

Co to děláš?

To tě nemusí zajímat!

Ty se chceš zabít?

Ne!

Pár vteřin ticho, jen zvuk jejích kroků.

Doběhla na okraj útesů.

Chci zabít nás obě!

Podívala se dolů.

Dobrých padesát metrů, pak ostré útesy vyčnívající z moře.

To nedokáže.

Ale když dokázala na chvíli umlčet ji…

Podívala se na oblohu.

Hvězdičky mé zlaté!

2 vteřiny volnosti,

věčná svoboda.